Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Vracíme se do nevyhnutelných časů – použijme nepřesnou historickou paralelu – feudální rozdrobenosti. A začalo to docela nevinně. Před třiceti lety vynesl tehdy nově zvolený americký prezident Ronald Reagan osudové hodnocení: vláda není prostředkem řešení našeho problému, nýbrž alfou a omegou všech problémů, se kterými se potýká americká společnost. Důsledkem této politické a ekonomické filosofie označované též jako reaganomika byla skutečnost, že americký stát a jeho vláda postupně přestaly zasahovat do procesů v sociální a ekonomické oblasti. Daně pro bohaté se snížily a spolu s nimi i výdaje na mzdy, veřejné služby a velká většina investic do nově připravovaných projektů. Začalo se šetřit (a tento stav v USA, ale i v ostatních státech euroatlantické civilizace, které se nakazily principy reaganomiky doposud trvá) na obnově dálnic, železnic, upadá systém školství, základní a kosmický výzkum, ochrana životního prostředí, energetika atd.

Reaganova diagnostika společenských problémů z hlediska věčného byla mylná – nezohledňovala vzestup globální konkurence v informačním století, ale také nástup nové historické éry.

Ideologickou oporou této chybné Reaganovy diagnózy, která kalkulovala se smýšleným strašákem vlády, se stala koncepce síťové teorie státu. Síťové řízení se zpočátku prosadilo ve firemní oblasti a od sedmdesátých lét minulého století je chápáno jako nástroj moderního uspořádání. V jeho rámci totiž odpadá nutnost vydržovat dohlížecí a řídící aparát střední úrovně, neboť subdodavatelé výrobků a služeb určených pro majitele a vedení firem si vzájemnou konkurencí výrobků a služeb vykonávají dohled. Externalizace maximálního počtů funkcí na autonomní subdodavatele umožňují nahradit hierarchickou kontrolu kontrolou tržního typu.

Z oblasti ekonomiky se síťové uspořádání následně šíří i do jiných sfér společenských vztahů, a to včetně oblasti sociální, kde tento proces souvisí s komplexní krizí sociálního státu^1. Míra efektivity fungování sociálního státu se totiž začíná měřit stejně úzkými ekonomickými kritérii, jako se hodnotí ziskovost soukromé firmy. V zajetí principu reagonomiky se neblahým trendem posledních let stává vyvádění velké části veřejných funkcí státu do soukromé sféry. Za veřejné peníze, ovšem.

V tomto prostředí rostoucího diktátu ekonomických kriterií se zcela zákonitě oslabuje míra právní ochrany zaměstnanců, otevírá se prostor pro nelegální zaměstnávání cizinců a domácích dělníků, podporují se vztahy klientelismu, a to nejen mezi gastarbaitery, a narůstají další disfunkční procesy z hlediska fungování státu. Soudobé západní státy se tak pozvolna vracejí ke svým „kořenům“. Jak je známo, moderní státy, které dávají svým občanům možnost využívat určité vysoce žádané statky a služby, jež nejsou dostupné na trhu a nelze si je také opatřit násilím, vznikají v 17. století, a to na vlně nastupujícího evropského racionalismu.

Zpětný pohyb ve vývoji dnešních států souvisí s oslabováním jeho kontrolních mechanismů a nárůstem míry osobní, klientské závislosti občana ve vztahu k reprezentantům státní moci. Pro srovnání uveďme, že v 17. století, kdy se začaly formovat instituce moderního státu, probíhaly procesy zcela opačné – klasické klientské vztahy byly vytlačovány z veřejného života a nahrazovala je věrnost neosobní ideji státu.

Paradoxně – avšak je to nepopíratelný fakt – zdůrazňování výhradně ekonomického hlediska v politice oslabuje též ekonomický potenciál a zužuje manévrovací prostor západních států v mezinárodní politice; jasná dominance USA v této oblasti již končí a stále více do popředí se prosazují některé nové regionální velmoci, zvláště ze skupiny BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika). Na Blízkém a Středním východě se geopoliticky stále více prosazuje Turecko. Případný rozpad eurozóny anebo EU zcela určitě vyvolá vznik dalších regionálních center moci.

Jsme tedy svědky procesů fragmentarizace světa západní civilizace. Tato klíčová společenská tendence se však bagatelizuje, protože se mluví především o globalizaci, která skutečně probíhá v oblasti technologií a ekonomiky, avšak nedaří se ji vytvořit nejpodstatnější komponent – systém světového vládnutí. Tato fragmentarizace nemůže být ničím jiným, než návratem k již překonaným historickým formám uspořádání společnosti, jež předcházely vzniku kapitalismu, přičemž tento návrat do vlastní minulosti může být – a je to nutné zdůraznit – za určité přesně definované kulturní situace, podnětem k tvořivému vzepětí této civilizace.

Stojí za připomínku (ale i za poučení), že stejné chorobné epidemii úzkého hlediska ekonomické efektivity musel čelit – a nakonec jí podlehl – i již minulý režim reálného socialismu. V historicky krátké době doběhnout a předběhnout kapitalismus – takový cíl dal jako praktický úkol sovětské společnosti na počátku šedesátých let minulého století N. S. Chruščov.

Nad zhroucením reálně socialistického uspořádání v Evropě mohou marxističtí teoretici pociťovat hluboké zadostiučinění. Obhájilo totiž výchozí bod a základ Marxovy teorie (tzv. historického materialismu) a sice, že hospodářské poměry pohánějí a utvářejí dějiny. Je zřejmé, že komunistické režimy východní Evropy se nezhroutily v důsledku obecného odmítnutí historického materialismu. Triumfoval nakonec vynalézavější a úspěšnější systém historicko-materialistického řízení lidského života v podmínkách liberálního kapitalismu a to nad systémem ekonomický nepostačujícím a nevýkonným reálného socialismu.²

Oficiální ideologie marxismu-leninismu se před více než dvaceti lety zhroutila, jako pověstný domeček z karet, avšak její ideová schémata v naší společnosti přetrvávají, a to hned z několika důvodů: pověstné inertnosti lidského myšlení; protože nabízí universální, ucelený, relativně jednoduchý i když povrchní výklad historického vývoje atd. V první řadě však rozhodla skutečnost mizivého povědomí o filosofické tradici za horizonty západoevropského myšlení.

Dnes stále citelněji ve společnosti pociťovaný myšlenkový deficit světonázorových velkých a přesvědčivých vyprávění a příběhů, které vysvětlují odkud, kam a proč směřujeme, je nutným předpokladem nalezení východiska z labyrintu stávající krize. Tento stav je svým charakterem extraordinární, jelikož se v něm projevují všechny nedostatky liberálního kapitalismu současně. Řešení jak se dostat z této krize je nutné hledat mimo svět ekonomiky a financí, ve sférách kultury (odvozeno od slova „kult“, tj. uctívání, a ne, jak se mylně traduje od slova „kultivace“ – obdělávaní zemědělské půdy – a proto slovní spojení „ateistická kultura“ je zcela nesmyslné) a znovuuvědomění si opravdového (ne virtuálního) smyslu veškerého lidského snažení, které obnoví naši víru ve správnost tak často skloňovaných potřebných antikrizových opatření.

Koncepce výkladu historického vývoje v podání ruského filosofa, teologa, přírodovědce, matematika a kněze o. Pavla Florenského³ může být v tomto směru nejenom inspirací, nýbrž svojí zásadní povahou skutečně zlomová.

Ve své koncepci historického vývoje se Pavel Florenskij přidržoval názoru, že v dějinách, stejně jako v přírodě, působí rytmické střídání epoch a údobí, střídání kulturních typů, přílivy a odlivy, vzmachy a poklesy. Rytmičnost a periodicita je vlastní všemu živému.

Podle mínění o. Pavla Florenského se v dějinách střídají kulturní epochy, které žijí převážně denním, anebo nočním vědomím. Období, ve kterém převažuje mystický aspekt, noumenální vůle, vnímavost, citlivost a ženský princip – to je noční období lidské historie. Tam, kde převažuje vnější činorodost, fenomenální vůle a mužský princip máme do činění s denním obdobím ve vývoji civilizace. Noční období – to je středověk; a denní období – novověk. Je nám souzeno žít v dějinném období střídání epoch, zdůrazňuje o. P. Florenskij. Starý svět novověku končí a rozkládá se, zatímco se rodí ještě neznámy nový svět. Naši epochu lze nazvat koncem novověku a počátkem nového středověku. Předtím, než je dějinný den vystřídán nocí, hyne pokaždé ve velkých otřesech. Soumrak dějinného dne antiky provázely katastrofy a počátek nové epochy provází barbarizace. Zjevně žijeme v epoše analogické vůči končící antice. Toto své tvrzení Pavel Florenskij čerpá z dobové kulturologické literatury (z prací historiků Maiera, Pellmana, Merrelma), kteří dokazovali, že kultura helenismu svým významem odpovídá evropské renesanční a novověké kultuře, a naproti tomu, kultura Tróji a Mykén je podobná kultuře evropského středověku.

Starý svět novověku, který podle Pavla Florenského právě končí, je světem racionalismu a osvícenství, individualismu a humanismu, liberalismu a demokracie, ohromující techniky, ale také bezmezné chtivosti života, bezbožnosti a bezduchosti.

V mládí byl Florenskij stoupencem marxismu, stejně, jako mnozí jiní významní tehdejší ruští intelektuálové (mj. Nikolaj Berďajev či Sergij Bulgakov); později se s marxismem rozešel a marxistický světonázor nahradil svojí „sakrální teorii“, jejíž integrální součásti je také jeho interpretace vývoje dějin. Ve své „sakrální teorii“ však Florenskij zůstává věrný zákonu „negace negace“ G. W. F. Hegela, a proto připomíná, že i když je nějaká fáze dějin odsouzena k zániku, nechce se tím říci, že s tohoto světa nic nezůstane, že v něm není nic určeno pro věčnost, že samotná jeho existence byla zcela nesmyslná. Nutno si uvědomit, že novověk jsme nepřežili náhodou, jelikož v jeho historickém rámci došlo nejen k velkému vzepětí lidských sil a k rozvoji, ale i ke zkoušce lidské svobody.

V novém středověku, který nás čeká, proto přetrvá zkušenost svobody prožitá v novověku, avšak obohacená tradičními hodnotami středověku – prohloubeného svědomí a velkou vytříbenosti duše.

Tento nutný civilizační přechod (pokud evropská civilizace chce i nadále demonstrovat svoji vitalitu) k novému středověku musíme chápat jako revoluci ducha a sociální pohyb směrem vpřed, a vůbec ne za reakční utopii, jak ji zcela určitě „ocejchují“ batalióny marxistů, jenž se úspěšně opevnili v českých akademických institucích.

Samozřejmě, nelze si „klasický evropský středověk“ idealizovat, jako to svého času činili básnicí a filosofové romantismu. Známe i odpudivé stránky středověku – hrubost, krutost, násilí, sociální úpadek, náboženský teror, analfabetismus atd. jedná se nám však – a na tom P. Florenskij trvá – o pozitivní momenty středověké společnosti, na které musí společnost nového středověku navázat, a to především o skutečnost, že veškera středověká kultura směřovala k transcendenci a k obrovskému náboženskému vzepětí s cílem vyřešit poslední otázky býti, což novověk nikdy nepoznal. Středověk proto neplýtval energií navenek, ale vytvářel silné osobnosti (mnichů, rytířů, vojevůdců, ale i filosofů, literátů, obchodníků), jelikož jeho životní nutnosti bylo to, co novověku připadá jako zbytečný přepych – věrnost vyššímu náboženskému principu.

Florenskij a jemu myšlenkově blízcí intelektuálové správně již před více než osmdesáti lety vycítili charakter a puls dnešní doby, i když sociologicky ucelenou představu společnosti nového středověku, která by měla stát naši budoucnosti, nám nezanechali.

O to více podnětů k další sociální reflexi tohoto fenoménu pro současníky.⁴