Grigorij Žuravljov - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Grigorij Žuravljov (1860–1916) byl ruský malíř ikon, jenž se narodil bezruký a beznohý a maloval ikony s pomocí zubů.

Narodil se v roce 1860 do rodiny rolníka v obci Uťovka v Samarské provincii. Díky dědečkovi začal Grigorij navštěvovat místní venkovskou školu a za dva roky se naučil číst. Po smrti dědečka, se musel učit doma – pomáhal mu v tom místní učitel Trojickij. „Poté, co se naučil používat tužku, pustil se do psaní a kreslení, vkládajíc tužku mezi zuby,“ sdělují samarské zprávy.

Když Grigorij dosáhl patnácti let, rozhodl se odjet spolu s bratrem Аfanasijem do oblastního města Samary. Toužil se naučit psát ikony. S prosbou naučit se této technice se obrátil na místního ikonopisce Тravkina. Ten se velmi podivil neobyčejnému žákovi, nicméně naučil ho základům ikonopisectví. Poté si Grigorij koupil barvy, štětce, speciálním stůl a vrátil se do rodné Utjovky. Nacvičoval dovednost, zdokonaloval se v mistrovství s pomocí úst malovat ikony. Pomáhala mu v tom babička, která čistila štětce, mísila barvy. Bratr Afanasij vytvářel pro ikony dřevěné desky.

„Po pěti letech neúnavné práce malíř-samouk začal malovat ikony natolik dobře, že se rozhodl několik ikon darovat vysoce postaveným osobám města Samary,“ psalo se v tehdejších samarských novinách. Vysoce postaveným úředníkům města se ikony natolik zalíbily, že Grigorij začal dostávat další zakázky. Guberniální úřad mu dokonce přidělil roční důchod 60 rublů, když „vzal v úvahu špatnou ekonomickou situaci Žuravljovovy rodiny a jeho osobní práci ve zdokonalování se v umění malby“. Tak se bezruký a beznohý ikonopisec stal živitelem rodiny (za ikonu dostával až 50 rublů, což nebylo málo, pro srovnání učitelský či lékařský plat činil 10–15 rublů měsíčně)

Později se Grigorij obrátil na samarského gubernátora s prosbou předat následníkovi trůnu, budoucímu carovi Mikuláši II., speciálně pro něj napsanou ikonu sv. Mikuláše. Ikonopisec svůj dar doplnil tímto dopisem (zachoval se jeho koncept napsaný tužkou):

„Vaše císařská Výsosti! Pokorně Vás prosím, aby Vaše Výsost tuto ikonu přijala. Nemám ruce, ani nohy, namaloval jsem tuto ikonu na pokyn Všemohoucího Boha, který dopustil, abych se narodil a uzřel světlo Boží. A dal mi dar. Potom se objevila schopnost pohybu mých úst, kterými řídím své schopnosti na základě Božího přikázání.“

Samarští novináři v roce 1885 napsali: „Následník trůnu ikonu namalovanou Žuravljovem milostivě přijal, obdaroval ho finanční podporou sto rublů z carské pokladny“, hrdí na úspěch svého rodáka.

Říká se, že ikonopisec dokonce namaloval rodinný portrét carské rodiny, kvůli čemuž se vydal do Petrohradu. Žádné o tom ovšem neexistují, jednalo se spíše o legendu, v níž může i prostý človíček bez rukou a nohou předstoupit až před samotného cara.

Ve vesnic Uťovka na Grigorije Žuravljova nezapomněli – postavili mu muzeum, které navštěvují lidé z celého Ruska, aby se dozvěděli o tomto neobyčejném člověku.

Vzpomínky současníků a další zdokumentované údaje o Grigorijovi již několik desítek let sbírá samarský regionalista, spisovatel a doktor technických věd Alexander Маlinovskij. Přesný počet ikon namalovaných Žuravljovem zatím není přesně znám. Podle A. Маlinovského, jenž neúnavně pátrá po jakýchkoliv informacích o ikonopisci od 60. let minulého století, je známo okolo sta jeho prací. Například ikonu sv. Mikuláše, kterou malíř daroval budoucímu caru Mikuláši II., uchovává petrohradská Ermitáž. Ve skutečnosti může být ovšem seznam ikon Grigorije Nikolajeviče dlouhý. Jeden z namalovaných obrazů byl dokonce objeven v roce 1963 v Srbsku. Na rubu nesl nápis: „Toto je ikona napsaná v samarské provincii, v obci Uťovka, zuby rolníka bezrukého a beznohého G. Žuravljova, 2. července 1885.“ Všechny své práce ikonopisec podepisoval zhruba stejně.

Grigorij namaloval ještě jednu neobvyklou ikonu – A. Маlinovskij ji nazývá „Uťonovská madona“ (Утёвская мадонна). Na ikoně malého formátu je zobrazena vesničanka v bílém šátku, s dítětem na rukou. Obličej má kulatý, typický zavolžský, velké tmavé oči.

Ikonopisec zemřel 15. února 1916 na souchotiny. Samarský archijerej svolil, aby byl pohřben u zdi místního chrámu Svaté Trojice, který byl postaven také díky jeho píli.

Pravoslavná básnířka a interpretka Světlana Kopylovová napsala na jeho počest báseň „Mrzák“ (Калека):

Neměl ni rukou, ni noh, sám ani jíst, ani pít nemoh,

byl človíčka kousek, takým už ho stvořil Bůh.

Ale měl duši – velkou jako balón.

Celou svou duší miloval toho, kdo takovým jej stvořil.

Stále ležel či seděl, zdálo se, že nečinně,

jen písně zpívat uměl, a v modré nebe zřít.

Občas však otce poprosil, aby jej do kostela odnes,

a v kostele zpíval o tom, kdo takovým jej stvořil.

Na život svůj nereptal, hleděl z okna, žalmy pročítal.

A kdo mrzáka urážel – za ty se modlil a odpouštěl.

Ještě toužil malovat, vždyť mohl štětec v ústech nést,

a malovat počal toho, kdo takovým jej stvořil.

Neměl ni rukou, ni noh, sám ani jíst, ani pít nemoh,

avšak kostel vymaloval on, aby pohlížel Pán z jeho ikon.

No, a potom duše jeho vzletěla jako balón,

pryč ze země, pod krov toho, kdo takovým jej stvořil.

Videoklip s. Kopylovové k písni zde.