Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Existuje taková věc, které říkáme posloupnost. Můžete také říci „pořadí“ nebo „postup“. Jako princip žebříku: krok za krokem půjdete vysoko a jednotlivé schody nemůžete vynechat. Stejně jako v životě – po mládí následuje dospělost. Podstata tkví v tom, že všechno v životě má svůj čas a odehrává se v konkrétní dobu. Vždy se musí trochu počkat, být trpělivý a kráčet, nikoli skákat.

Zalili jste beton? Musíte ho nechat uzrát. Jinak se vše, co bylo postaveno, zhroutí. Jakmile počnete dítě, znamená to, že je potřeba trpělivě čekat – devět těhotných žen totiž nikdy neporodí za jeden měsíc. No, a tak je tomu ve všem.

Také ve věcech duchovních existuje posloupnost. Nadarmo se neříká: když uvidíš mladého muže, jak peláší do nebe, stáhni ho za nohy zpět. To v něm působí krev, nikoliv Duch. Vše má svůj včas. Také svatý Pavel o biskupech říká, že je to sice významná služba, ale ne pro nově obrácené. Často je ovládne hrdost a budou souzeni společně s ďáblem (1 Tim 3, 6).

Existuje posloupnost také v přibližování se Bohu, ve spasení a zbožštění. Časté modlitby, ponoření se do tradice, překonávání vášní a slabostí vyžaduje čas a posloupnost. Také opačný proces, tedy proces démonizace života a mravní rozklad člověka, má vlastní etapy. Můžeme ho nazývat „žebříkem směřujícím dolů“ – a sestup po něm také probíhá postupně, krok za krokem.

Ďábel, o němž hovoříme v modlitbě „Otče náš“ a prosíme Boha, ať nás od něj osvobodí, by rád svrhnul celou lidskou komedii do propasti, jedním mávnutím a jako drobky ze stolu. Ale to nemůže. V jeho případě také funguje postloupnost a priority, kterým nemůže uniknout. Uvádět lidi v pokušení, pobláznit je, brát je lstí do svých služeb a udělat je podobnými sobě, to vše musí proběhnout po etapách a po mnoho staletí.

Ještě poměrně nedávno vyvolával pohled na kouřící dívku či ženu na ulici, která to neskrývala, u ostatních šok. Dnes je taková každodenní „hloupost“ natolik obvyklá, že se tomu nikdo nediví. A člověku, který by si vyšel v kalhotách, na nichž je více děr než látky, by se ještě nedávno vysmáli. Dneska ale chodí po ulicích v cárech oblečení, jako v Andersenově pohádce král, ale nenajde se žádný kluk, který by zakřičel onu pravdu o nevhodnosti takové situace. Nad touto hloupostí ďábel pracoval dlouho. Rychleji to nešlo.

V těchto příkladech se jedná o poměrně nevinné záležitosti, pokud je tedy srovnáme s jinými případy obecně rozkolísaného vědomí.

Hlavní je, že žijeme v době, kdy cílená demoralizační kampaň zaměřená na lidstvo dosáhla nevídaných úspěchů. Babylonská věž je již postavena téměř po zaostřenou střechu, která míří do nebes. Ďábel se již nechce ukrývat, šeptat. Chce konat své dílo otevřeně, dělat humbuk, zatočit s celým lidstvem, nikoliv s jednotlivými hříšníky jako dříve. V tom bezpochyby spočívá zvláštnost naší doby.

Přibližme si stručně dějiny minulého tisíciletí proměněného k nepoznání.

Když oslabíte církev, víra se také oslabí – až se zcela vypaří

Před tisíci lety se kára rouhačů vlekla pomalu a skřípala. Povstat proti Bohu okamžitě nešlo. Nejdříve se muselo bojovat s církví. Lidský rozum si nevidí dále nosu, nicméně andělský rozum je chytřejší: ví, že když se oslabí církev, víra se také oslabí – až se zcela vypaří. Stačí si jenom počkat.

Poté, když byla církev všude oslabená a přišlo do ní spousty podivných a pochybných služebníků, stala se předmětem posměchu a opovržení. Když ji začaly rvát na kusy soukromé názory a kacířské fantazie, sekty a schizmata, bylo možné pochybovat o samotné existenci Boha. To také trvalo stovky let.

Chrámy zpustly. Na univerzitách se vyučovalo, že žádný Bůh neexistuje. Že by konečné vítězství? Ne! Morální rozložení člověka bylo stále problematické. Stará dobrá morálka, i když se vzdálila božskému zdroji, nechtěla ihned zmizet. Člověk, který se už přestal modlit a činit pokání za své hříchy, stále věřil, že láska, věrnost, usilovnost a poctivost znamenají hodně samy o sobě. Člověku se nechtělo podlehnout ďáblu ihned. A bezbožný režisér celosvětového představení musel znovu čekat. Čekal a pokračoval ve svém konání.

Potřeboval války, čím dál větší a krvavější. Revoluce vypukaly všude, stále násilnější a nemilosrdnější. Je rovněž třeba zaútočit na manželství – z žen učinit coury a z mužů lenochy. Bylo nutné otrávit umění, legalizovat rozvody a potraty, pokračovat v podpoře ateismu na univerzitách. Práce je stále víc! Ďábel nadále pracuje pro sebe a proti Bohu. Přesto, tedy i přes značné úspěchy, se musí ukrývat. Musel se obléci do hadrů, kterým se říká „Svoboda. Spravedlnost. Lidská práva“ a tak dále. Je ještě příliš brzy na to mluvit otevřeně.

Úkol zněl: lidstvo se musí zcela vzdát pomyšlení na Stvořitele a Pána života. Aby se všichni zároveň podřídili duchu, jenž své místo v nebeské hierarchii dávno ztratil. Až tehdy bude moci sundat svoji masku, opustit stín a vítězně vykřiknout:

„Tady jsem! Ten, kdo nebyl vidět, táhl celých tisíc let Evropana za límec. Táhl sem – do místa, odkud není návratu. A společně s Evropany i obyvatele dalších zemí. To jsem já! Ochránce politiků, inspirace spisovatelů a režisérů, vojenský stratég a génius vědecké fantastiky. To jsem já! A vy ležíte u mých nohou! Prosím, sundejte si čepice a pokloňte se mi. Ne, ještě lépe: na kolena!“

Toto finále již v obecných rysech probleskuje. Ovšem zatím se nemůže stát realitou. Co mu brání? Brání mu v tom stejně jako dříve Boží jméno a církev.

Taková vytrvalost ho musí rozčilovat. Proto je zapotřebí pokračovat ve válce a vymýšlet nové podoby jejího směřování. Například lehce změnit cíl a bojovat nejen proti Bohu a církvi, nýbrž také proti člověku.

Pokusím se objasnit, co mám na mysli.

Člověk přestane být člověkem

Kristus přišel spasit lidstvo, ukázat mu cestu a otevřít dveře do jiné skutečnosti, překračující pozemské soužení a nejednoznačnost. Kristus prolil svou krev pro lidstvo a nikoho jiného. Historie nás učí, že zcela odmítnout svědomí je těžké a pohřbít Boha téměř nemožné. I do kostela člověk občas volky nevolky nakoukne… Nejdříve jen postaví svíčku, a pak se i vyzpovídá. Je to s ním těžké.

Jenže co se stane, když bude člověk sesazen ze svého vysokého důstojenství na nějakou nižší úroveň, takže přestane být člověkem? Nebude pak celé Kristovo dílo zbytečné? Koneckonců Kristus nepřišel, aby zachránil prasata nebo démony. Lidé jsou dynamické bytosti. Mohou se stát tím, čím chtějí – hady, vlky, krysami i anděly. Ale pokud se stanou démony, dostanou se za hranice posvátného procesu, který se nazývá spása. Totéž se stane, pokud se člověk sníží do zvířete. Například na úroveň prasátka.

Jenže Kristus nezachránil prasata!

Není tedy nutné bojovat s církví ani hledat nové ideologické platformy pro ateismus. Démoni a prasata nepotřebují Pána ani jeho církev. Jsou jim stejně cizí (z různých důvodů) pokání, modlitba a vše, co je obecně posvátné. Již se ocitli mimo záchrannou archu. Zdá se, že temná válka již byla vyhrána a dílo dokonáno.  

V tom spočívá podstata nové fáze staré války! Kentauři ať si žijí v mytologii, člověk-pavouk na obrazovce, Carlson na střeše. V životě pak potkáváš démona-člověka a (nebo) člověka-prase. A k dosažení cíle se používají nejnovější lékařské technologie, stará magie, ateistická filozofie a perverzní umění! Všechno se hodí. Nechť zazní gong a začne další kolo!

To nejsou nějaké tajné protokoly pochybných mudrců. To je duch doby, ve které žijeme. Nepoznáváme toho ducha hned, protože jsme ošáleni. Ďábel nepřekul meč do pluhu, ale přesměroval meč na druhou stranu. Je pro něj mnohem výhodnější, aby přivedl člověka do stavu, kdy již nebude schopen vnímat evangelium. Až do jisté totální otupělosti a rozkladu, v nichž bude vnitřní svět lidí zcela cizí ke každému konání Ducha svatého. Církev pak bude chřadnout a slábnout sama od sebe. Pro většinu lidí již prostě nebude zapotřebí. A Bůh, který je objektivní nad-realitou, sice nikam nezmizí (není možné, aby zmizel), avšak nenajde víc cestu k lidskému srdci a vědomí.

Ano, to je cíl padlého anděla. Aby byl tento cíl realizován, lidstvo postupně překonalo dlouhé staletí své duchovní historie.

No řekněte sami: Kdo byl strašnější než Stalin? Kdo hloupější než Chruščov? Co se více vtírá než pop kultura a různé šlágry?

Stalin slíbil, že slovo „Bůh“ zmizí z našich slovníků.

Chruščov se chvástal, že ukáže v televizi „posledního kněze“.

Beatles předpovídali křesťanství rychlý a neodvratný konec – a sami o sobě říkali, že brzy budou slavnější než Ježíš.

Teď již všichni „opustili jeviště“ a odešli do zákulisí – jejich výkřiky tam v zákulisí naštěstí neslyšíme. A církev nezmizela, víra žije.

Souboj se tedy nyní povede jinak. Proč vlastně „povede“? Vše se již dalo dávno do pohybu. 

Otevřená agrese vůči křesťanům a jejich víře nikam nezmizí. Budou pokračovat slovní útoky, informační agrese, ideologické zvrácenosti. Tam, kde je to možné, bude docházet k obtěžování, zastrašování a přímému násilí. Ovšem hlavní ovoce očekává nepřítel v jiném boji – v boji za to, aby se člověk stal zvířetem nebo démonem.

Zvířeckost a démonismus. To jsou heraldické symboly na praporech nového lidstva.

Zvířeckost a démonismus se objeví dříve nebo později. Ten, kdo se nedívá na nebesa, ryje celý svůj život nosem v zemi; a ten, kdo je posedlý touhou strčit celý svět do kapsy a pak bojovat s Bohem na „férovku“ – ti oba jsou stranami téže mince. Morálně špinavý život a démonická arogance jsou navzájem tajně propojeny. Stojí za to pečlivě číst příběhy evangelia. Stejní herci hrají na historické scéně i dnes.

Démoni teď nebudou nutně mlátit hlavou člověka do víka jeho vlastní kamenné rakve. Mohou mu říct:

„Podívejte se na zvířata. Jsou šťastné, klidné. Žerou a odfukují si. Nepotřebuješ žádná duchovní soužení. Žijte jako oni a budete šťastní! Nechceš? Tak se nám pokloň. Jako odměnu obdržíš bohatství a království veškeré země. Ne všechna království světa samozřejmě. Všechna království najednou nabízel náš pán vašemu Pánu jen tehdy na Hoře. I tak však to, co dostanete, předčí všechny vaše sny. Slyšel jsi to? Pokloň se, to stačí.  Vyber si jednu ze dvou možností!“

Tato změna taktiky je pro člověka ještě nebezpečnější, než hrubé násilí, které vede k posedlosti.

Podívejme se na stupeň úspěchů našeho nepřítele.

Už nás neděsí ani nebaví číst a slyšet o změně pohlaví, náhradním mateřství, hlubokém zmrazení pro účely budoucí resuscitace, demontáži osoby pro transplantaci orgánů, o homosexuálních svazcích a tak dále. Náhradní matka „jen vydělává peníze“, dva muži mají „hluboké pocity“, kremace následované rozptýlením popela ze střechy mrakodrapu představuje „alternativní druh pohřbu“. Byli jsme pokrytí devátou vlnou divokých inovací a jsme již prostě příliš unavení na to, abychom se rozčilovali.  

Ale vždyť ani nevíme, co se děje v chemických laboratořích potravinářských společností. Prostě nevíme, čím nás krmí. A v laboratořích genetiků se také nevyznáme. A neznáme tajné vojenské laboratoře. Jaký druh Golema zase vymýšlí chytří lidi s brýlemi s tlustými skly? Vidíme a slyšíme například, jak ženy s odhalenými prsy rozřezávají kříže motorovými pilami a pak lezou do oprátky. A ani tohle už nikoho nevzrušuje.

Takhle se člověk deformuje a pomalu mizí. Tak se realizují jednotlivé hrůzy Janova zjevení. Ať si to někdo nazývá pokrokem nebo nevyhnutelnými „nemocemi“ v rozvoji civilizace! My, když se díváme na stránky evangelia a srovnáme to s okolní realitou, jasně víme: jedná se o válku, která pronikla do člověka jako červ do jablka. Jedná se o plánované a řízené procesy lidské destrukce a jeho degradace.

Žebřík, který vede dolů, se dostal právě do této fáze.

(překlad vlastní, upraveno)

Originál: Протоиерей Андрей Ткачев - ЛЕСТНИЦА ВНИЗ vyšel 3. září 2018 na pravoslavie.ru.

Zdroj: pravoslavie.ru