Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Myšlení D. Andrejeva a Vl. Solovjova

Objektem Epštejnových falzifikací se staly rovněž myšlenky ruského filozofa Vladimíra Sergejeviče Solovjova.

Jelikož nadále bude řeč o Solovjovově „svobodné všeobecné teokracii“, je nezbytné upřesnit si terminologii. Teokracie zde znamená výhradně to, co pod tímto termínem chápal samotný Solovjov. Svými principy je odlišná od hierokracie, jak ji definoval D. Andrejev, konkrétně s tím „extrémním proudem katolicismu, kterým byl zatemněn konec středověku a jenž nalezl své vyvrcholení v instituci inkvizice“^[1]. Solovjovova teokracie, jak o tom pojednává Ruská idea, předpokládala svobodnou shodu tří funkcí: kněžské, královské a prorocké. Tato idea pro něj nebyla abstrakcí daleké budoucnosti, ale zcela konkrétním úkolem. Filozof usiloval o ujednání unie mezi římským papežem a ruským imperátorem a současně o znovusjednocení katolicismu a východního pravoslaví. Pro tento účel byla sepsána práce s názvem Rusko a všeobecná církev. Jak je možné předpokládat, prorockou funkci si Solovjov vyhrazoval pro sebe sama. Pokud ovšem situaci konce 19. století podrobíme Andrejevovu metahistorickému posouzení, pak podobné naděje byly mylné a nemohlo dojít k jejich uskutečnění. Jakmile se samotnému Solovjovovi odkryla praktická neuskutečnitelnost takového úkolu, odsunul jej stranou, nicméně své přesvědčení nezměnil.

Podle vnitřní logiky Epštejnem řetězených podvrhů Solovjov na konci svého života jakoby plně pochopil a demaskoval vlastní naděje spojené s celosvětovou teokracií. A co víc, postmodernista dekonstruktér se opírá o svou, výše zmiňovanou, plochou falzifikaci postavy Ivana Karamazova a předkládá jakousi domnělou „neřestnou souvislost“ mezi hrdinou Dostojevského románu a V. Solovjovem:

„Ve snaze vyvrátit přežívající představu o tom, že mladý Solovjov byl prototypem Aljoši Karamazova, Anna Grigorjevna Dostojevská zvolala: ‚Ne, ne, Fjodor Michajlovič neviděl v osobě Vladimíra Solovjova Aljošu, nýbrž Ivana Karamazova!‘ Právě Ivanova dialektika přidává duchovnímu odkazu Vladimíra Solovjova tragický význam. Střední, centrální období své tvorby zasvětil obraně teokracie a hlásání sjednocení křesťanských církví, a až na konci života, ve svém posledním díle, Legendě o Antikristu (1900, závěrečná část Tří rozhovorů), se mu nenadále odhalil skutečný, ateistický a ‚antikřesťanský‘ podtext vlastních teokratických konstrukcí“.

Jisté shody mezi obrazem Ivana Karamazova a V. Solovjovem zjevně existují, ale jakékoli paralely se znaménkem mínus ztrácejí smysl z toho důvodu, že ateistický rozměr Ivana Karamazova filozof navždy překonal v mladickém věku. „Jsa od dětství zaujat náboženskými tématy, prošel jsem si ve věku od čtrnácti do osmnácti let rozličnými fázemi teoretického i praktického popření“^[2] – píše Solovjov v roce 1896. Žádnou „Ivanovu dialektiku“, ani tu mezi dobrem a zlem, jíž měl na mysli Dostojevskij, či tu absurdní, jakoby mezi dvěma formami zla, kterou falšuje Epštejn, proto u Solovjova filozofa nenajdeme.

Ale jak je to tedy s rozdílným míněním ohledně Solovjovova údajného finálního zřeknutí se vlastních idejí, které dokonce, dle Epštejna, demaskoval? Podtrhněme skutečnost, že Daniil Andrejev, jenž pozorně prostudoval Solovjovovy filozofické práce, dopisy^[3], a byl rovněž obeznámen s badatelskými pracemi o něm^[4], v tomto bodě žádný problém nespatřuje. Bylo by velmi překvapující, kdyby v náboženské filozofii a bohosloví nekompetentní postmodernista-dekonstruktér, neschopný adekvátního a fragmentárností nepoznamenaného osvojení složitých koncepcí, dokázal zachytit něco takového, co by bylo nad rámec krystalicky jasného pochopení podstaty věcí autorem Růže Světa.

K závěru o smyšlenosti a nedokazatelnosti všech hodnocení, jež ze Solovjova činí kajícího se nešťastníka, dochází i specialista „na Solovjova“ B. V. Mežujev, který prostudoval problematiku proměny filozofova duševního rozpoložení v posledních letech jeho života:

„V devadesátých letech 19. století V. Solovjov nevytvořil jednu (jak prakticky většina badatelů předpokládá), nýbrž dvě verze „závěru dějin“. Podle první z nich, jak je vyložena v dopise Tavernierovi, se dějiny lidstva musí završit konečným triumfem procesu ‚sbírání zemí‘ křesťanským lidstvem – vítězstvím Západu nad Východem a obnovením něčeho na způsob ‚celosvětové monarchie‘ v podobě mezistátní unie západních mocností. Jednu z nejdůležitějších podmínek tohoto scénáře však představoval filozofický výklad křesťanského učení, jenž měl být předložen všem lidem a všem národům v jasné a srozumitelné formě, která si žádá pouze jednoznačnou volbu mezi absolutním Dobrem a absolutní záhubou. Druhá verze ‚závěru dějin“ – s níž také spojujeme onu ‚proměnu duševního rozpoložení‘, která V. Solovjova přiměla k práci na Třech rozhovorech dříve než na kterémkoli jiném chystaném díle – je charakteristická porážkou Západu ve válce s Východem. Přitom vznik této verze byl podmíněn i pociťovanou blízkostí vlastní smrti, jakož i vědomím toho, že vlastní filozofická mise zůstane nedokončená. Avšak žádné stopy náboženského ‚popření‘ svých utopických názorů – odmítnutí Sofie, všejednoty, teokracie – u Solovjova na konci života nenacházíme. Vše, co bylo badateli v tomto smyslu vysloveno, je vlastně plodem zcela zjevné snahy vydávat přání za skutečnost.“^[5]

Ve výše uvedené citaci si povšimněme ještě jednoho důležitého momentu, jenž odhaluje druhou stranu Epštejnovy falzifikace. Epštejn totiž tvrdí, že 

„Vladimír Solovjov, jenž zemřel ještě před revolučními otřesy 20. století, dokázal v náboženském sjednocení lidstva vycítit patos nastupujícího Antikrista“.

Antikrist z Krátké legendy se však k vládě nad světem dostává díky světské moci a v žádném případě zásluhou jakékoli náboženské ideologie. Kniha Otevřená cesta, jak je popsána Solovjovem, se vůbec nejeví jako religiózní a už vůbec ne jako křesťanské učení, nýbrž jako čistě světský světonázor, kde není ani slovo o Bohu, nebeském Otci. Solovjov tuto skutečnost zdůrazňuje:

„A ten obdivuhodný spisovatel nejenže všechny uchvátí; on bude také všem příjemný, takže se naplní slovo Kristovo: ‚Já jsem přišel ve jménu Otce, a nepřijímáte mě. Přijde-li jiný ve vlastním jménu, toho přijmete.‘ Vždyť k tomu, aby byl někdo přijat, je zapotřebí být příjemný.“^[6]

Antikrist Krátké legendy se k politické moci dostává, aniž by stavěl na jakékoli náboženské ideji, zato však díky podpoře „předáků evropské politiky“, kteří jsou navíc ještě svobodnými zednáři (čímž se v kontextu reálií té doby rozumí radikální antiteze katolicismu, jenž pro Solovjova tak jako dříve symbolizuje univerzalitu křesťanství). Tajným členem zednářského bratrstva je i antikrist: 

„Předáci společné evropské politiky, kteří patřili k mocnému bratrstvu svobodných zednářů, cítili, že tu chybí společná výkonná moc. Evropská jednota, dosažená s tak velikým úsilím, se mohla v každém okamžiku opět rozpadnout. V radě Svazu neboli Celosvětovém výboru (Comité permanent universel) nepanovala jednomyslnost, jelikož se nepodařilo obsadit všechna místa pravými, do věci zasvěcenými zednáři. Nezávislí členové výboru uzavírali mezi sebou separátní dohody a hrozila nová válka. Tehdy se ‚zasvěcení‘ rozhodli předat výkonnou moc do rukou jedné osoby a dát jí dostatečné pravomoci. Hlavním z kandidátů se stal tajný člen bratrstva – ‚člověk budoucnosti‘. On jediný byl slavnou a světoznámou osobou. […] Člověk budoucnosti byl zvolen téměř jednomyslně doživotním prezidentem Spojených států evropských. […] Všude mimo Evropu, zejména v Americe, se vytvořily silné proimperiální politické strany, které přiměly svoje státy, aby se za různých podmínek připojily ke Spojeným státům evropským pod nejvyšší mocí římského císaře. Tu a tam v Asii a v Africe zbyly ještě některé nezávislé kmeny a malé státy. Císař podniká s nevelikou, ale vybranou armádou, složenou z ruských, německých, polských, maďarských a tureckých pluků, vojenské tažení od východní Asie až po Maroko a bez velkého krveprolévání si podrobuje všechny neposlušné a vzpurné.“^[7]

Uvědomění si faktu, že antikrist Krátké legendy se k celosvětové moci dostává světskou cestou, boří jeden ze základních svorníků dekonstrukčního přeludu, jehož tvůrcem Epštejn je. Paralely s kapitolou Staniž se, staniž se! u Dostojevského či s Růží Světa jsou následkem toho nemyslitelné.

Zato se přímo nabízí analogie s globálním liberálním kosmopolitismem současného Západu. Antikrist Krátké legendy nevyhlíží jako ateista – k náboženství je tolerantní. Přesně tak, jako je k náboženství tolerantní současná západní ideologie; ta samá ideologie, do jejíchž kolejí zapadá a v jejíž prospěch pracuje obecně celá Epštejnova „tvorba“.

Ideologii neoliberalismu je vlastní i Solovjovem popsaná snaha o všeobecný mír a materiální blaho; tento příznak, v duchovním a etickém plánu nedůležitý, uvádíme pouze proto, abychom demonstrovali pošetilost jakéhokoli sbližování s idejí křesťanského „ruského socialismu“ u Dostojevského či s analogickým úsilím v Růži Světa Daniila Andrejeva, které by se odehrávalo na tomto základě.

Konečně, současný neoliberalismus působí jako systém ještě více nenáboženský, a hlavně aktivně rozleptávající tradiční morálku a kulturu celých národů. Zde je však třeba brát ohled na to, že Solovjov popisoval ty reálie, které před ním vyvstávaly v historicky blízké době.

V čem tkví jádro vzájemných vztahů mezi antikristem Krátké legendy a náboženstvími světa? Epštejn se pokouší dokázat, že antikrist je „ochráncem“ a „nikoli nepřítelem“ náboženství:

„Solovjov v Antikristu nespatřoval nepřítele, nýbrž právě toho, kdo ochraňuje a sjednocuje všechna náboženství s cílem vytvořit ze sebe sama důstojný objekt jejich společného uctívání, s cílem nahradit Boha sebou samým, stát se vším pro všechny“.

Zde může s Epštejnem souhlasit pouze člověk, jenž Solovjova četl nepozorně či předpojatě, anebo – a to je pravděpodobnější – člověk, který ho nečetl vůbec a Krátkou legendou o antikristu zná jen z připomínek povrchní a diletantské rádobykřesťansképublicistiky.

Solovjov nepíše o žádném opravdovém „sjednocení všech náboženství“ (o němž on sám snil a které zde, dle Epštejna, údajně demaskuje). Celá věc nespočívá ani v tom, že autor Krátké legendy hovoří pouze o sjednocení toliko křesťanských konfesí, nýbrž v tom, že antikristovu lži-sjednocení předchází odmítnutí antikrista ze strany skutečných křesťanů. Paralelu takového odmítnutí nalezneme i v popisu té z možností budoucího vývoje, jíž D. Andrejev věnuje na stránkách Růže Světa největší pozornost.

Poté, co antikrist dosahuje vrcholu moci čistě světskou a nikoli náboženskou cestou, vyvstává před ním otázka „neutralizace“ náboženství, která zůstávala samostatnou a na něm nezávislou duchovní silou. Taková neutralizace je uskutečňována metodou přinucení s odvoláním na autoritu antikrista císaře a s využitím vojenské síly světského státu, jíž disponuje.

Před lži-sjednocením ani po něm nemá hierokracie, tj. podrobení státu církevním strukturám moci, v Krátké legendě o antikristu místo. Tím se vylučují paralely s Legendou o Velkém inkvizitoru a s ustavením vlády antikrista skrze náboženství obecně. Jistě, taková cesta byla „propracovávána“ v katolicismu konce středověku, v naší nenáboženské epoše však cesta duchovních záměn v náboženství ztrácí smysl, jelikož ideologie neoliberalismu otevírá cestu duchovnímu rozkladu národů a kultur. Odtud také vysvítá, proč Epštejn tak nápadně útočí právě na náboženské směřování ke sjednocení světa, aniž by vyřkl slovo proti tomu světskému, vedoucímu k totožnému cíli.

Krátká legenda rovněž nezavdává důvod k tomu, abychom před lži-sjednocením či po něm mohli hovořit o všeobecném společenském triumfu náboženských idejí, o duchovní obrodě nebo reorganizaci na základě křesťanských principů. Tím se eliminuje vytváření těch paralel s Růží světa, které deklaruje Epštejnova dekonstrukce.

Krátká legenda o antikristu nepopisuje jedno, nýbrž dvě různá sjednocení náboženství: pravé a lživé. Na jedné straně tu máme křesťany všech vyznání, kteří vystoupili jako odpůrci antikrista, na straně druhé „povrchní křesťany“ (jak se vyjadřuje Solovjov) stejných vyznání, kteří aktivně či pasivně uznávají „církevní reformu“ ze strany antikristovy světské moci.

Papež Petr a stařec Jan, zastupující katolicismus a pravoslaví, usvědčují lživého mesiáše a za to jsou zabiti (tento detail, jakož i řada dalších, byl Solovjovem komponován jako paralela k novozákonnímu Janovu Zjevení, kde se hovoří o smrti dvou svědků Kristových). Hlava třetího křesťanského vyznání, profesor Pauli, reprezentující protestantismus, antikrista rovněž zavrhuje.

„Poté, co se duchovní vůdci a představitelé křesťanstva odebrali na arabskou poušť, kam k nim ze všech stran proudily zástupy věrných a horlivých obránců Pravdy, mohl nový papež bez jakýchkoli překážek svými zázraky a podivnými kouzly mravně rozvracet všechny ostatní, všechny ty povrchní křesťany, kteří měli o něm [antikristu] ještě iluze.“^[8]

Kdyby současná světská neoliberální ideologie sjednotila svět pod praporem Ameriky, jak by ztělesněný kníže tmy naložil s náboženstvími poté, co by odstranil jiná „silová centra“ a dosáhl by světové moci? Nejdříve by za pomoci vnějšího tlaku dosáhl sjednocení a vnucení vlastního pořádku, načež by cestou postupných podvrhů proměnil tuto jednotu v anticírkev. Solovjovovo proroctví se vztahuje právě k takovému běhu budoucích dějin.

Část první.

Část druhá.

Část čtvrtá.

Část pátá.

Část šestá, závěrečná.