Rabbúlův evangeliář - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Rabbúlův evangeliář (též Rabbúlův kodex) je unikátní iluminovaný syrský manuskript ze 6. století, dnes uchovávaný ve Florencii (Biblioteca Mediceo Laurenziana, cod. Plut. I, 56).

Vznik a charakteristika manuskriptu

Jedná se o jeden z nejkrásnějších dochovaných rukopisů raně byzantské doby původem z Malé Asie, v němž se zachovala řada původních miniatur, které se vyznačují jasnými barvami, dramatismem, dynamikou a uměleckou expresivitou. Protože se z období 5.‒6. století zachovalo minimum manuskriptů, má Rabbúlův evangeliář zásadní význam pro dějiny křesťanské ikonografie a dějiny křesťanského umění vůbec.

Evangeliář byl sepsán roku 586 v Klášteře sv. Jana ze Zagby (dřívější názor, že se klášter nacházel v severní Mezopotámii, je dnes již překonán, pravděpodobná lokalizace je mezi Antiochií /dnes turecká Antakya/ a Apameou /zříceniny města se nyní nacházejí v Sýrii, asi 50 km od města Hamá/).

O jeho autorovi-sepisovateli, Syřanovi Rabbúlovi, není, kromě přípisu v rukopisu, nic známo.

Manuskript dnes sestává z folií 34 x 27, jeho originální velikost však neznáme, a to proto, že během staletí několikrát měnil vazbu a byl tak pro ni upravován. Text je psán černým a tmavě hnědým inkoustem ve dvou sloupcích s různým počtem řádků. Tak jak je obvyklé u starověkých a středověkých rukopisů, obsahuje rovněž poznámky, ty jsou vepsány červeným inkoustem na polích knihy. Kniha obsahuje syrský překlad Bible, tzv. Pešittu.

Než se kniha stala objektem moderního vědeckého zájmu, zažila mnoho historických epoch a změn, nicméně až do počátku 11. století nám o jejích osudech není nic známo. Na konci 13. či na začátku 14. století se manuskript dostal do syrského kláštera Quannubín v údolí Kaddíša (dnes v Libanonu). Počátkem 16. století vzácný rukopis získat maronitský patriarcha a předal ho do florentské Laurentinské knihovny.

Iluminace

Kromě hlavních iluminací je celý manuskript ozdoben rostlinnými a architektonickými motivy. Pořadí evangelijní četby (kánony) mají podobu tabulek s arkádami, na nichž jsou zobrazování květiny a ptáci.

Na miniaturách lze pozorovat vliv tehdejšího řeckého umění období helénismu ‒ oděv postav má tradiční řasení ‒ převládají však vlivy ornamentálního umění Persie (viz obr.). Miniatury jako Ukřižování, Nanebevstoupení či Seslání Ducha svatého (viz obr.) jsou koncipovány jako obrazy, tj. s dekorativními rámy, zakřivením, duhami aj.

Scéna Ukřižování se považuje za vůbec nejranější dochovanou ilustraci tohoto typu v křesťanské knižní kultuře a má východokřesťanské pojetí tohoto motivu. Raritu představuje iluminace, na níž, po ztrátě Jidáše, apoštolové vybírají dvanáctého do počtu ‒ tento motiv je nejen nekanonický, ale dokonce se prakticky v další tradici nevyskytuje. Umělec, jenž ztvárnil jednotlivé scény na miniaturách, prokázal nebývalý talent ‒ pouze díky tomuto rukopisu si můžeme udělat jistou představu o křesťanské ikonografii 6. století.

Ačkoliv se francouzský orientalista Edgard Blochet (1870–1937) snažil posunout vznik výmalby knihy až na přelom 10.‒11. století, pozdější výzkum (analýza Giuseppe Furlaniho a Carlo Cecchelliho) prokázal jejich původní dataci.

Literatura:

Evangeliarii Syriaci, vulgo Rabbulae, in Bibliotheca Medicea-Laurentiana (Plut. I, 56) adservati ornamenta edenda notisque instruenda curaverunt Carolus Cecchelli, Ioseph Furlani, Marius Salmi. Oltun: Urs Graf, 1959.

Bernabò M., Il Tetravangelo di Rabbula. Firenze, Biblioteca Medicea Laurenziana, Plut. 1.56: L'illustrazione del Nuovo Testamento nella Siria del VI secolo, Řím 2008.

Borbone G., „Il Codice di Rabbula e i suoi compagni. Su alcuni manoscritti siriaci della Biblioteca medicea laurenziana (Mss. Pluteo 1.12; Pluteo 1.40; Pluteo 1.58)“, in: EVO XXXII (2009), s. 245‒253.

Borbone G., „L’itinéraire du «Codex de Rabbula» selon ses notes marginales“, in: Sur les pas des Araméems chrétiens, Festschrift Alain Desreumaux, Paris 2010, s. 169‒180.

Walther I. F., Wolf, Norbert, Codices Illustres: The world’s most famous illuminated manuscripts, 400 to 1600, Köln 2005.

Weitzmann K., Late Antique and Early Christian Book Illumination, New York 1977.