Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Ikona je názorným svědectvím věčnosti, jež nemůže pocházet od člověka, který je svou podstatou cizí duchovnosti. Kdo tedy jsou tito svědkové?

Prvním malířem ikon byl svatý evangelista Lukáš, jenž vytvořil nejen ikony Bohorodičky, ale podle legendy i ikonu svatých apoštolů Petra a Pavla a snad i další.

Po něm následují celé zástupy téměř nikomu neznámých tvůrců ikon. U Slovanů byl prvním malířem ikon sv. Metoděj, biskup moravský, věrozvěst slovanských národů. Na Rusi je znám sv. Alimpij ikonopisec, mnich Kyjevsko-pečerského kláštera. Jeho rodiče jej dali „na vyučení ikonomalbě“ k řeckým mistrům, kteří přijeli, aby vyzdobili chrámy lávry roku 1083. Zde se „učil od mistrů tím, že jim pomáhal“ Po ukončení výmalby klášterních chrámů zde zůstal a byl už natolik zkušený ve své práci, že milostí Boží, jak čteme v jeho legendě, viditelným vyobrazením na ikoně zachycoval jakoby samotný duchovní obraz dobrodiní, neboť se neučil ikonomalbě kvůli zbohatnutí, ale kvůli dosažení ctnosti. Sv. Alimpij neustále pracoval, maloval ikony pro igumena, pro bratry, pro všechny chrámy, jež potřebovaly ikony, pro všechny lidi a nic si za svou práci nebral. Noci trávil v modlitbách a ve dne se s velikou pokorou, čistotou, trpělivostí a láskou zabýval rozmýšlením o Bohu a prací svých rukou. Nikdo nikdy neviděl světce zahálet, ale přitom nikdy nevynechal modlitební shromáždění, a to ani pro své bohulibé zaměstnání. Jeho ikony putovaly do všech koutů země. Jednu z nich, ikonu Bohorodičky, poslal kníže Vladimir Monomach do Rostova, do chrámu jím vybudovaného, a ikona se zde proslavila zázraky. Dojímavě poučná je pro nás příhoda, k níž došlo těsně před světcovou smrtí.

Kdosi jej požádal, aby namaloval ikonu Přečisté Bohorodičky k svátku Jejího zesnutí. Světec ale záhy nato smrtelně onemocněl. Když zadavatel vpředvečer svátku Zesnutí přišel k sv. Alimpiji a uviděl, že jeho prosbu nesplnil, velmi se na něj rozzlobil, že ho světec včas neinformoval o své nemoci, aby si mohl ikonu objednat od jiného malíře. Světec jej, rozhořčeného, utěšoval, řka, že Bůh může „jediným slovem namalovat ikonu své Matky“. Zarmoucený člověk odešel a hned nato do světcovy cely vešel jakýsi mladík a začal malovat ikonu. Nemocný stařec pokládal příchozího za člověka a myslel si, že uražený zadavatel poslal nového malíře. Avšak rychlost práce a dovednost ukazovaly něco jiného. Neznámý pokládal zlato, roztíral barvy na kameni, maloval a ikonu vytvořil za tři hodiny. Pak se zeptal: „Otče, možná tam něco chybí nebo jsem v něčem chyboval?“ „Udělal jsi to všechno překrásně,“ odpověděl, „sám Bůh ti pomohl namalovat ikonu tak krásně, to On učinil skrze tebe“. Když nastal večer, malíř s ikonou zmizeli. Ráno se k velké radosti zadavatele ikona ocitla v chrámu na místě pro ni určeném. A když po bohoslužbě všichni přišli děkovat nemocnému a ptali se ho, kdo a jak namaloval ikonu, sv. Alimpij odpověděl: „Tu ikonu namaloval anděl, který tu nyní stojí, aby si vzal mou duši.“

Sv. Alimpij měl žáka, sv. Grigorije, vytvořivšího rovněž mnoho ikon, jež se všechny rozešly po celém Rusku.

Ve 12. století existovaly ikonopisecké dílny při novgorodských klášterech sv. Antonia, sv. Jiří a Chutynském.

Ze 13. století je znám jako dovedný tvůrce ikon sv. Petr, metropolita moskevský.

Ve 14.–15. století velcí mistři vytvořili skvělé ikony. Ačkoli se jména tvůrců nedochovala, jejich ikony čas nezničil. V závěti sv. Josifa Volokolamského se praví, že Andrej Rubljov, Savva, Alexandr a Daniil Černý „se velmi věnovali ikonomalbě, oddávali se půstu a žili mnišským životem, aby se jim dostalo Boží milosti a Boží lásky, nikdy o nic pozemského neusilovali, ale vždy pozvedali mysl k nehmotnému světu, a když na samotný svátek světlého Kristova vzkříšení na sedadlech seděli a před sebou měli Boží a čestné ikony, neustále na ně hleděli a naplnili se tak Boží radostí a světlostí. A nejen ten den tak činili, ale i ostatní dny, kdy se nevěnovali malování. Proto je Kristus proslavil v jejich poslední hodince. Nejdříve zemřel Andrej, pak onemocněl jeho druh Daniil, jenž pak při posledním výdechu spatřil svého druha Andreje ve veliké slávě, jak jej s radostí zve do věčné a nekonečné blaženosti.“

Sv. Dionisij Glušickij, žijící asketickým životem na řece Glušici, namaloval velmi mnoho ikon pro různé chrámy.

V 16. století byli známými tvůrci ikon Simon, metropolita moskevský, Varlaam a Makarij.

Sv. Pachomij Něrechtský a jeho žák Irinarch, sv. Fjodor Rostovský, synovec sv. Sergije, sv. Ignatij Lomský, druh sv. Kirilla Bělozerského, sv. Ananija, malíř ikon z kláštera sv. Antonia, rovněž malovali ikony.

Sv. Antonij Sijský měl malbu ikon jako své hlavní a milované zaměstnání. Ještě za jeho života jím vytvořená ikona sv. Trojice uzdravovala nemocné. Na severu Ruska (v archangelské oblasti) bylo mnoho jeho ikon. Rovněž mnozí další bratři z jeho kláštera se zabývali touto svatou činností.

Tak veliké jsou tedy zástupy svatých svědků, zde vyjmenovaných jen částečně, kteří nám zanechali jako drahocenné dědictví starou ikonu. Dokonce i v 19. století, kdy byly staré ikony v neúctě a zapomenutí „progresivních“ umělců a kdy se stará technika ikonomalby uchovávala jen v nemnoha vsích především Vladimirské gubernie, pořád se objevovali světlonoši zbožnosti, asketičtí malíři ikon, za jejichž svatý život byly jejich ikony naplněny milostí.

V životopise starce hieroschimonacha Nila (1801–1870), obnovitele Nilo-sorské poustevny, se vypráví, že se již v dětství pod vedením svého staršího bratra, malíře ikon, věnoval s pokorou a bohabojností malování svatých ikon a nespatřoval v této činnosti ani tak řemeslo, jako službu Bohu. Když se toho dost naučil v jedné ikonopisecké dílně, stal se hierodiákonem, přísným a vnímavým asketou, ale ve volném čase se tak jako dřív věnoval ikonomalbě, zbožně a s modlitební přípravou. Dílům jeho rukou žehnal Bůh a byly proslaveny skutky milosti. Bylo mu dáno, aby svýma rukama obnovil zázračnou Jeruzalémskou ikonu Bohorodičky, jež i po obnovení vykonávala zázraky, tak jako tomu bylo dosud. Vytvořil i její přesnou kopii, jíž byla rovněž dána zázračná moc. Pro sebe si namaloval zmenšenou kopii, uchovával ji zbožně ve své cele a nejednou se mu od ní dostalo znamení milosti. Když byl poslán do Nilo-sorské poustevny, přijal tam schimu se jménem jejího zakladatele, divotvůrce sv. Nila Sorského. Sem také přinesl Jeruzalémskou ikonu Bohorodičky, jež byla jeho drahocenným pokladem a útěchou v utrpení. Nehodlal se s ní rozloučit, ale Přesvatá Bohorodička chtěla, aby tato zázračná ikona byla darována ruskému klášteru sv. mučedníka Pantaleimona na Athosu. To Nilovi sdělila a nařídila sama Bohorodička v tajemném zjevení, a on roku 1850 poslal ikonu na Athos. Když starec Nil přišel o tuto svátost, připravil se půstem a modlitbou a začal malovat pro svou celu ikonu Bohorodičky, zvanou Kyperská, již vytvořil s výjimečným mistrovstvím. Tato ikona se dlouho nacházela v jeho cele a byla svědkem jeho modliteb, slz a vzdechů. Také skrze ni se projevovala Boží milost: když byl starec nemocný, zhasnuvší lampa se před ikonou mnohokrát znovu zapalovala před jeho očima starce a olej v lampě přibýval tak, že ho bylo dost na řadu dní. Ikona podle jeho slov nejednou zachránila celu před požárem a lupiči a jeho samého před nevyhnutelnou smrtí. Po starcově smrti byla ikona přenesena do chrámu a pověšena na vyvýšené místo, kde před ní hořela nehasnoucí lampa.

Ve své práci se starec přísně držel dávné řecké ikonomalby a velmi dovedně a procítěně zobrazoval Boží podoby. Je třeba říci, jak starec podle slov jeho sluhy vykonával posvěcení jím namalovaných ikon. Když měl v úmyslu namalovat ikonu, zejména velkých rozměrů, pohroužil se do půstu a modliteb. Po jejím namalování ji pak postavil ve své cele a obvykle zval svého sluhu na pobožnost. „Co máme zítra za svátek, otče?“, ptá se sluha. „Zítra mám předepsaný den,“ odpoví starec a ukáže na namalovanou ikonu. Noční modlitby věnoval tomu svatému, jenž byl vyobrazen na ikoně, a trvalo asi čtyři hodiny. Ráno podle svého obyčeje odsloužil jitřní, vysvětil vodu, přečetl modlitby určené k posvěcení ikony, pokropil ji svěcenou vodou, pak se jí zbožně poklonil, políbil – a svatá ikona byla hotova. Vskutku to byla svatá ikona, posvěcená zbožnou prací i usilovnou modlitbou světce. Všechny ikony, jež namaloval a posvětil, konaly skutky milosti.

Kromě uvedených malířů ikon, proslulých světců nebo svou církevní působností známých metropolitů, byl i bezpočet zbožných malířů, kteří zůstali neznámí, ale za jejich pokoru byla výtvorům jejich rukou dána milost Boží.

Jako Boží zjevení, jako plod duchovních zkušeností, jako odkaz a dílo otců církve, jako jejich svědectví o věčnosti v sobě nese stará ikona všechny rysy nebeského: soustředěnost v modlitbě, hlubinu tajemství víry, harmonii ducha, krásu čistoty a oproštěnosti od vášní, velikost pokory a prostoty, bohabojnost. Před ní utichají vášně a marnost světa, ona je vysoko nad tím vším, v jiné rovině bytí. Ikona je veliká svátost obsahem i formou. Některé ikony jsou namalovány prstem Božím, jiné anděly. Andělé sloužili ikonám tím, že je přenášeli z místa na místo (Tichvinská ikona Bohorodičky aj.); mnohé zůstaly bez újmy při požárech, některé po probodnutí kopími a střelami ronily slzy a krev, nemluvě již o dalších nespočetných znameních, jako je vyléčení apod.

Evangelium hlásá království Boží slovem, ikona totéž zvěstuje obrazem.

Božské slovo evangelia vyniká svou neobyčejnou prostotou, přístupností a přitom nesmírnou hloubkou. Vnější forma ikony představuje nejzazší mez, vrchol prostoty, ale její hlubině se klaníme s pokorou a v bázni Boží. Evangelium je věčné, jedno pro všechny časy a všechny národy. Význam ikony se neomezuje ani na dobu, ani na národnost.

Přednáška mnišky Iulianie „Pravoslavná ikona“, přednesená v Moskevské duchovní akademii 18. března 1969. Zkráceno-

(překlad čtenáře serveru)