Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Církevní slovanský jazyk jako zcela nový jazyk v liturgii se zrodil v polemické diskuzi a nesporně i později se kolem něho vyvinuly diskuze, které předkládaly otázku, zda tato iniciativa je odpočátku pozitivní. Georgij Fedotov se např. zabýval otázkou, zda tento jazyk nevyvolal určitou izolaci slovanských národů od ostatního křesťanského světa. Touto otázkou se zabývali také slavisté Riccardo Picchio a Bruno Merigi.

Slovanský liturgický jazyk patří nejen k dějinám církve, ale také k dějinám ruské kultury. Mnoho prvků naší kultury a národní mentality je třeba spojit se silnou tisíciletou přítomností tohoto druhého jazyka jakožto „familiárního“, „pochopitelného“, „posvátného jazyka“, jehož používání bylo určeno striktně jen k liturgii, modlitbě a duchovní četbě. Každá citace z církevní slovanštiny, i ta nejkratší, nás uvádí do atmosféry chrámu s jeho barvami, vůněmi, rytmy: do slavnostních a pomalých rytmů liturgické akce, do jeho prosvětlené atmosféry; tato slova a formy nabyly zvláštní materializace, jsou přizpůsobené k posvátným nádobám, k předmětům, které jsou vyňaty z každodenního používání, předmětům sakrálním, a proto chápaným jako posvátné poklady. (Jako příklad uveďme kovový šat na ikoně: pokud ho použije současný umělec, jeví se to jako pohoršující provokace, jak jsme již mohli konstatovat dříve).

Ve srovnání s církevní slovanštinou je ruský profánní jazyk chápán nejen prostě jako neutrální, ale přímo jako „nečistý“ (v některých nářečích se zachovaly rysy tohoto pejorativního označení „ruský“. V oblasti Vladimiru „rusifikovat se“ znamená stát se nedbalý, nestarat se o sebe). Je zcela nevhodný k vyjádření náboženského obsahu. Tento rozdíl se zmírnil po zrození ruského literárního jazyka, ale nikdy zcela nevymizel.

Slovanský církevní jazyk nepatří jen k ruské kultuře, ale k celé kulturní koiné, kterou nazýváme pravoslavný slovanský svět, tedy cyrilický; patří k východním i jižním Slovanům, když opustili západní slovanskou kolébku na Moravě. V každé z těchto tradic církevní slovanštiny byl druhým jazykem, tedy jazykem, který se nepřijímá organicky jako mateřský, nýbrž je osvojován zvláštním studiem; je to psaný posvátný jazyk, určitý druh „slovanské latiny“.

Tak jako latina byla tato slovanština ideálním nadnárodním jazykem, na což se dnes zapomíná. Ale je třeba upozornit na jeden rozdíl od latiny: latina byla jazykem celé civilizace. Latina se používala ve sféře obchodní, v profánní literatuře, v každodenním životě vzdělaných vrstev. Zato slovanský církevní jazyk byl od samého počátku omezen přísně a výlučně na liturgii. Církevní slovanštinou se nikdy běžně nehovořilo. Nebylo možné ji studovat jako latinu, překládat žákovi věty z mateřštiny. Žádné nové věty nesměly existovat. Patřily by totiž k druhu, který církevní slovanština vylučovala. Cvičení spočívalo v tvorbě nových troparů, kontakionů, akathistů atd. podle již existujících a zafixovaných. Texty v církevní slovanštině měly mnišský charakter: složili je mniši a mnohé z nich složili světci. Byl to jazyk vázaný nejen na chrám, ale také na mnišskou zkušenost.

„Druhý“ jazyk

Tento druhý jazyk, tato „slovanská latina“ byla v každé slovanské zemi velmi blízká mluvené řeči, takže nevyžadovala zvláštní studium. Lid si neznalost významu liturgických textů vysvětloval jako „posvátnou tajemnost“, pro liturgické texty nezbytnou.

V Bulharsku a Makedonii se vedly spory, zda základem církevní slovanštiny byla mluva bulharská, nebo makedonská. Podle mne to není podstatné. Je zřejmé, že Soluňští bratři použili jižní slovanský dialekt. V jazyku nejstarších kodexů nacházíme prvky bulharské i makedonské, ba i moravismy, ale také řecké výrazy nepřeložené. Není to podstatné, protože ve skutečnosti materiál kmenového jazyka byl jen materiálem, slovní masou, do které svatí Cyril a Metoděj vlili ducha zcela nového a odlišného. Bývají označováni za původce slovanského písemnictví, bylo by však přesnější nazývat je autory slovanského liturgického jazyka, tohoto zvláštního jazyka, který nemá obdoby. Proto nazývat cyrilo-metodějský jazyk antická bulharština, antická ruština a pod. je nesprávné: V obou těchto případech schází slovo „církevní“, protože se jedná o jazyk vytvořený pro církev a pro chrám. Jak jsme již řekli, šlo o výlučně církevní účely. Jeho mimořádná funkcionální čistota byla chloubou literátů antické Rusi. Traktát bulharského mnicha Charbra vychvaluje, že neexistoval jiný tak ryzí jazyk. Nepsaly se v něm státní dekrety, smlouvy ani světská poezie. Neodbývaly se v něm každodenní rozhovory. Používal se výlučně pro rozhovor s Bohem. A Bůh byl oslovován slovy, která vybrali mniši a světci. Slovanský církevní jazyk si zachoval tuto svou vlastnost dodnes.

Pokud jde o srozumitelnost, tento jazyk nebyl zcela srozumitelný pro toho, kdo neznal řečtinu. Existují svědectví, že jazyk v 19. století nebyl příliš srozumitelný. Nerozuměli mu nejen vzdělaní občané, ale ani samotný klérus. Ale nikdo se tím zřejmě nezabýval, protože za celou dobu nevznikly žádné slovníky ani gramatika. Naše babičky se však tyto texty učily nazpaměť.

Posvátný jazyk

Slovanské jazyky neměly všechny výrazy potřebné k vyjádření liturgických textů a Písma. Umíme si představit nesmírnou práci, kterou vykonali Cyril a Metoděj jako překladatelé: vzali řecké slovo, které se s ním v hlubším významu nějak shodovalo, a spojili je s ním. Tak slovo „duch“ a „pneuma“ spojili do slova „dýchání“. Ruská slova sama nikdy tento význam nenabyla. Nový jazyk byl svým způsobem umělý, i když vytvořený na reálném základě podobně jako esperanto. Nezávisel tedy pouze na lingvistických zákonech. Pravopis se v některých případech vysvětluje dogmaticky a nikoliv lingvisticky. „Slovo“ ve významu ‚slovo‘ se skloňuje jinak než ve významu ‚Verbum‘ (Logos).

Tento slovanský jazyk není tedy konkrétní, ale symbolický, jeho význam se spíše přijímá než chápe. Má svou sílu takřka magickou. Liturgický jazyk posloužil např. Někrasovovi při tvorbě básní, které tím získaly atmosféru modlitby a posvátného rituálu. Jeho jazyk měl velký vliv na mládež jeho doby, protože inspiroval k pokračování liturgie, k sebeobětování za pokořené a utlačované. Komunistická strana toho zneužívala a chtěla tak dát svým textům „sakrální“ ráz. („Da zdrastvujet Sovětskij Sajuz“ je vlastně slovanština).

La Nuova Europa 2010