Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Mnoho kulturních osobností a myslitelů 19. a první poloviny 20. století varovalo před tendencemi duchovního ochuzování společnosti. Poukazovali také jednoznačně na Západ jako na pramen degenerace. V. S. Solovjov viděl na Západě směřování k ideálu „bezbožného člověka“ a ptal se, „kdo se odváží tvrdit, že moderní Evropa je bohatší alespoň pokud jde o duchovní síly než katolická a rytířská Evropa středověku?“.

Obavy o osud lidstva se však obvykle omezovaly na témata degenerace náboženského života, rozmělňování velké kultury minulosti, moci peněz, nízkých měšťanských zájmů či šíření racionálního utilitarismu ve filozofii. Za tyto hranice v tomto období většinou nikdo nešel. Ani Lev Tolstoj nebo později kanonizovaní svatí v pravoslaví a katolicismu. Dokonce i tak radikální kritik západní civilizace jako René Henon.

Daniil Andrejev také nepředpověděl všechno. Ani to nebylo možné, protože metahistorie není předem daný osud, který se odehrává bez ohledu na znalost budoucnosti. Metahistorické poznání mu však otevřelo škálu možností budoucnosti, která byla díky logice událostí nesmírně širší a nesrovnatelně jasnější než u kteréhokoliv jiného myslitele.

V padesátých letech předvídal a jednoznačně identifikoval nejúčinnější formu duchovního rozkladu lidstva, který se aktualizoval a aktivoval mnohem později a v dnešní době odhaluje nové a nové odstíny ďábelského zabarvení: sexuální revoluci, která postupuje do všech druhů zvrácenosti, a rozvracející se základy tradiční morálky, které vymazávají z postižených duší samotnou možnost usilovat o čistotu a nebeské světlo. Jako příčinu této mimořádné duchovní destruktivity označil hluboké nevědomé vrstvy zatemněné lidské přirozenosti, které byly v průběhu života narušeny démonickými zásahy.

Jeho varování jsou o to významnější, že v realitě kolem tohoto ruského jasnovidce nebylo vůbec nic, co by naznačovalo možnost takového obratu. Ano, boj s duchovnem se v SSSR ve 20. a 50. letech vedl, ale jinými, mnohem těžkopádnějšími, hrubšími a méně účinnými metodami. Mezitím se ukázalo, že samotnému komunismu v jeho počáteční realizaci v Rusku a v následných napodobeninách (s výjimkou pozdějšího západního neomarxismu) není cizí svébytný asketismus a morální normy blízké těm tradičním. A nyní, v rozporu s dobovými zvyklostmi, svědčí Daniil Andrejev o jiném nebezpečí, neboť si je zcela vědom neobvyklosti svých předpovědí pro své současníky. Takto o tom hovoří v Růži světa:

Od doby rodového zřízení drží instinkt společensko-morální sebezáchovy nezávislý sexuální živel přísně na uzdě. Tato uzda by však stěží dlouho vydržela, kdyby se vyjadřovala pouze ve vnitřním sebepřekonání člověka; kdyby jí nepřicházelo na pomoc společenské přinucení v podobě sociálních a státních zákonných norem. Zdravý pud sebezáchovy říká, že uvolnění zákazů ze všech projevů sexuálního živlu bez rozdílu hrozí zničením rodiny, rozvojem pohlavních zvráceností, oslabením vůle, mravním rozkladem generací a koneckonců i všeobecnou degenerací – tělesnou a duchovní.

Instinkt společensko-morální sebezáchovy je silný, ne však natolik, aby uchránil společnost před tímto nebezpečím bez pomoci státních zákonů, právních norem a obecně uznávané slušnosti. Zdravý instinkt je silný; když je však z instinktu sexuální svobody stržena vnější uzda, tento instinkt se často ukazuje být silnějším. Není třeba se bát pravdy: je třeba přiznat, že tento odstředivý instinkt je v té či oné míře potenciálně vlastní většině lidí. Potlačují ho vnitřní protiváhy i vnější přinucení, je utlačen, dřímá, ale je.

Ó, sexuální sféra člověka v sobě tají výbušný materiál nepředstavitelné síly! Dostředivý instinkt společensko-morální sebezáchovy má vzájemně přitažlivý účinek, spojuje prvky osobního života každého z nás: díky němu je osobní život průměrného člověka určitou soustavou, jistou elementární uspořádaností, jež se podobá tomu, jak nukleony vytvářejí v mikrosvětě pevně spojené atomové jádro.

Když se však najde přesvědčivé a okouzlující učení, které by ukolébalo lidský strach z uvolnění instinktu absolutní sexuální svobody, dojde k morální katastrofě, kterou si ani neumíme představit. Uvolnění odstředivé energie, která je založena v tomto instinktu, by mohlo při přechodu v řetězovou reakci vyvolat tak drtivý společensko-psychologický převrat, že ho lze srovnat pouze s uvolněním nukleární energie v oblasti techniky.

Obávám se, že to, co teď říkám, zůstává pro mnohé nepochopitelné a nepřátelské. V naší společnosti příliš pevně zakořenilo podcenění významu sexuální sféry. A už zcela nepřijatelnou se zdá být myšlenka, že by právě tato sféra v sobě tajila takové ničivé možnosti. Lehce si dovedu představit, jak tato prognóza rozhořčí příznivě nakloněného čtenáře, který ji velmi rychle označí za naprostý výmysl, jenž vznikl z toho, že ona sféra je zkalena nikoli u lidstva jako celku, nýbrž právě a jedině u autora samotného.

Menšina, která nemá žádné podezření na jejich transfyzický zdroj a bojí se tato pokušení přiznat dokonce i sobě samému o samotě, si je přece jenom matně uvědomuje. Počítat, že lidé budou v těchto věcech upřímní ve vztahu k těm, kteří je obklopují, by bylo příliš naivní. Jen nepatrné množství lidí si tato pokušení uvědomuje zcela zřetelně, je připraveno neskrývat je v tajných  zákoutích duše, ale dát jim naopak při první vhodné příležitosti naprostou volnost.

Většina, která je z tohoto hlediska nesmělá, se však stane nesrovnatelně odvážnější, když instance s nejvyšší autoritou – instance vědecké, společenské a nábožensko-státní – začnou proklamovat, že úplná sexuální svoboda je zcela nezbytná, že je neodejmutelným právem každého člověka, když jí začnou soustavou nejrozmanitějších opatření napomáhat, podporovat ji a chránit. Toužit po moci budou stovky a tisíce. Toužit po sexuální svobodě budou mnohamilionové masy.

Pod tlakem krajně levicových kruhů společnosti budou nakonec nepozorovaně sňaty poslední zákazy, které svobodu slova ještě omezovaly: zákaz porušení norem společenského studu a zákaz rouhání. Právě to otevře široký přístup předchůdcům velkého zplozence tmy k lidským srdcím.

(Růže světa, přel. M. Téra, Pavel Mervart 2011, druhé vydání, str. 574–575)

Druhou složkou, kterou Daniil Andrejev identifikoval a která se neopírá přímo o temné stránky lidské povahy, a má proto pouze druhotný význam, je zrušení zákazů rouhání a zesměšňování náboženských symbolů. (Vzpomeňme na takzvanou „punkovou modlitbu“ v katedrále Krista Spasitele v roce 2012, která proslavila její organizátory na Západě a vedla dokonce k jejich zařazení mezi „intelektuály“ a také k četným dalším protináboženským akcím, výstavám a divadelním hrám). Tyto situace by mohly být modelovány na základě zkušeností s bolševickým a stalinským pronásledováním náboženství. Ale ani zde není extrapolace antiklerikálních útoků státního ateismu do kvalitativně odlišných podmínek demokratické společnosti a korelace nových narušitelů náboženského ducha s „liberálními“ levicovými kruhy, které prosazují rozšíření svobody sebevyjádření do oblasti zesměšňování a zesměšňování posvátna, samozřejmou a snadno předvídatelnou záležitostí.

Protože hlavním cílem Daniila Andrejeva bylo vylíčit světlé možnosti budoucnosti, vztahujících se ke dvěma až třem stoletím triumfu všelidského církevního společenství, posunul temnou předzvěst také do doby úpadku Růže světa a vyjádřil příčiny konce její epochy. Bohužel to dopadlo jinak: světlé možnosti zůstaly nevyužity a přiblížila se temnota.

Logika metahistorie neznamená jedinou možnost budoucí historické cesty. Průběh boje mezi silami dobra a zla, světla a temnoty nemůže v našem světě přesně předpovědět žádná ze zúčastněných stran.

V jedné z básní, zaznamenané ve vězení, vykresluje básník a metahistorik Daniil Andrejev možné vítězství Západu v preventivní jaderné válce (v letech, kdy by taková válka ještě neznamenala sebevražedné oběti a následky v podobě radioaktivního zamoření území) s následnou okupací zemí východního bloku:

A vůkol, jako nové evangelium,

jako vítězná bouře –

zlaté kaskády Západu,

zalévají oči světelným deštěm.

Dálava se směje, pohupuje v tanci,

zázrak v přízračném jaru;

s velvyslanci vítězných zemí

nový řád povstává.

Odsoudíš-li toho, kdo se vrhá

do tohoto oparu, opilý životem,

jehož duchovní odpad povalí,

a odvrátí se, jako plevel?

Západ se zde jeví jako fasáda demokratických svobod, krásný nablýskaný život – obrazy, které všichni známe –, ale přesto se ukazuje, že je zdrojem duchovní zkázy: sestupné posmrtné zkázy pro miliony pokoušených... Mechanismus pádu, nepozorovatelný a nepochopitelný pro ty, kdo se topí v propastech duchovní neexistence, není v básni odhalen, ale to se od básnické formy nedá očekávat.       

Jaký je v tom rozdíl oproti naší době? Asi jenom v tom, že nedošlo k jaderné válce, k vojenské okupaci Ruska a „nový systém“ byl vybudován novou ruskou „demokratickou“ státností, respektive s jejím souhlasem, podle západního vzoru. Z velké části také kvůli probíhající konfrontaci mezi velmocenskými státními centry Rusko, stejně jako ostatní kultury mimo Západ, zaostává v dynamice „nového řádu“. Jen díky této konfrontaci se oddaluje perspektiva celosvětového sjednocení lidstva a nevyhnutelného přechodu k totalitní formě moci – při současném odhození převleku „demokracie“, zachování sexuálních svobod a zvýšení materiálního komfortu života.

Bylo by dobré, kdyby výše uvedená báseň posloužila jako varování pro všechny, které Západ v současnosti svádí – ať už produkty masové kultury, zdánlivé „demokracie“, technického pokroku nebo obecné „pokrokovosti“ v jednorozměrné iluzi toho „správného“ toku dějin.

Přes všechno počáteční odmítání, rozhořčení, nesouhlas a touhu ironizovat duchovno jako symbol nesmyslu a fikce je to dokonce pravděpodobné. Naslouchat Daniilu Andrejevovi stojí za to více než komukoli jinému. Opakovaně se ukazuje, že má větší pravdu než kdokoli jiný.

Jedna věc je naslouchat moderní kritice, ale úplně jiná poslouchat tuto kritiku z padesátých let minulého století. A od člověka, který miloval a oceňoval duchovní kulturu Západu a jemuž byly cizí předsudky. Právě on nejprve odhalil ďábelský původ světové komunistické doktríny a teprve potom se zaměřil na ideologii podobně globálního rozsahu, která byla nejdříve nenápadná a od samotného začátku byla vystavěna na kosmopolitním amerikanismu.

(překlad vlastní)

Originál: Предсказание Даниилом Андреевым современного „либерального“ растления и духовной смерти с Запада vyšel 28. května 2021 na rodon.org.

Zdroj: rodon.org