Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Paisij Svatohorský patří k největším duchovním učitelům pravoslaví ve 20. století. Během života na Svaté Hoře Athos k němu přicházely stovky lidí za duchovní radou a útěchou. Zde uvádíme několik jeho zamyšlení.

Ať už člověk dělá cokoliv, měl by to dělat pro Boha

Je nezbytné být na stráži.  Ať už člověk dělá cokoliv, měl by to dělat pro Boha. Když na něj zapomínáme, okamžitě přichází zlá myšlenka, že děláme něco důležitého. Přijde také snaha zalíbit se lidem a snažíme se v očích lidí neklesnout.

Pokud ovšem člověk koná s myšlenkou, že ho Bůh vidí, pozoruje ho, tak má smysl vše, co dělá. V obráceném případě, pokud vše dělá pouze proto, aby se ukázal před lidmi, všechno ztrácí, všechno přichází vniveč. Člověk by se před každým svým činem měl zeptat sám sebe: „Dobře, mě se líbí to, co dělám. Ale líbí se to také Bohu?“ A přemýšlet, zda se to Bohu opravdu zamlouvá. Pokud na to zapomene, zapomíná i na Boha. Proto se dříve říkalo: „dělat něco pro Boha“ nebo „ach, to je ale bezbožník, Boha se nebojí“. Nebo se také říkávalo: „Bude-li Bůh chtít“, nebo „dá-li Bůh“.

Staří lidé cítili Boží přítomnost všude, vždy jej měli před sebou a mysleli na něj. Žili ve stavu, o němž se hovoří v žalmu: Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese (Ž 15,8). Proto byli pevní. Dnes lze pozorovat, jak se nenápadně dostávají do módy evropská „pravidla“ – lidé se pak chovají dobře jen díky světskému vzdělání.

Ať už člověk dělá cokoliv, měl by tak činit výhradně pro Krista – protože cítí, že ho Kristus vidí a pozoruje ho. Uvnitř nesmí panovat lidský princip. Srdcem každého lidské hnutí má být Kristus. Pokud něco děláme s cílem zalíbit se lidem, nepřinese nám to žádný užitek. Musíme být velmi pozorní. Je nezbytné neustále myslet na to, jaké důvody nás vedou k činům. Jakmile si uvědomím, že chci něco vykonat jen kvůli lidem, musím s tím ihned přestat. Protože jestli chci vykonat něco dobrého, ale hned se k tomu připojí také touha zalíbit se lidem, je to jako bych čerpal vodu ze studně děravým vědrem.

Světské šplhání a duchovní ponoření

Mnoho pokušení vytváří naše vlastní „já“. Například když spolupracujeme s dalšími lidmi, ale máme uvnitř sebe samých vlastní „bytostné já“, tj. když nás vede osobní prospěch a chceme překonat sami sebe a snažíme se dosáhnout osobní spokojenosti.

Jenže: do nebe se nevchází světským šplháním, nýbrž duchovním ponořením.

Ten, kdo se drží při zemi, jde vždycky jistě a nikdy neupadne. Máme se proto snažit – nakolik je to možné – odvrhovat ze svého nitra světské vychvalování a úspěchy, protože se jedná o neúspěchy duchovní. Budeme se odvracet od skrývaného nebo zjevného egoismu a touhy zalíbit se lidem, abychom si vpravdě zamilovali Krista. Naše doba se liší nikoliv pokojem, nýbrž senzacechtivostí, prázdným chaosem.

Jenže duchovní život probíhá potichu.   

Postačí, když budeme konat to, co je v našich silách, tak jak tomu má být – potichu, beze snahy dosáhnout cílů, které převyšují naše možnosti. Jinak totiž budou naše činy škodit duši, tělu a často také Církvi.

Pravá služba bližnímu spočívá ve službě Kristu. Měli bychom se soustředit na to, aby byla naše služba bližním vždy čistou, tj. abychom z ní odstranili snahu zalíbit se ostatním. A to proto, že lidská služba má směřovat ke Kristu.

Měli bychom svůj život žít tak, abychom se co nejvíce přiblížili Bohu. Měli bychom se pečlivě hlídat a snažit se vykonávat Boží vůli. Pokud člověk koná Boží vůli, je s Bohem spřízněn. Potom už Boha nemusí prosit – neustále čerpá vodu přímo z pramene.  

Božské síly jsou všemohoucí

Často sedíme bez užitku celé hodiny a snažíme se najít řešení nějaké situace, přičemž k tomu používáme veškerou svou nezkušenost. Třeští nám hlava a nemůžeme usnout, protože se v nás usídlil čertík, který nám našeptává myšlenky. Nakonec najdeme řešení, jenže později pro nás Bůh najde řešení jiné, lepší, to, o němž jsme ani nevěděli. A nám zůstane jen bolest hlavy a bezesné noci.

Pokud před sebou nemáme Boha, unavíme se a bolí nás hlava, i když jsou naše myšlenky sebelepší. Modlitba obrácená s důvěrou k Bohu obnovuje lidské síly. Pojďme tedy s důvěrou přenechat Bohu to, co můžeme uskutečnit jako lidé jen stěží. Nebudeme doufat ve vlastní lidské úsilí, Bůh učiní to, co je nejlepší.

Pravidla modlitby

Všechno záleží na kvalitě modlitby. Modlitba musí být srdečná a vycházet z bolesti. Pro Boha má význam nikoliv kvantita, nýbrž kvalita modlitby. Vskutku – kdybychom se modlili srdeční modlitbu, svět by už se dávno proměnil! Cíl proto spočívá v tom, aby byly bohoslužby v chrámu slouženy od srdce.

Srdeční modlitba pomáhá nejen ostatním, nýbrž také nám samotným. Napomáhá totiž tomu, aby se u nás rozvinula vnitřní dobrota. Když se modlíme za druhé, přirozeně se v nás rodí láska, bolest, pokora, vděčnost Bohu a jeho neustálá oslava. Když se naše modlitba stane Bohu milou, pomáhá také našemu bližnímu.

Když zůstává srdce během modlitby chladné, je to proto, že mysl neposlala telegram srdci. Kromě toho je nezbytné modlit se často, nelze okamžitě dosáhnout stavu, aby mysl neodcházela. Trpělivost je nezbytná. Je to jako bychom klepali na dveře: ťukneme jednou, podruhé – poté počkáme a dveře se otevřou. Nejde jednou zaťukat a hned vejít. Modlitba vyžaduje vytrvalost…

O vše, o co prosíme, se musíme modlit s vírou. Musíme vydržet a Bůh promluví. Vždyť když se modlíme s vírou, člověk vlastně jistým způsobem zavazuje Boha, aby jeho prosbu splnil, už kvůli jeho víře. Proto, když Boha prosíme, nebudeme pochybovat: Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem; ale i kdybyste této hoře řekli: ‚Zdvihni se a vrhni se do moře‘ – stane se to (Mt 21,21).

Opravdová modlitba, to není nějaká zábava, „nirvána“ – začíná totiž bolestí. Co je to za bolest? Člověk se mučí v dobrém smyslu toho slova. Bolí ho to, stoná, trpí, ať už se modlí o čemkoliv. Co znamená „strádat“? Strádá buď proto, že se připojuje k všelidské bolesti nebo bolesti někoho konkrétního. Za tuto spoluúčast na bolesti se mu Bůh odmění vnitřní radostí. Člověk samozřejmě neprosí o Boží radost, ta přichází jako následek za to, že měl spoluúčast na cizí bolesti…

Stav připravenosti k duchovnímu zápasu

Nezapomínejme na to, že prožíváme těžké časy. A právě proto je modlitba nezbytná. Mějte na mysli tu nesmírnou potřebu, kterou nyní lidé prožívají. Nezapomínejte na to velké modlitební úsilí, které od nás Bůh vyžaduje. Modlete se za to všeobecné šílenství, které zachvátilo svět. Modlete se za to, aby se Kristus smiloval nad svým stvořením, protože to se blíží ke katastrofě. Ať právě on Božským způsobem vstoupí do naší šílené doby, protože svět je vláčen do nepokojů, šílenství a prázdnoty.

(překlad vlastní)