Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Negativní důsledky stereotypů a zjednodušujícího přístupu k depresím v pastorální praxi a therapeutická perspektiva bezpodmínečné lásky.

V tomto příspěvku chceme analyticky ukázat negativní účinky, které obvykle vyplývají ze zjednodušujícího pastorálního přístupu k depresím a obhájit názor, že nepodmíněný respekt ke svobodě osoby ve spojení s křesťanskou láskou je základem pastýřské pomoci.

I. Smutek a deprese

V psychiatrii a klinické psychologii je smutek chápán jako fyziologická a tvůrčí reakce člověka na nepředvídanou traumatickou událost, která podlamuje jeho pocit jistoty a hodnoty a rozvrací jeho existenciální rovnováhu. Když se však postupně smutek stává stále více intenzivním a omezuje něčí fyzické aktivity, jako jsou práce, příjem potravy, spánek a mezilidské vztahy, můžeme učinit diagnózu deprese.

Konkrétní klinické symptomy deprese jsou:
• trvalý smutek
• ztráta energie a vyčerpanost
• nechutenství či naopak zvýšená chuť k jídlu
• sklony k samotářství, stranění se společnosti
• úzkost a obavy ze všeho
• váhavost, obtíže při rozhodování se
• ztráta zájmu o hledání partnera a o milostný vztah
• pocity viny, výčitky a pohrdání sebou samým
• větší či naopak menší spavost 
• téměř každodenní špatná nálada v průběhu celého dne
• snížení zájmu téměř o všechny aktivity a potěšení z nich
• obavy a pochmurné představy o budoucnosti, žádná naděje v jakékoliv oblasti

II. Stereotypy zjednodušujícího přístupu k depresím: základní omyl „theologického redukcionismu“

Stereotypy, jež budeme analyzovat, jsou spjaté více či méně s mylným redukováním depresivní zkušenosti do hermeneutické roviny pastorální theologie. Osobní životní události, vědomosti a zkušenosti každého jednotlivce vymezují jeho existenciální horizont a jeho pohled na svět. Čím více je člověk poutaný k tomuto horizontu, tedy čím více svůj způsob života a svůj pohled na skutečnost považuje za dokonalý a jedinečný, tím těžší je pro něj zakusit, co pociťuje druhý, a nahlížet na skutečnost jeho očima. „Nikdy nemůžeme přijmout osobnost, život a jej samotného tak, abychom zakoušeli jeho život přesně tak, jak ho žije on.“¹

Duchovní otec, jako kdokoliv jiný, je omezený v porozumění a pochopení existenciálního horizontu konkrétního člověka trpícího depresí. Vnímá a vysvětluje zkušenost a existenciální podmínky nemocného² na základě toho, co sám zná sám od sebe a skrze své vlastní zkušeností se smutkem. Proto často odmítá přijmout závažnost symptomů deprese a věří, že by se nemocný mohl uzdravit, pokud by se více snažil uplatnit ve svém životě Boží vůli.

Avšak je zřejmé, že duchovní otec nemůže porozumět a pomoci trpícímu, pokud vykládá jeho životní zkušenosti a chování vlastním interpretačním filtrem a eticko-náboženskými měřítky.

Rovněž není správné, aby dával trpícímu mu zpětně za vinu, když pastýřská intervence v jeho případě nepůsobí léčebně. Tím, že duchovník depresivní zkušenost interpretuje pomocí Písma a spisů svatých Otců, se vzdaluje od pohledu na svět a zkušenostního horizontu věřícího a upadá do omylu theologického redukcionismu.

Tedy do redukování biologicko-psychologického fenoménu deprese na jev spadající do interpretačního rámce theologie. Deprese je psychopathologický fenomén, a není správné přehlížet její psychopathologický rozměr a vykládat ji pomocí theologických principů a axiomat. Tím, že se dopouštíme tohoto omylu, považujeme pathologickou depresi za smutek, jehož příčina tkví v sobectví a vzdálení se Bohu.

Toto zavádějící theologické vysvětlení jakož i pastýřské vedení, které z něho vyplývá, je příčinou toho, že věřící, který je trýzněn depresí, místo toho, aby zakusil úlevu, má pocit, že mu duchovník nerozumí a nepřijímá ho, ale zavrhuje ho.

* * *

Omyl theologického redukcionismu přispívá k vytváření různých stereotypů. Rozebereme sedm z nich a podíváme se, jaké důsledky pro pastýřskou praxi z nich vyplývají.

1) „Deprese je věc volby. Ten, kdo trpí depresí, si zvolil, aby jí trpěl.“

Tento stereotyp je založený na následujícím široce rozšířeném názoru: Každý člověk je odpovědný za své skutky a za své prožitky. Tedy to, že trpí, znamená, že si své trápení zvolil. „Může vám to znít divně, ale některým lidem se líbí být neustále znepokojený, zakoušet zoufalství, sklíčenost, někoho podezřívat, žárlit a být nazlobený.“³ Podle církevní theologie k pádu člověka do stavu porušení, nemoci a smrti došlo kvůli svodu ďábla, ale také svobodným souhlasem člověka. Stejně jako první člověk si svobodně zvolil pád, každý člověk si svobodně volícestu vzdalování se od Boha a upadání do hříchu. Protože stav porušitelnosti, nemoc a smrt jsou hříchem, znamená to, že člověk trpící depresí si zvolil, aby upadl do hříchu deprese.

* * *

Osobně nevěřím, že by stav, do nějž upadli Adam a Eva, měl sebemenší spojitost s depresí. Jsem toho názoru, že deprese není volba; volbou je to, jakým způsobem člověk s depresí naloží. Nikdo by si vědomě nevybral být trýzněn či trpět. Nemocný si nemůže zvolit osvobození od deprese, ale může si zvolit, jak se naučí co nejlépe zvládat její negativní pocity.

I v případě, že si někdo navykne vyjadřovat se depresivně, aby tím pro sebe něco získal, např. soucit a zájem druhých, se ve skutečnosti jedná o nevědomou volbu či projev neurózy. Fráze „Ty se nechceš změnit“ nebo „Kdybys chtěl, tak můžeš“ jsou projevem nedostatku respektu k jinakosti a slabosti nemocného. Jde o projev násilí proti jeho osobnosti, což u něj vede k pocitům beznaděje a opuštěnosti. Pokud duchovník nemocného, jenž se k němu utíká o pomoc, považuje za odpovědného za jeho potíže a svaluje vinu na něho samotného, cítí se nemocný zrazený a zoufale osamělý.

2) „Člověk s depresemi netrpí něčím patologickým. Je zdravý, ale dostatečně se nesnaží si pomoci.“

Tento stereotyp se pojí s předcházejícím. Protože si člověk upadnutí do deprese volí, není nemocný, ale utrápený hříšník. Navíc pokud by se více snažil a modlil, mohl by depresi s pomocí Boží přemoci vlastními silami. Ať už je tomu jakkoli, je výlučně on sám za svůj chorobný stav zodpovědný. Jelikož, když mu ani Bůh nepomáhá, znamená to, že jej neprosí správným způsobem, nebo neplní podmínky potřebné k získání pomoci od Boha.

* * *

Ve skutečnosti jde u deprese právě o to, že je zraněná schopnost vědomě se snažit. Nemocný má potíže usilovat o reálné cíle; ví, jak by si mohl pomoci, ale cítí, že nedisponuje silou, aby mohl prakticky použít to, co by mu mohlo pomoci. Nepotřebuje informace, ale sílu a energii; nepotřebuje rady, ale existenciální podmínky, které by mu dovolily využít jeho vlastní schopnosti a uzdravit se.

Duchovník, aby mu pomohl k uzdravení, žádá po nemocném, aby bojoval proti hříšné vášni deprese. Avšak snažit se silou své vůle překonat depresi, je jako chtít použít mobilní telefon, když mu došla baterka, nebo se snažit vznést se do vzduchu taháním se za tkaničky od bot. Věřící pociťuje, že se po něm žádá něco, co nemůže splnit. Výsledkem je, že se v něm jen zesilují negativní pocity viny, studu, nehodnosti a strachu, které již měl jako příznaky deprese.

3) „Psychoterapie či farmakologická léčba nejsou nutné.“

Většina duchovníků, zvláště těch, kteří mají zálibu pouze v theologické četbě a nemají zkušenost nebo znalosti z psychopatologie, zpochybňují přínos a užitečnost psychiatrie i psychoterapie.

„Je tady nyní tolik lékařů psychiatrů, psychoanalytiků, psychologů, kteří přijímají nemocné. [...] Jenže, jaké nemocné? Kdo jsi ty, abys přijímal tyto nemocné?“⁴

 * * *

Většina vědeckých statistických studií ukazuje, že antidepresiva a léky proti úzkostem ve spojení s psychoterapií ve většině případů zásadním způsobem pomáhají při léčbě depresí. U těžkých forem deprese je farmakologická léčba naprostou nutností.

Psychoterapie pacientovi pomáhá poznat sám sebe, porozumět svým slabostem a přijmout je a se střízlivým smyslem pro pokoru je odevzdat Boží moci a lásce.

* * *

 Konkrétně může psychoterapie v případě člověka trpícího depresí pomoci: 
• uznat a přehodnotit myšlenky a chování, které napomáhají vzniku pocitů beznaděje, méněcennosti a viny, které depresi doprovázejí či se nacházejí v jejích kořenech; 
• porozumět, které problémy, jež ho sužují, může vyřešit a jakým způsobem, a které nemůže vyřešit, ale je třeba, aby se s nimi naučil harmonicky žit;
• zlepšit vztahy s milovanými osobami;
• uvést do života zpět pozitivní aktivity, které v něm mohou znovu probudit radost ze života;
• obhajovat svá práva a neustupovat kvůli obavám, co si myslí druzí;
• upevnit své volby ohledně svých hodnot a svých přání;
• získat kontrolu nad svým životem;
• rozvíjet své schopnosti, stanovovat si realistické cíle do budoucna; přijmout riziko a převzít odpovědnost za tyto volby.

* * *

Znehodnocování psychiatrie a psychoterapie ze strany duchovníků zbavuje věřícího možnosti přijmout rady z oblasti vědy, které by mu mohly pomoci.

4) „Deprese je výsledek hříšných zkušeností. Nahromadění hříchů a chyb vzdaluje člověka od zdravé cesty Boží a vede jej do deprese.“

„Nemoc, každá forma nemoci, je důsledkem pádu člověka. To znamená, že nemoc se pojí s hříchem a nikoliv s lidskou přirozeností. Není tedy „přirozené“ být nemocný, ale nepřirozené „proti přirozenosti“.“⁵

* * *

Deprese je ve skutečnosti psychopatologickým jevem, který má vztah ke hříchu či ke ctnosti stejně jako zlomenina nebo cukrovka. Navzdory tomu většina duchovníků je pevně přesvědčená o tom, že v případě deprese – protože se projevuje v prožitkovo-psychologické sféře – je třeba její vysvětlení i léčbu hledat v oblasti pastorální theologie.

Na základě přesvědčení, že klinická deprese je duchovní nemoc, což tedy znamená, že je způsobena vzdálením se od Boha, sebeláskou a egoismem, přistupuje duchovník k nemocnému jako ke hříšníku. Duchovní pak trpícímu dává rady a napomíná ho a naléhá na něj, aby změnil způsob života a sjednotil ho s Boží vůlí. Při tom však obvykle nebere ohled na psychologický rozměr depresivní zkušenosti. A když neznáme psychologiinemocného, tedy charakteristiky jeho osobnosti, jeho potřeby, tužby, interpersonální vztahy, jeho traumatické zkušenosti, jeho obavy, nejistoty či jeho nerealistická očekávání, nemůžeme mu pomoci.

5) „Deprese je důsledek sebelásky a nezměrného egoismu“

„Hlavním důvodem depresí a všeho toho, co chápeme jako dílo pokušení, Satana, […] je, že máš hodně egoismu.“⁶

Jedinec trpící depresí se projevuje chováním, které může být snadno chápáno jako egoistické, ať už jde oreptání, různé požadavky po druhých, stranění se společnosti, dlouhé spaní či nedostatečnou ochotu pracovat či komunikovat s druhými. Prožívání deprese zbavuje člověka sil a energie a nedovoluje mu, aby se věnoval něčemu jinému než jsou jeho problémy.

Nemocný se utápí ve vlastním smutku a neustále se zabývá svými myšlenkami a pocity. Toto bolestné nutkavé zaobírání se sebou samým je mylně mnohými duchovníky vykládáno jako egocentrismus:

„Člověk s depresí zakouší lítost, hořkost a bolest právě kvůli tomu, že se „neohýbá“, že se nepokořuje, nekaje, ale trápí se svým raněným egoismem a touhou zalíbit se druhým.“⁷

Ve skutečnosti depresí trpící jedinec není samolibý, protože se sám vůbec nemá rád; chybí mu vnitřní rovnováha a harmonie, má přehnané pocity viny a méněcennosti kvůli svým chybám a slabosti a hlavně kvůli své depresi. Nedokáže se radovat, těšit se, nepečuje o sebe, neuspokojuje své základní potřeby, nemá žádnou motivaci.

Při depresi člověk netrpí nadměrným egoismem, ale patologickým egocentrismem, jelikož jeho trápení ho nutí věnovat pozornost svým potřebám a neustále se zaměřuje na své negativní pocity a slabosti.

 6) „Deprese je důsledek nedostatku víry, modlitby, lásky a důvěry v Boha. Když nalezneš dobrého starce a budeš se účastnit církevních svátostí, překonáš to.“

„Velmi urážíme Boží vůli, když kvůli smutku a obavám, které nás přepadají, upadáme do trudomyslnosti, reptání, zoufalství, nezměrného smutku a strohé bezcitnosti.“⁸

Jistě, kultivace duchovních ctností a účast na svátostech člověku ve smutku pomáhá, avšak ten, kdo trpídepresí, nemá vůbec rozpoložení k účasti na bohoslužbách a věnování se duchovnímu zápasu. Věřící, který žije s příznaky patologické deprese, nejen že nemá chuť či rozpoložení k tomu, aby reagoval na to, co od něj očekává jeho duchovník, ale není schopen věnovat se ani svým základním každodenním povinnostem.

Vždyť když má potíže starat se o svou hygienu, jíst a spát, je přirozené, že má ještě větší potíže modlit se, účastnit se bohoslužeb, postit se či projevovat lásku a vstřícnost lidem ve svém nejbližším okolí. Deprese podobně jako jiné psychopatologické poruchy není zapříčiněna ani posilována nedostatkem víry, poslušnosti, lásky či důvěry v Boha.

Naopak, deprese brání vědomému růstu víry, poslušnosti a důvěry v Boha. Člověk trpící depresí pociťuje, že jeho život je prázdný, že nemá žádný smysl. Proto je pro něj obtížné cítit na vědomé úrovni, že může důvěřovat Bohu. Pociťuje, že byla ochromena veškerá jeho síla a panicky hledá něco, co by zlepšilo jeho situaci. Vše, kromě jeho potřeby přežít a zmírnit svoji bolest, chápe jako nerealistický luxus.

* * *

Mnozí charismatičtí duchovní otcové věří, že modlitba a účast na bohoslužebném životě Církve pomocí působení milosti přetváří depresi v radost:

„S pomocí Boží modlitba a uctívání Boha přetváří depresi a pomalinku ji obrací v radost, jelikož působí Boží milost. Je třeba, abys měl sílu, aby si získal Boží milost, která tě bude pomáhat se s Ním sjednotit.“⁹

Nicméně nevysvětlují, jakým způsobem oslabený nemocný („bez-mocný“), který postrádá právě sílu a moc, může získávat milost. Pokud tedy „silou“ nemyslíme to, že si připustíme naši slabost a svěříme ji do Božích rukou.

„Slož slabost své přirozenosti do rukou Božích, plně si uvědom svou bezmocnost a tehdy obdržíš dar moudrosti, i když ji neporozumíš.“¹⁰

Tam v hlubině smutku je Bůh přítomen a je možné mít s Ním vztah tiché modlitby. Raněný s Raněným, ukřižovaný s Ukřižovaným, osamocený s Osamoceným v mystickém osobním vztahu společenství.

7) „Deprese jsou stavem, který má své kořeny v pokušení, v satanském působení.“

 „Daří se mu (ďáblovi) brát nám energii a přetvářet ji ve smutek, depresi, či jak to nazývají ti takzvaní psychiatři. My to takto nenazýváme. My tomu říkáme satanské působení; říkáme tomu démon duchovní otupělosti (acédie); říkáme tomu špatné myšlenky (logismoi), démon smilstva, démon, démon, démon. Různí démoni pro každé satanské působení, která nás utvářejí. […] To, co se jí zmocnilo, byla duševní síla a místo toho, aby se z ní stalo něco dobrého, ďábel z této síly učinil depresi a mučil člověka.“¹¹

* * *

Nemůžeme dokázat, že deprese jsou výsledkem satanského působení ani to, že nejsou. Nicméně ve většině případů se bez hypotézy satanské aktivity obejdeme, protože fenomén deprese se snadněji a jednodušeji vysvětlí na základě biochemie mozku, osobní historie, negativních zkušeností, myšlenek a chování nemocného. V minulosti se v rámci církve všechny nemoci považovaly za výsledek satanského působení, dokonce i tělesné nemoci; opravdu slýcháme naše bratry, jak cokoliv nepříjemné či negativní svádějí na satanské působení. Ďábel je odpovědný za všechny jejich chyby, selhání a slabosti.

Myslím, že když něco negativního může být jednoduše a snadno vysvětleno na základě objektivních faktů, není třeba připisovat za to odpovědnost zlým duchům. Je tedy lépe omezit připisování jevů satanských vlivů na jiné neobvyklé případy poruch, než jsou deprese.

____________________________________
Přeloženo z řečtiny: Νικήτας Καυκιός, Ποιμαντικὴ Θεολογία καὶ Κατάθλιψις, Klášter Svatých Andělů, Afidnes, 2013. Dostupné z: http://www.hsir.org/pdfs/Periodicals/ApliKathxhsis/08-PoimantikiTheologia&Katathlipsis.pdf

Zdroj: orthodoxiachristiana.cz

____________________________________
¹ Nikitas Kaukios (2009), Ἡ ἄνευ ὅρων ἀποδοχὴ τῶν ὑπαρξιακῶν προϋποθέσεων τοῦ προσώπου στὴν ποιμαντικὴ πρᾶξι (www.psyche.gr/poimantiki3.htm).
² Psycholog používá slovo „nemocný“ v jeho původním etymologickém významu: Ne-mocný, někdo, komu chybí moc, síla. Rovněž tímto výrazem zdůrazňuje, že osoba trpící depresí nemůže za to, co se jí stalo a nemůže být uzdraven pouze svou vůlí. 
³ Metropolita mesogijský a lavreotinský Nikolas (Chatzinikolaou), 2010. Rozhovor pro deník Makedonia.
⁴ Konstantinos Giannitsiotis, Blízko starci Porfýriovi [řecky], Athény 2006, s. 199. 
⁵ Metropolita pergamský Jan (Zizioulas), Theologie a psychiatrie v rozhovoru [řecky] Athény 1999, s. 141-156.
⁶ Starec Porfýrios, Rozhovor o depresi [řecky], s. 12.
⁷ Starec Paisios Svatohorec, Promluvy díl V., Vášně a ctnosti [řecky], Soluň 2006, s. 139.
⁸ Starec Zachariáš, Výroky ruských světců a starců [řecky].
⁹ Konstantinos Karakolis, Charisma rozlišování (starec Porfýrios) [řecky], Milesi 2011, s. 352.
¹⁰ Sv. Jan Sinajský, Žebřík §15.
¹¹ Starec Porfýrios, Rozhovor o depresi [řecky], s. 10. Starec v rozhovoru s jednou profesorkou.