Ikonomalba Rumunska (Sedmihradska, Moldavska, Valašska) - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Území současného Rumunska, jež vzniklo jako samostatný stát až v 19. století, tvoří tři velké historické regiony – Transylvánie (Sedmihradsko), Valašsko a Moldavsko. V těchto zemích, jež od roku 106 do 271 byly součástí Římské říše, se křesťanství poprvé objevilo již ve 4. století, jak to dokládají zbytky raně křesťanských bazilik v Istrii. Formování rumunského národa probíhalo asimilací místního obyvatelstva, jež od Římanů převzalo jako mluvený jazyk latinu, dále barbarských kmenů Gótů a Vandalů a konečně Slovanů. V 9. – začátku 12. století patřilo Moldavsko do Kyjevského státu a po jeho rozpadu se stalo součástí Haličského knížectví. Valašsko bylo těsně spjato s Bulharským carstvím, jehož prostřednictvím zde také proběhla christianizace. Oficiálním a bohoslužebným jazykem Moldavska a Valašska byla po celý středověk církevní slovanština.

Ve 12. – počátku 14. století měly tyto země charakter konglomerátu malých knížectví, na něž si činili nároky nejbližší sousedé. Od 11. století až do poloviny 16. století byla Transylvánie podrobena uherským králům. Na jejím území se usadil nevelký počet Uhrů a Němců, rozšířilo se tu katolictví, jež bylo právně upřednostňováno před pravoslavím. V důsledku toho se transylvánská kultura rozvíjela v rámci západoevropské tradice. Pravoslaví se sice v těchto zemích uchovalo, ale převážně v prostředí prostého lidu.

V polovině 14. století se objevily první samostatné státy: Valašsko (1330) a Moldavsko (1359), jež se na rozdíl od Sedmihradska dokázala vymanit ze závislosti na Uhrách. Od této doby se zde začala rozvíjet samostatná kultura, orientující se především na tradice Byzance a Balkánu a spjatá se západoruskými zeměmi, ale zároveň otevřená i jiným vlivům, konkrétně italským, jak o tom svědčí řada zdejších nástěnných maleb ze 14.–15. století. Ikony z této epochy se nedochovaly.

Jedno z prvních dochovaných děl moldavské ikonomalby představuje část schránky na ostatky sv. Jana Nového, v Moldavsku a Valašsku velmi ctěného. Jeho život, často ilustrovaný místními umělci, souznělo s úporným odporem těchto států expanzivní politice Osmanské říše v 15.–18. století. Ostatky svatého se od roku 1402 nacházely v Sučavě, starobylém hlavním městě Moldavska. Na nevelké desce, datované do 15. století, je zachycen soud nad nespravedlivě obviněným sv. Janem. Stylově je ikona blízká pozdním palaiologovským památkám, ale zároveň nese stopy soudobých reálií, a to ve vyobrazení biskupova nádherného orientálního roucha a módního evropského šatu Janovana.

V 15.–16. století bylo Moldavsko a Valašsko nuceno neustále hájit svou nezávislost na Osmanské říši. Nakonec se staly vazaly Turecka, ale na rozdíl od balkánských zemí se nestaly jeho součástí, nebyly vypleněny a zachovaly si svou víru a kulturu.

Na začátku 16. století se Valašsko stává útočištěm pro umělce z pravoslavných zemí podrobených Turky. U dvora Neagoe Basaraba, jenž za dobu své vlády vystavěl a vyzdobil velké množství chrámů (mj. v Curtea de Argeş, biskupské rezidenci a bývalém hlavním městě Valašska), pracovali Řekové, Srbové, Bulhaři. Mnohé rumunské památky monumentálního umění a ikonomalby odrážejí přímý vliv kultury těchto národů. Neagoe Basarab vedl politiku podpory pravoslavné církve i mimo svou zemi. Právě v této době se vytvářejí těsné vazby Valašska s Athosem, jež v mnohém předurčily další vývoj zdejšího umění. Později byl rumunskou církví prohlášen za svatého.

V první třetině 16. století vzniklo několik ikon, vytvořených v dvorní dílně valašských vládců. Na některých jsou vyobrazeni členové rodiny Neagoe Basaraba – jeho vdova a děti. Portréty donátorů se pak velmi rozšířily jak v Moldavsku, tak Valašsku, převážně v monumentální malbě. Na ikoně sv. Symeona a Sávy, namalované v duchu srbské tradice, je ve spodní části vyobrazena klečící panovnice Despina Milice se dvěma dcerami. Nejzajímavější však je svou ikonografií unikátní obraz Sejmutí z kříže. Ve středu ikony je ztvárněna truchlící Bohorodička, podpírající mrtvé tělo Krista, a vedle ní, zleva je Despina Milica ve smutečním rouchu, držící v náručí svého záhy zemřelého syna. Obě jsou spjaty stejným prožitkem – utrpením matky, jež ztratila syna. Takové přímé srovnání reálného člověka a Bohorodičky svědčí o tom, že do Valašska proniklo renesanční humanistické vědomí. Je možné, že se vývoj valašské kultury mohl ubírat i tímto směrem, avšak záhy nato bylo Valašsko podrobeno Turky a zdejší kultura se, tak jako kultura moldavská, soustředila na uchování tradic přejatých z Byzance.

Po celé 16. století se monumentální malířství i ikona Valašska a Moldavska striktně držely během staletí vypracovaných postupů. Západoevropské impulzy sem sice pronikaly, ale neměly zásadnější vliv a týkaly se pouze detailů. Ikona sv. Mikuláše z kláštera Curtea de Argeş má všechny rysy, jež budou charakteristické pro valašskou a moldavskou ikonu po řadu desetiletí. Jde o příklad postbyzantské ikony, orientované na uchování tradičního uměleckého jazyka, jenž byl v mnohém blízký ikonomalbě Athosu.

Analogickými cestami se vyvíjela i ikonomalba v Moldavsku, kde kromě balkánských a athoských vlivů poměrně silně působili východní sousedé. Královské dveře ikonostasu z konce 16. století ze vsi Kyrlidž s vyobrazením Zvěstování dokládá velký konzervatismus moldavské ikonomalby, jež v kompozici, barevnosti, dekorativním ztvárnění s hojností zlatého assistu i stylem kresby podob zachovává během staletí vypracované principy.

Poté, co se Moldavsko stalo vazalem Osmanské říše, začala na jeho uměleckou tradici stále silněji působit Ukrajina, jež byla dříve naopak ovlivňována Moldavskem (především v architektuře). Kontakty mezi nimi se nikdy nepřerušily: z rodu moldavských vládců Movila pocházel v 17. století kyjevský metropolita Petr Mohyla a s podporou Kyjeva byla roku 1640 v Jassech, jež se staly hlavním městem Moldavska, otevřena Řecko-latinská akademie. Takový stylový zlom, jenž nastal v ukrajinské ikonomalbě v 17. století, však v Moldavsku s ohledem na odlišnou historickou situaci nenastal. Moldavsko, stejně jako Valašsko, nemělo zájem o otevřený kontakt s katolickou uměleckou tradicí a neustále pociťovalo útlak ze strany muslimského Turecka. V takových podmínkách byla věrnost dosavadním principům pro ikonomalbu oněch zemí programovou záležitostí. Ikony vzniklé v první polovině 17. století, v době vlády moldavského knížete Vasilie Lupu, jako např. ikona Krista Pantokratora s vybranými svatými a apoštoly na rámu, neopouštějí starou tradici, avšak výrazně posilují prvek dekorativnosti: v ikonách se začíná používat levkasové pozlacené ornamentální pozadí, jež ikonám dává zvláštní zdobnost.

Roku 1600 byly všechny tři rumunské státy na krátkou dobu sjednoceny Michaem Chrabrým a po celé 17. století se kultura těchto zemí vyvíjela společně. Ve valašské ikonomalbě sledujeme tytéž procesy jako v soudobém moldavském umění. Posiluje se dekorativní prvek a výpravnost. Do monumentální malby pronikly některé ikonografické inovace západního původu. Celkově však ikonomalba zůstávala věrná tradici a stále výrazněji se sbližovala se stylem společným všem zemím pravoslavného Středomoří, vycházejícím z umění Athosu. Právě tam totiž studovali mnozí balkánští a rumunští umělci, kteří pak uplatňovali tento styl i ve své vlasti.

Nový rozkvět valašské ikonomalby nastal na konci 17. století a je spjat se jménem knížete Constantina Brâncoveana. V jeho dvorní dílně vedle místních umělců pracovali také Řekové. Styl této dílny, jenž vyniká velkolepou dekorativností, výpravností a směsí tradičních a evropských ornamentálních motivů, si rychle získal na popularitě v sousedním Moldavsku a pronikl také do Sedmihradska. Vznikl sice na konci 17. století, ale byl živý i po celé 18. století. Ikona Bohorodička s Dítětem na trůnu z chrámu proroka Eliáše v Kympulunge odráží všechna specifika „stylu Brâncoveanu“ a svědčí o tom, že rumunská ikonomalba byla součástí jednotného procesu vývoje pravoslavné středomořské kultury.

Vedle celkového vývoje pozdní postbyzantské ikonomalby v 18. století v Moldavsku a Valašsku vzkvétá lidové výtvarné umění. Lidové ikony, velmi prosté, svým uměleckým jazykem grafické, vynikají výraznou barevností, založenou na malém počtu barev, a mají dekorativní, ornamentem zdobené rámy, čímž připomínají analogické památky východních zemí. Mnohé z nich mají autorský podpis. Ikona Uvedení Bohorodičky do chrámu, pocházející z Transylvánie, byla vytvořena jistým zografem Tudorem. V Sedmihradsku se pravoslaví uchovávalo především v prostředí rolníků, na jejichž vkus se orientovalo i toto umění.

V 19. století se ikonomalba stává plně součástí lidové tvorby. Již od začátku století se v Rumunsku pod vlivem západních sousedů šíří ikonomalba na skle, zachovávající principy lidové ikony předchozího období. Jedno z center výroby děl tohoto druhu, určených výlučně do domácností, představovala Bukovina, jež v té době byla součástí Rumunska a vyhnula se unii. Svou produkcí zásobovala jak rumunský, tak ukrajinský trh.