Andrej Davydov - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Andrej Davydov (rusky Андрей Давыдов, nar. 1957) patří mezi přední současné ruské malíře ikon. Pracuje a žije v Suzdalu, kde nejen řídí svoji ikonopisnou dílnu, ale podílí se také na obnově dvou chrámů, o něž jako kněz pečuje rovněž duchovně. Jeho ikony a fresky zdobí řadu chrámů jak v Rusku, tak na Ukrajině, v Itálii, Velké Británii, Francii, Nizozemí, Španělsku, Spojených státech aj. Církevnímu umění se věnuje i teoreticky, je autorem řady teologických pojednání.

Kázání prostřednictvím ikony musí být živé

Rozhovor s ikonopiscem Andrejem Davydovem

Díky své mnohostranné činnosti jste si jistě již udělal představu o stavu současné ikonomalby. Inspiruje se bohatým dědictvím minulosti? Přináší nějaké své vlastní, nové přístupy?

Již sto let po celém světě vzrůstá zájem o ikonu. Seznámil jsem se s prací řady ikonopisných škol v Rusku i mimo ně, viděl jsem různé směry ikonomalby atd. Pokud to mohu posoudit, nejbouřlivěji se ikonomalba rozvíjí právě u nás, v Rusku, což má samozřejmě objektivní příčiny.

Právě zde na konci 19. a počátku 20. století započal proces „odhalování“ ikony. Po revoluci pokračoval v emigračních institucích. Jakmile se práce v této oblasti stala možnou i u nás, okamžitě se objevila řada vědců, kunsthistoriků a restaurátorů, kteří svými vědeckými pracemi položili základ dalšímu vývoji v praktickém směru. A počátkem 90. let, kdy u nás skončilo období bojovného ateismu a začalo otevírání chrámů a klášterů, začala být práce malířů ikon čím dál více žádaná. Vzniklo několik velkých ikonopisných škol.

Musí mít malíř ikon nějaké odlišné vnitřní kvality, než např. malíř světských obrazů?

Práce umělce, jenž se kochá zázrakem Božího světa, je vždy spojena s jistou vnitřní náboženskostí. Myslím, že i v dobách ateismu bylo procento věřících mezi umělci podstatně vyšší, než v ostatní společnosti. Věřící umělec přirozeně tíhne k církevnímu umění, jehož význam je v pravoslaví zvláště zdůrazněn. Není tedy náhodou, že mnoho věřících malířů chce pracovat pro církev.

Jaké má dnes ruská škola ikonomalby ve světě renomé?

Myslím, že právě ruská škola ikonomalby se dnes těší ve světě největšímu zájmu, což na ni ovšem klade také největší zodpovědnost. Vždyť ikona je vlastně jedním z nejdůležitějších svědectví o životě církve! Když člověk vstoupí do pravoslavného chrámu, vidí nejdříve ikonostas, ikony a malby. Ikonopisná vyobrazení se dnes nachází prakticky ve všech katolických i protestantských chrámech. Jedna za druhou jsou organizovány výstavy, které poté putují po celém světě. Prostřednictvím ikonomalby se tak pravoslavné chápání a vnímání křesťanství přibližuje lidem v různých částech planety. Toto „kázání“ skrze ikonu musí být živé, pronikat do duše a svědčit o prameni intenzivního duchovního života jak v tradici, tak v současné církvi.

Z jakých zdrojů čerpají malíři ikon náměty pro svá díla? Co učíte své žáky?

Ještě si pamatuji, jak v 80. letech minulého století mladé ikonopisce zajímalo výhradně období ruské ikonomalby 15.‒16. století. Z tohoto období se nám zachovalo nejvíce překrásných ikon. Postupně, se stále hlubším pronikáním do problematiky, však začalo být zjevné, že tradice církevní malby, která může pokračovat i v současném církevním umění, představuje mnohem širší období.

A poté již bylo zcela zjevné, že pochopit ruskou ikonomalbu nejde bez pochopení byzantského umění jako celku, jehož je neodmyslitelnou součástí. Řada malířů dnes studuje přístupy byzantských, sinajských, srbských a jiných ikonopisců a jejich škol. Zvláštnímu zájmu se těší období raněkřesťanské: kresby v katakombách, první ikony, předikonoborecké fresky a mozaiky.

Jaká je situace na západě?

Protože zájem západu o ikonu přišel z Ruska, začínali západní malíři ikon právě s ruskými svatými obrazy. Dnes pak musím italským studentům vysvětlovat, že mozaiky ze 6. století z jejich rodné Ravenny tvoří součást společné ikonopisné tradice. A mnohému se z ní můžeme všichni naučit. A nebo jim připomínat, že v římských chrámech se dnes nachází přibližně 600 ikon, z nichž jsou mnohé krásnými příklady umění z období před rozdělením církví.

Považuji za nesmírně vážné neustále upozorňovat své žáky na to, že my, současní malíři ikon, nesmíme pouze mechanicky kopírovat staré mistry: celá tradice ikonomalby je pro nás nedocenitelným zdrojem inspirace a dnes máme ideální možnosti ji z hloubky studovat.

Existuje něco v současném umění, co vám dělá starosti?

Když jsme před 30-35 lety začínali, bylo možné nás spočítat na prstech jedné ruky. Všichni nadále pracujeme, malujeme ikony, sloužíme v chrámech.

Postupně se začalo objevovat čím dál více škol a fakult, které každý rok opouští stovky studentů. Takový zájem o církevní umění nás nemůže netěšit. Ale nesmíme zapomínat také na to, že ikonomalba, to je umění soustředěné na hluboké znalosti a talent, „cítění“ tradice. Důležitá je rovněž osobní zkušenost s křesťanským životem, a, samozřejmě, mnohaletá práce a neustálé sebevzdělávání. Pokud něco z toho chybí, jedná se o profanaci církevního umění či řemeslo bez duše. Myslím, že je lepší mít doma v bytě prázdné bílé stěny než špatné ikony. Ikona totiž nesnese nízkou úroveň.

K naší velké radosti se dnes neustále staví nové a nové chrámy. Jenže když se často podívám na ve spěchu připravené „umělecké“ zpracování ikonostasu či fresek, ptám se sám sebe: proč se musí i v této věci tak spěchat? Církevní umění je součástí dobré zvěsti křesťanství, nikoliv honěním se za pozlacenými rámy a dalšími řadami na ikonostasu.

Myslím, že bychom v našich představených měli pěstovat odpovědný a zbožný vztah k chrámovému prostranství. Vždyť i prázdný chrám je krásný a hodí se k bohoslužbě! Lépe je mít 2 krásné ikony, které nám umožňují prohloubit modlitbu, než 122 takových, které „nespolupracují“ s prostorem chrámu a lidmi, kteří se v něm modlí.    

Řekněte nám, prosím, něco více o svých ikonách. Nad čím nyní pracujete?

Asi před deseti lety mě někdo požádal do jakési ankety, ať sestavím seznam svých prací. Seděli jsme nad ním s ženou celý večer a popsali tři strany, ale i tak nám bylo jasné, že nemáme zaznamenánu ani polovinu…

V poslední době se zaměřuji v daleko větší míře nejen na farnost či chrám, ale také na konkrétní lidi. Maluji ikony pro konkrétní dům, byt, do dětského pokoje, jako dárek milované dceři ke svatbě… Pokud je adresát „známý“, malba dostává zvláštní rozměr.

Zrovna nyní pracuji na podobném projektu. Jedna zbožná žena si vzala z dětského domova tři děti a velmi pečlivě se snaží, aby jim dala dobré vzdělání a vychování. Mimo jiné chce také ve svém okolí postavit malou kapli, kam by mohly děti chodit a modlit se, účastnit se některých bohoslužeb, setkávat se s knězem… Právě pro tuto kapli připravuji ikony, poté budu malovat výzdobu stropu a apsidy.

Přestavte si, jak je to zajímavé: malé intimní prostranství kaple, které bude „své“ a „blízké“ pro konkrétní farníky! Na freskách a ikonách tak budou svatí, kteří se váží ke konkrétním lidem. Mimochodem, tento přístup existoval i v raném křesťanství: když lidé stavěli chrám, věděli, kdo tam bude chodit, tj. oni, jejich děti, vnuci, pravnuci, sousedi, přátelé… tak se rodil pocit sounáležitosti chrámu s konkrétní osobností.