Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

ÚVOD

Díla Daniila Leonidoviče Andrejeva začala být tištěna se zpožděním několika desítek let, doslova rok dva před historickou katastrofou, která naši zemi postihla v srpnu 1991. Tragický historický přelom zapříčinil vřazení Ruska do kontextu neoliberální kosmopolitické ideologie a podmínil takový typ bezduchovního společensko-politického uspořádání, v jehož atmosféře působily ideje Daniila Andrejeva na výsost nemístně a „utopicky“.

V takových podmínkách nepřekvapí, že Andrejevova díla se ani po svém publikování dlouho nedočkala jakékoli seriózní badatelské odezvy. Autoři většiny textů, jež se dotýkaly tématu Daniila Andrejeva, nejenže nebyli schopni říci cokoli nového pro pochopení a rozvinutí jeho nábožensko-filozofické koncepce, ale třebas i adekvátně ve svých prezentacích vyjádřit systém jeho idejí, mimořádně nasycený novými, nezvyklými významy, které vyžadují aktivní myšlenkové úsilí a nikoli pasivní přijímání skrze běžné pojmy a schémata. Doposud ustavičně narážíme na bizarní směšování Andrejevových idejí s těmi či jinýmistereotypy a útržky významů, jimž chybí jakýkoli adekvátní vztah k danému problému. D. Andrejevovi jsou systematicky přisuzovány věci, které jsou v přímém rozporu s tím, co vyslovil.

Popsaná skutečnost se nedotýká pouze velkého množství textů, jejichž autoři se k D. Andrejevovi stavěli příznivě, ale platí rovněž pro práce kritické. Prakticky všechny kritické texty publikované v průběhu minulých let jen odrážejí tu či onu míru nepochopení předmětu nebo nesvědomitosti svých autorů.

V této práci podrobíme rozboru dva texty autorů M. Dunajeva a M. Epštejna, které ostře kritizují D. Andrejeva z mimořádně vyhraněných ideologických pozic. První z nich vychází z dogmatického typu myšlení, jež plnost náboženské pravdy spatřuje v ortodoxním historickém křesťanství, v pravoslaví. Druhý je zásadně ovlivněn diametrálně protikladnou ideologií současného postmoderního neoliberalismu a motivován velmi silnou, hranice vlastní andrejevovské tematiky překračující antipatií k Rusku, k samotnému předpokladu, že z Ruska by mohlo povstat cosi významného pro svět.

Je zajímavé, že řada Dunajevových a Epštejnových tvrzení jakoby se vzájemně anihilovala. Konkrétně, M. Dunajev, jenž chová přirozeně nepřátelský postoj milovníka tradiční duchovní kultury k rozkladnému působení současného postmodernismu (a masové kultury), řadí D. Andrejeva do kategorie „idolů postmoderní epochy“. Ze strany postmodernisty Epštejna je však více než zřetelně takové tvrzení vyvraceno absolutní negací. Dunajev D. Andrejevovi vytýká oddanost iluzím demokracie, humanismu a „liberálního intelektuálského vědomí“, zatímco Epštejn se D. Andrejevovi pokouší přisoudit „totalitarismus“. Ve skutečnosti však obě hodnocení pouze odrážejí ideologickou pozici autorů a při srovnání s texty Daniila Andrejeva odhalují svou neopodstatněnost.

Mezi posuzovanými autory existuje i významný rozdíl, který je záhodno zdůraznit. Dunajev, jenž je zajatcem skálopevného dogmatického rigorismu, (…) vede kritiku z pozice vlastnictví samozřejmé pravdy, již není nutné dokazovat, která však dovoluje rozdávat (…) negativní přívlastky všemu, co jí protiřečí. Přitom všem ale Dunajev zůstává člověkem, který k výkladu svých myšlenek, své pozice, přistupuje poctivě. Jeho text lze snadno podrobit analýze formou postupného rozboru jednotlivých tvrzení. Epštejnova postmodernistická dekonstrukce je takové vnitřní poctivosti zbavena dokonale. Jedná se o totální falzifikaci, dotýkající se nejen Růže světa, ale rovněž idejí F. M. Dostojevského a V. Solovjova.

ČÁST PRVNÍ

ROZBOR KRITIKY D. L. ANDREJEVA VEDENÉ M. M. DUNAJEVEM

 Profesor Moskevské duchovní akademie, literární vědec Michail Michajlovič Dunajev, se o díle Daniila Andrejeva rozepisuje na stránkách svého mnohosvazkového pojednání Pravoslaví a ruská literatura. Zde je sice několika málo slovy oceněna kvalita Andrejevovy poezie, která je „nezřídka dokonalá, ohromuje poetickou silou, vybroušeností slohu, virtuózní rytmickou organizací, nevyčerpatelností rytmických schémat“, jinak se ale Dunajev prakticky cele a z pevných dogmatických pozic pouští do kritiky Andrejevovy koncepce.

 Základní prvky kritiky M. Dunajeva

(mezititulky redakční)

„Jedním z proroků mystické pseudoreality byl pro postsovětskou obrazovanštinu spisovatel Daniil Leonidovič Andrejev (1906–1959). Jeho tvorba se stala všeobecně přístupnou až v posledním desetiletí 20. století, je tudíž faktem právě této doby a nikoli té, v níž vznikala. Andrejev je jedním z idolů postmoderní epochy.“

(…) Co vlastně „obrazovanština“ znamená? Ve stejnojmenné Solženicynově stati je toto označení zavedeno jako synonymum sovětské inteligence: „my jsme obrazovanština“, „inteligence už v naší zemi není, a vše se rozplynulo v obrazovanštině“. Pokud bychom tento břitký, nicméně zčásti sporný termín přijali, pak by bylo možné s „obrazovanštinou“ spojit jakékoli jevy daného období. A tak je nasnadě otázka: Cožpak do pravoslavných chrámů se začali vypravovat jacísi jiní, mimořádní lidé? (…)

Bez zbytečných záludností je třeba říci, že tak jako nemá na postmodernismus vazbu samotný M. Dunajev, nemá ji ani D. Andrejev. Z kontextu Růže Světa zcela očividně vyplývá hodnocení postmodernismu jako infernální inspirace lidské kultury, tím spíše, že se filozofie postmodernismu zformovala ve Francii. O metahistorické tragédii této země, vedoucí v posledních staletích k prohlubující se duchovní újmě, se D. Andrejev vyjadřuje naprosto jasně.^[1]

„Jeho nadmíru oblíbeným slovem bylo slovo demiurg. Nejedná se snad o projev podvědomí?“

Daniil Andrejev jednoznačně objasňuje, že výskyt slova „demiurg“ – v porovnání s jakýmkoli náboženským systémem minulosti – je v jeho koncepci spojen s bezprecedentní rolí, kterou hraje tvorba a tvůrčí zdokonalování: „Právě proto se zde tak často objevuje slovo ,demiurg‘, jež se v prastarých náboženstvích téměř nepoužívá. Demiurgové – to jsou všichni ti, kdož tvoří k slávě Boží, z lásky ke světu a jeho Stvořiteli.“^[2]

„Dlužno poznamenat, že Andrejev, který podlehl vlastnímu ezoterickému pokušení, zahubil sebe sama jako básníka.“

Do vymezení „ezoteriky“ se Dunajev nepouští. Pro odpovídající osvojení tohoto pojmu je nicméně záhodno seznámit se alespoň s religionistikou, která zkoumá reálné ezoterické prvky v rozličných náboženstvích – to za prvé, za druhé pak s Guénonovým „tradicionalismem“, potažmo, s jeho vulgárními analogiemi ve stylu teozofie H. Blavatské, jež starověkým dobám připisují jakési smyšlené ezoterické „tajné doktríny“ a pod rouškou odhalování starověkého ezoterického vědění předkládají vlastní koncepce.

Ani na jednu ze dvou forem ezoteriky Daniil Andrejev vazbu nemá. Jeho koncepci nelze rozdělit na uzavřenou a otevřenou část, autor si naopak přeje, aby byla lidem předána v úplnosti a nikoli, aby byla utajena. I později, kdy by se koncepce stala příliš objemnou a složitou, nemohlo by být ani řeči o stupních zasvěcení do vědění či o odstupňovaných rozdílech mezi skrytými a obecně dostupnými úrovněmi vědění. V koncepci Růže Světa, která aspiruje na status nového zjevení, není myslitelné ani jakékoli dovolávání se dávného ezoterického „tajného vědění“,v mnoha „profánních“ historických náboženství zkresleně vnímaného.

Stejně chybný je i pokus přisoudit D. Andrejevovi „okultismus“ (z lat. occultus – tajný, skrytý), čemuž se Dunajev v závěru své stati přece jen neubránil. Učení o ovládnutí skrytých sil, které se stávají dostupné zasvěceným, však u D. Andrejeva nenacházíme. Autor zřetelně ukazuje, že mystické schopnosti je nutno získávat cestou „duchovního konání“ (pro ruský jazyk přesnější ekvivalent „Ježíšovy modlitby“ pravoslavného hesychasmu) a jsou nerozlučně spjaty s „dlouhou mravní přípravou“ a „mnohostranným prověřením“^[3]. Pokud tedy máme bez rozmyslu nazývat „okultismem“ obecně kdejakou mystiku a spiritismus, pak nejdříve musíme za „okultismus“ prohlásit Janovu Apokalypsu, Korán a mnohé jiné. Zatímco v Apokalypse je přítomno množství šifrovaných významů, symbolika a numerologie, Růže Světa i Andrejevovy verše jsou orientovány na maximální vyjasnění a systematický výklad vlastních idejí.

„Nadměrná subjektivita“ nebo odraz jiné reality?

„Tento systém je výplodem nadměrné subjektivity autorova pojímání světa, pročež (a to je ten paradox!) racionalismus všech Andrejevových konstrukcí nemůže být racionálně zdůvodněn ani dokázán.“

Kdokoli, kdo samotného D. Andrejeva četl, ví, že racionalistickou nedostatečností, charakteristickou pro jiné autory, jeho díla poznamenána nejsou. Nicméně dokazující řetězení úsudků se u něj vyskytuje zřídka a je vždy lakonické. Daniil Andrejev vykresluje čtenářovu vědomí za pomoci ikonicko-poetických prostředků velmi komplikovaný obraz. Celý jeho domnělý „racionalismus“ je omezen na to, že na rozdíl od mnoha jiných, podstatně méně detailních a vykreslených obrazů, se ten jeho jeví jako logicky bezchybný, tj. nerozporný a s jasnými konturami všech pojmů.

Co se prokazatelnosti týče, mnohé teze dokázány být nemohou, zato mnoho jiných je prokázáno zcela přímo, a to skrze soulad s fakty empirického poznání věd. Uveďme příklady: Daniil Andrejev předpovídá současné astrofyzice už známou třídu „explodujících galaxií“, když píše: „Existují rozpadající se galaxie. A až astronomická pozorování mimogalaktických mlhovin zahrnou delší období než nyní, procesy těchto světových katastrof se poodhalí zraku vědy.“^[4] Předvídá rovněž několik významných objevů historické vědy, jež byly učiněny až po jeho smrti. V kontextu harappské kultury poukazuje na podíl Sumerů, předkládá přesnější dataci jejího zániku, než jakou byla ve své době datace obecně přijatá, a vedle vpádu árijských kmenů se zmiňuje o existenci jistých vnitřních příčin jejího zániku, což bylo rovněž prokázáno nepřítomností destrukce a známek bojů v Harappě a Mohendžodáru. V roce 2002 indičtí archeologové objevili na dně oceánu, blízko pobřeží, pozůstatky města, jehož stáří je datováno do poloviny osmého tisíciletí před naším letopočtem. Právě o něm píše Daniil Andrejev, když zmiňuje tak zvanou gondwánskou metakulturu, „jejíž ohniska v Enrófu byla na Jávě, Sumatře, v Jižním Hindustánu a v některých městech, která se nyní nalézají na mořském dně. Doba existence gondwánské kultury – více než šest tisíc let před Kristem.“^[5]

Aktuální události metahistorie a mýtus dějin

V oblasti metahistorie D. Andrejev předpověděl mimořádnou událost vrcholu konfrontace mezi východním a západním blokem, s níž bude spojeno překonání hrozby třetí světové války, což odpovídalo událostem Karibské krize v roce 1962.^[6] Dále pak snahu amerického démona velmocenské státnosti rozvrátit socialistický blok zevnitř: disidentské hnutí v SSSR, polská „Solidarita“ (obě hnutí však byla sovětskou mocí neutralizována na začátku 80. let, což v roce 1983 vyvolalo nový nárůst jaderné konfrontace). Samotné upozornění na démona velmocenské státnosti USA jako nového nositele infernální sankce na sjednocení světa, jehož základem je nová celosvětová kosmopolitní bez-duchovní ideologie, je pro nás důkazem vysvětlující a předvídavé síly metahistorické metody.

M. Dunajev uvádí polovinu Andrejevovy strofy:

Moje znalosti pohádce jsou podobné

a nelze je doříci, jako mýtus;

co ve staletích je náhodné a rozdrobené,

spojeno jest v jeden hieroglyf.

Avšak verše jsou vybrány z poémy „Smrt Hrozného“, kde je předloženo metahistorické objasnění událostí daleké minulosti, k nimž se váže poměrně malý objem historicky hodnověrných poznatků, jenž bude už sotva kdy podstatně rozšířen. Je nepřípustné ignorovat kontext a nedokazatelnost poznání rozšiřovat postupně na všechna tvrzení D. Andrejeva.

„Vztah k jakémukoli náboženství ani nemůže být jiný: ať už je pravdivé, či lživé, vyžaduje víru.“ (359)

V tomto případě je Dunajev veden přáním zahrnout Růži Světa do jedné třídy jevů spolu s (…) vírou. Avšak (…) rozdíl je objektivně veliký. Koncepce D. Andrejeva je vnitřně bez protimluvů, je dobře propojená s lidským poznáním světa, řeší mnoho nábožensko-filozofických otázek, počínaje problémem teodiceje – vysvětluje evoluci života na zemi, běh lidských dějin a utváření kultur, disponuje explikačními a prognostickými možnostmi, pokud jde o nynější politické dějiny. (…)

„Tady se nejedná o mýtus, nýbrž o ďábelské šálení. Mystická lež maskovaná hodnověrností. Podle svědectví samotného autora jeho konstrukce vznikaly pod vlivem určitých vidění, jež obdržel převážně v letech pobytu ve vězení. Neznámo proč se a priori předpokládá, že tyto vize mají světlý duchovní původ.“

Světlý původ není rozhodně předpokládán a priori. Stává se očividným, jakmile dojde k hodnocení, jež zahrnuje uplatnění mravních a duchovních kritérií. Daniil Andrejev neosvětluje podstatu světového zla abstraktně, nýbrž činí tak průkazně, v nerozlučném sepětí s během lidských dějin. Vyzývá k dobru a duchovnímu povznesení. Principy metafyziky Růže Světa absolutně nevstupují do kolize s těmito výzvami (zatímco takové kolize jsou vlastní většině tradičních náboženství i nových proudů, včetně nejrozličnější „ezoteriky“). Když D. Andrejev hovoří o svobodě, lásce a spolutvorbě s Bohem není to deklarace, ale samotná tresť jeho koncepce, v níž není zlo.

Přesvědčivějším pokusem by bylo přisoudit Andrejevovi namísto zla právě šálení, nesoulad s realitou. Celý problém nicméně spočívá v tom, že faktů demonstrujících shodu je mnoho, zatímco ony nesrovnalosti chybí, nebo takřka chybí. A to, že metahistorie se nevyvíjela tou příznivou cestou, v níž D. Andrejev doufal, je možné dopodrobna a konkrétně – v souvislosti s fakty historie a s oporou ve faktech moderních dějin – vysvětlit za pomoci samotné této koncepce, v níž příznivá varianta nebyla nastolována jako jedině možná. (…)

(Přeloženo z: Кольцов А. В., „Догматический ригоризм и постмодернистская деконструкция против Даниила Андреева“, in: Даниил Андреев: pro et contra. Личность и творчество в оценке публицистов и исследователей, Sankt-Peterburg 2010, s. 475‒570).

Druhá část.

Třetí část.

Čtvrtá část.

Část pátá.

Část šestá.