Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Biomedicínské objevy a nové technologie staví před společnost a církev akutní etické otázky. Tyto otázky vyžadují vyvážené odpovědi, jež musí být v souladu s křesťanskou doktrínou, odrážet křesťanský postoj vůči lidské osobnosti a hodnotám lidského života.

Moderní „masové vědomí“ často reaguje ostře na nevýznamné, ve skutečnosti nicotné události, snaží se posoudit nejmenší detaily společenského života. Naopak globální sociální a kulturní změny, ke kterým dochází ve společnosti, často ignoruje. Docela nedávno se do popředí veřejného mínění dostaly problémy bioetiky – diskutovali o nich lékaři, filosofové, sociologové i novináři.

Diskuse o této problematice nicméně postupně jaksi vymizela. A samotný bioetický obsah byl značně redukován; polemika se přesunula do úrovně běžných klišé, stereotypů vnucovaných společnosti, podle nichž existují osvědčené a zavedené pravdy moderní bioetiky, které jsou zároveň nevyvratitelné a nepopiratelné. Dokonce i takzvaná „expertní“ polemika se v oblasti bioetiky proměnila v řadu tradičně předkládaných argumentů „pro“ nebo „proti“ a protiargumentů druhé strany, které jsou rovněž postaveny na banálních frázích a zevšeobecňujících tezích a tvrzeních.

Tento stav věcí v diskusi o bioetických problémech je však neuspokojivý. Z vážné teoretické diskuse jsou zpravidla vyčleněny názory, soudy či celé konceptuální modely, které zjevně neodpovídají rámcovým stereotypům vytvořeným v sociálním sekulárním vědomí.

Postoj ruské církve

Ruská pravoslavná církev (dále RPC) se hlasy mnoha svých zástupců aktivně vyjadřuje k bioetickým otázkám, a to již od zahájení veřejné diskuse na toto téma. Stanovisko církve bylo vždy neobvyklé a originální, i když téměř ve všech případech jednotné, fakty doložené a velmi rozumné. Nejúspěšnějšího zobecnění v církvi došla debata o bioetické problematice již na počátku 21. století, a to v dokumentu Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve [1]:

„Církev při formulaci svého postoje k dnes široce posuzovaným problémům bioetiky, v první řadě k těm z nich, které bezprostředně působí na člověka, vychází z představ založených na svatém zjevení, o životě jako nedocenitelném daru Božím, o neporušitelné svobodě a Bohu podobném důstojenství lidské osobnosti, povolání „k získání nebeské ceny, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši“ (Fp 3, 14), k dosažení dokonalosti nebeského Otce (Mt 5, 48) a k zbožštění, tj. účasti na Božím životě (2 P 1, 4).“[2].

Pevná a sebejistá pozice církve však nebyla dříve – a není ani dnes – vhodná pro uznávané elity současného veřejného mínění v moderním informačním prostoru. Tato pozice ovšem představuje vyvážený a promyšlený způsob myšlení, založený na předpokladech vlastního světového názoru, a nikoliv na hledání popularity a senzacechtivosti. Jako principiální a nejdůležitější se jeví fakt, že se stanovisko církve ve všech případech bez výjimek shoduje jednak s odborníky přijatým hodnocením, nýbrž také se základními evangelními pravdami. Lze rovněž považovat za dobré, že má církev příležitost oslovit zástupce profesionální komunity vyznávající křesťanskou víru, a že v samotné církvi existuje takový intelektuální potenciál.

V církevním společenstvím bychom po celou dobu jeho existence nalezli představitele lékařské profese. Z dob křesťanské antiky známe například velkomučedníka Panteleimona (2.–3. století), léčitele Kosmu a Damiána (3.–4. stol.), v novější době zmiňme alespoň obětavý život ruského světce 20. století – chirurga a arcibiskupa Luky Vojno-Jaseněckého (1877–1961). Pravoslavná církev uchovala ve společné paměti jména řady křesťanských lékařů, mezi nimiž bylo také mnoho kněží. Lékařské a odborné zkušenosti velkého množství křesťanských věřících představují intelektuální zdroj, který RPC využívá k tomu, aby zformovala vlastní pozici k různým otázkám a problémům moderní bioetiky.

Bioetika – její dějiny, hranice a možnosti

Co je bioetika? Etymologicky se vše zdá být jasné, protože nám starořecké kořeny βίος (život) a ἠθικόν (chování) říkají, že jde o druh morálního (tedy etického) učení o chování všech živých bytostí na zemi, jejichž středobod představuje lidský faktor.

Bioetika je dnes vskutku chápána především jako celosvětový komplexní projekt biologické existence člověka a všech ostatních živých organismů v našem pozemském světě, vybudovaných pomocí moderních lékařských technologií a založených na určitých etických principech. Složitost problémů bioetiky, jejich rozporuplnost a někdy neřešitelnost, proto především souvisí s různou obsahovou náplní těchto etických zásad. Etický obsah však může být značně rozdílný, někdy až velmi specifický.

Etikou chápeme učení o morálce, o morálním chování člověka ve společnosti. Je však zřejmé, že se etika různí a závisí na historicky formovaném druhu společností, na kulturních a náboženských tradicích, na zvycích, na různých společenských strukturách a dokonce i na zvláštnostech ekonomických faktorů ve vývoji lidských společenství.

Na jedné straně můžeme hovořit o křesťanské etice, o muslimské etice, o etice starověkého pohanství, o etice ateistického státu, o etice sekulární nebo světské společnosti, o sekulární etice postmoderní éry atd. A v každém z těchto případů budou definovány jiné etické kategorie postojů k lidské osobnosti, ke smrti, hodnotě lidského života, otázkám vzájemných vztahů mezi pohlavími a podobně.

Na druhou stranu známe rozšířený fenomén tzv. profesní etiky, který se vytváří v rámci morální regulace vztahů mezi lidmi určité profese. Například nejdiskutovanější téma bioetiky představuje odborná lékařská etika, jejíž historie se datuje do starověku, tedy do doby zrodu prvních lékařských znalostí. Slavná lékařská Hippokratova přísaha (3. století před Kristem) je příkladem profesní etické tradice, která nadále funguje i v moderní medicíně.

Vzhledem k různorodosti výše uvedených etických faktorů se stává stále obtížnějším problematiku moderní bioetiky rozumně kvalifikovat. V širším slova smyslu se bioetikou nazývá morální (etická) nauka o biomedicínské a lékařské činnosti; jedná se o otázky spolupráce a etické zodpovědnosti jejích subjektů, tedy vědců, biologů, antropologů, genetiků a lékařů.

Úzké chápání bioetiky omezuje její obsah čistě na profesní etický kodex biomedicínského výzkumu v oblasti genetiky. V tomto rozdělení bioetiky na její širší a užší rámec se samozřejmě nevyčerpává podstata bioetické problematiky. Je však důležité zdůraznit, že se bioetika formuje jako výsledek nahromaděných zkušeností vědců a lékařů a etického chápání vědeckých a lékařských objevů naší doby.

Vždyť kromě lékařské etiky, jejichž zásadami se řídí profesionální pracovníci v oblasti medicíny, se pro ně stávají v moderním světě závažnými také další problémy a otázky. Tyto fenomény lékařská věda nachází ve výzkumu v oblasti genetiky, bioinženýrství a biomedicínských technologií.

Současnost

Problematika současné bioetiky roste v souvislosti se vznikem nových lékařských technologií, vynálezem lékařských metod pro prodloužení a udržování života, využíváním genomických technologií ke zkoumání faktorů dědičných onemocnění, vývojem různých geneticky modifikovaných náhražek léků, potravin, stejně jako metod potírání rakoviny, závislosti na drogách a alkoholu na základě genetických objevů, genodiagnostik, genové terapie atd.

Může se morální hodnocení tohoto problému zakládat na principech autonomní sekulární morálky, které vzniklo v rámci současného ne-náboženského vědomí? Pravděpodobně ano. Děje se tak v rámci rozvoje moderní bioetiky.

Zeptejme se ale, proč je takový morální soud odpírán náboženskému vědomí?

Proč toto hodnocení nemůže být založeno na etických zkušenostech, zakořeněných v konkrétním historicky ukotveném systému náboženských hodnot?

A proč, pokud je takové náboženské hodnocení vyjádřeno v rámci jednoho nebo jiného konfesionálního hodnotového systému, se najednou považuje za nemoderní a retrográdní, konzervativní (tj. negativní), neprofesionální, nevědecké nebo dokonce nevědomé?

Pouze na základě toho, že tento názor vyslovuje muslim nebo pravoslavný křesťan (katolík, protestant atd.)!?

Ani hypoteticky se nepředpokládá, že by muslim nebo pravoslavný křesťan mohl být vědcem!

Jedná se zjevně o logickou chyba, kdy je pohled odborníka – biologa, lékaře, genetika – považován za neudržitelný vzhledem k pouhému faktu, že se konkrétní vědec hlásí k určitému náboženskému vyznání.

Věda, prosazující maximální objektivitu, nemůže být pochopitelně přibarvována do tónů náboženských vyznání. Může se nějaký sport, například fotbal nebo hokej, nazývat „pravoslavný“, „muslimský“ nebo „buddhistický“? To je samozřejmě absurdní. Ale sportovci, kteří se účastní sportovní soutěže, mohou být zástupci křesťanských, muslimských a dalších zemí a praktikovat své vlastní náboženské vyznání, tj. být věřícími. Diváci bývají mimochodem často svědky projevů náboženského vyznání sportovců, například když se křižují (nebo použijí jiné rituální gesto) před vstupem na trávník nebo do kolbiště. Víra nemění pravidla hry, nicméně ovlivňuje postoj soupeřů k okolí! Věda, jež se snaží dosahovat objektivní pravdy, přitom rozvíjí vlastní pravidla a zákony; jenže hlas vědce, který se drží té či oné náboženské doktríny, má také právo na existenci.

Domníváme se, že odborné posouzení problémů bioetiky vyjádřené nositeli s náboženským vědomím, je mnohem produktivnější, než vysoce specializované (a často vytrženné z hlubšího myšlenkového kontextu) odborné závěry bez etické podpory v náboženství.

Náboženské vědomí přestavuje společné vědomí, které formuluje racionální přístup založený na znalostech, vztahu ke světu, kultuře a moderní realitě ve světle zásadních náboženských hodnot.

Bioetika a pravoslaví

Postoj k problémům bioetiky v pravoslavném prostředí by neměl být výjimkou. Pravoslavné vědomí je povinno formulovat své postoje – samozřejmě s oporou v základech poznání, na intelektuální a vědecké zdroje uvnitř samotného církevního společenství. A takovými zdroji, jak bylo řečeno výše, církev určitě disponuje.

Metropolita Antonij Surožskij (Bloom), lékař vzdělávání i profesí, často přemýšlel o etických otázkách lékařství. Zdůrazňoval zvláštní a jedinečné postavení medicíny v řadě dalších profesí, protože se lékaři nezabývají neživým materiálem, nýbrž lidskými životy:

„Myslím, že medicína jako druh lidské činnosti zaujímá zcela zvláštní místo právě proto, že se v ní věda střetává s hodnotami a s přístupy, které nemají s vědou nic společného. Jádro lékařského přístupu spočívá v soucitu a soucit je svou povahou nevědecký. Jedná se o lidský přístup, který může být využit v jakékoliv oblasti lidské činnosti, jenže lékařství vůbec nemůže existovat vně soucitu. Pokud je lékař pouhým vědcem, pak je schopen chladnokrevně a bez pohnutí klidně dělat to, co je požadováno, a to bez jakéhokoliv vztahu k pacientovi. Lékař, pro něhož není hlavní pacient, nýbrž účinek léčení – ať už farmakoterapie, chirurgie nebo jiné metody – nemůže být lékařem v tom smyslu, jak to chápu a jak bych chtěl, aby to bylo chápáno“.[3]

Skutečně: i latinská etymologie slova „medicína“ (latinsky medicina z fráze ars medicina – „uzdravovací umění“, „umění uzdravování“) nám naznačuje hlavní cíl jako profesionální činnosti a vědy – pomáhat trpícímu, nemocnému pacientovi. V tom spočívá etický základ z něhož vychází křesťanské chápání lékařského umění.

Láska k bližnímu, pomoc nemocným a chudým, uzdravování postižených, to jsou evangelní ideály, které nám přikázal činit Syn Boží, Ježíš Kristus. On sám uzdravoval, léčil a zachraňoval – neslyšící začínali slyšet, slepí vidět, chromí a blouznivci se začali pohybovat a uvědomovat si, že mohou myslet. Právě tento etický křesťanský ideál v lékařské profesi biskup Antonij Surožskij vyzdvihoval.

Čím jiným by měl být veden lékař, lékař-vědec a také všichni další vědci? Z pohledu pravoslavného vnímání by měla bioetika ospravedlňovat morální úkoly vývoje biomedicínských technologií. Nic víc, nic míň.

Metropolita Antonij horlivě podporoval myšlenku celocírkevní diskuse o těchto problémech:

„Především je nutné, aby církev uznala existenci těchto problémů. Za druhé by měla zajistit, aby tyto lidé nebyli předem vázáni k ničemu z minulosti – měli by se řídit pouze pravdou evangelia a učením svatých otců. Přičemž nikoli argumenty otců pokud jde o kulturu nebo vědu jejich doby. Myslím tím, že je nemožné například založit moderní pohled na svět a na počátek stvoření na základě spisů svatého Basila Velikého. Světec neměli ani tušení o tom, co dnes víme zcela spolehlivě. Jeho morální úsudek je jedna věc a jeho vědecká příprava druhá. Moderní věda a zkušenosti lidstva nám dnes odhalují evangelium jiným způsobem. A  evangelium nám odhaluje současnost zcela jiným způsobem než tomu bylo ve středověku“ .[4]

Pravoslavná církev nemá právo vzdát se podpory vědeckých poznatků:

„... křesťanská víra nestála nikdy v opozici k poznání. Zaprvé proto, že je popírání poznání v rozporu s podstatou lidské osobnosti jako obrazu Božího. Zadruhé proto, že vývoj samotného křesťanského učení nutně vyžaduje posouzení různých intelektuálních zdrojů, a to včetně vědeckých. Skutečné porozumění stvořenému světu předpokládá pečlivé a systematické pozorování, které tvoří základ vědeckého poznání“.[5]

(konec první části)

(část druhá)

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Игумен Агафангел (Гагуа) - Проблемы биоэтики и православное сознание vyšel 22. září 2017 na bogoslov.ru.

Zdroj: bogoslov.ru

Poznámky:

[1] Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve / Основы социальной концепции Русской Православной Церкви, přel. M. Téra, Červený Kostelec 2009.

[2] Základy sociální koncepce Ruské pravoslavné církve / Основы социальной концепции Русской Православной Церкви, op. cit., s. 97.

[3] Антоний (Блум), митрополит, „Человеческие ценности в медицине“, in: Труды, Мoskva 2002, s. 27–28.

[4] Антоний (Блум), митрополит, „Вопросы медицинской этики“, in: Труды, op. cit., s. 55–56.

[5] Малер А. М., „Вопрос о соотношении христианской веры и научного познания“, in: Портал Богослов.ru: [web]. URL: http://www.bogoslov.ru/text/print/1945142.html (19.08.2017).