Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Hned na úvod bych si dovolil metodologickou poznámku – budu psát o problémech v chápání lidství Ježíše v katolické církvi (jako ve společenství, nikoli teologicko-akademicky), zatímco v protestantských kruzích tyto problémy téměř nejsou. Vyvstávají ale analogické s pochopením a prožíváním božství. Protože ale nemám zkušenosti s protestantským prostředím, nebudu se této problematice nijak věnovat. Zmiňuji ji zde jen z důvodu jisté vyváženosti a snad také možného přesahu textu směrem ke čtenářům patřících do jiného křesťanského společenství, než je katolická církev.

Myslím, že téměř nikdo nemá problém s Vyznáním víry jako takovým. Pokud se ale zeptáme věřících, proč je podle nich zařazeno v liturgii, ozve se (většinou) mlčení či rozpaky. Jen málokdo dokáže krédo vnímat nikoli jako soubor doktrinálních pouček, ale jako modlitbu. Přitom teologie není jen rozumovou reflexí víry (intelectus fideii), ale především – slovy Evagrina z Pontu – kontemplací Trojice. A právě toto východisko by mělo být pro pochopení role této části liturgie klíčové. Toto nazírání tajemství pak nutně musí mít odezvu v našem životě.

Falešný obraz malého boha

My katolíci nemáme problém s božstvím Ježíše, což se odráží v umělecké tvorbě. Barokní žehnající Jezulátko je toho příkladem. Ježíš jako by byl chápán zcela odlišně od reálného dítěte. Bylo by možné, aby roční dítě žehnalo s korunou na hlavě každému, kdo jde okolo? Jistě ne. Skutečně lidské Jezulátko by mělo zcela jiné zájmy a potřeby – od mateřského mléka po honění ptáků v okolí domku. Podobně Josef je vylíčen jako roztržitý stařík, který jistě dokonale hodného Ježíše nemusel napomínat či užít výchovné metody tvrdé ruky. Také kancionálové písně, které hovoří o tom, jak Ježíš již dost pracoval pro naše spasení a racionálně se nechává ukřižovat, ukazují spíše na to, že autor v Ježíšovo lidství nevěřil (nebo alespoň ne zcela správně).

Ostatně je to také katechetický problém – jak vysvětlit dětem v náboženství, že byl Ježíš úplným člověkem i úplným Bohem? To dost dobře nejde, pokud se nechceme dopustit hereze. Zajímavé je, že řada lidí není schopna postoupit v úvahách dále, než že to označí za tajemství. Jistě jejich poměr je tajemstvím, protože něco podobného nikdo z nás nemůže dost dobře zažít, ale to neznamená, že bychom o tom neměli uvažovat a přemýšlet.

Jistě není náhodou, že v katolické církvi je nouze o osobnosti. Pokud se nějaká objeví, nejde obvykle o teologa – Halík je zdatný religionista, Vácha etik. Teologii nedělají a ani nemají a věnují se otázkám vztahu víry a partikulárních věd. Osobností, které by byly uvnitř církve a teologii se systematicky věnovaly, je skutečně minimum a většinou nejsou nijak mediálně protěžované (třeba Ambros, Pospíšil aj. ). Zatímco na počet věřících mnohem slabší protestantské církve mají osobností mnoho – od Sokola až po Koháka. To jistě není náhoda či statistická fluktuace. Chápání pojmu lidství jako jakéhosi poslušného přívěsku k božství Ježíše vede k chybným modelům poslušnosti a karikaturní představě o tom, jak má dobrý věřící (seminarista, mnich, kněz) vypadat.

Bůh se stal člověkem, aby mohl být člověk spasen.

Velikonoce tak mohou být ideální příležitostí k promyšlení základního fundamentu christologie. „Co není přijato Slovem, nemůže být spaseno“ a „Co bylo přijato slovem může být spaseno.“ Lidství bylo Ježíšem přijato úplně a bez výhrad – byl jistě dítětem odkázaným na pomoc rodičů, jedl, pil a musel být vychováván. A co více - musel se naučit číst a chovat v synagoze. To vše jako jakýkoli jiný člověk. Jeho vlastní vědomí božství se rozvíjelo až postupně, tak jak toho byl ve svém věku přiměřeně schopen.

Skutečné prožívání Ježíšova lidství by tak mělo také zcela praktické projevy. Například v tom, že by bylo možné na víru a církev točit reklamu a dělat PR. To jsou totiž činnosti, které z pokřivené zbožnosti často odmítáme. Přitom oslovují to, co měl Ježíš v plnosti – lidství. Pokud si skutečně vážíme člověka, pak nemůžeme jinak než ho jako člověka vnímat. Bůh se stal člověkem, aby mohl být člověk spasen. Nikoli aby se stal malým bohem. Kam tato koncepce vede, nám ukázalo dvacáté století.

Tím, že si uvědomíme a budeme skutečně teologicky reflektovat Ježíšovo lidství, nás přivede také ke správnému sebepřijetí. Bůh dělá jen originály a naše lidství může najít během velikonočních svátků svou ztracenou hodnotu. Boj, který proti Ježíšovu pseudolidství vedl již Tomáš Akvinský, musí vést do značné míry každý sám ze sebou. Vítězství nám ale může proměnit život.