Josef Hesychasta - Dopis čtvrtý - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Mé dítě, kéž bys věnovalo pozornost všemu, co ti píšu…

Dítě moje, když budeš pozorně číst, co ti píšu a budeš-li si činit násilí, získáš z toho velký prospěch. Vše, co se s tebou děje vychází z toho, že se si nečiníš násilí, abys konal Modlitbu. Říkám ti, čiň si násilí! Říkej Modlitbu neustále. Ať je stále ve tvých ústech. Tak získáš vnitřní návyk a posléze si ji osvojí tvá mysl. Nebuď nepozorný, pokud jde o myšlenky, jinak zeslábneš a poskvrníš se.

Modli se, čiň stále násilí na své přirozenosti a uvidíš, kolik milosti dostaneš.

Život člověka, mé dítě je žal a trápení, protože žije v exilu. Nehledej dokonalý pokoj. Náš Kristus nesl kříž i my jej poneseme. Jestliže budeme trpělivě snášet všechen žal a trápení, nalezneme u Boha milost. Proto nás Pán nechává podstupovat pokušení, aby vyzkoušel naši horlivost a naši lásku k němu. Proto je třeba trpělivosti. Bez trpělivost se člověk nestane zkušeným (praktikos), nezíská poznání duchovních skutečností a ani nedosáhne vyšších stavů ctnosti a dokonalosti.

Miluj Ježíše a modli se Modlitbu neustále, ona tě osvítí na jeho cestě.

Dávej pozor, abys neodsuzoval druhé. Jinak Bůh dovolí, aby se milost vzdálila, a Pán tě nechá padnout a pokořit, abys viděl své vlastní chyby.

To, o čem píšeš, je dobré. Za prvé, co jsi pocítil je Boží milost. Když přichází, činí člověka duchovním. Vše se mu zdá dobré a krásné. Všechny miluje, má zkroušené srdce (κατάνυξις ), slzy, vroucí duši. Ale když se milost vzdálí, aby byl člověka vyzkoušen, všechno se stává tělesným, duše upadá. Ty ale přes to neztrácej horlivost, bez ustání křič Modlitbu, s násilím, se silou a s velkou bolestí: „Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou!“

A znovu a mnohokrát – to samé, neustále. Jakoby ses v mysli díval na Krista, říkej mu: „Děkuji ti, můj Kriste, za dobro, které jsi mi dal, i za zlo, které trpím. Sláva tobě, sláva tobě, Bože můj!“ Když budeš trpělivý, milost znovu přijde, přijde i radost, ale také pokušení, bolest, neklid a nervové vypětí. A zase boj, vítězství a děkování. A to bude tak dlouho, dokud se maličko – maličko neočistíš od vášní a nestaneš se duchovním. A po čase, jak budeš stárnout, dojdeš k svobodě od vášní (ἀπάθεια). Musíš ale bojovat. Nečekej, že dobra přijdou sama. Není možné být mnichem a válet se v peřinách. Mnich musí podstoupit pomluvy, výsměch, zkoušky, musí padnout, vstát a stát se člověkem. Ne na klíně své maminky. Je možné, nikdy jsem to neslyšel, že by se někdo stal mnichem a žil se svou matkou? Jen řekneš „uf“ a ona hned říká: „Jez, abys nebyl nemocný!“

Askeze, mé dítě, vyžaduje sebezapírání. Ctnost nenajdeš v lázních a snadném životě. Je třeba mnoha bojů a námahy. Je třeba ve dne v noci volat ke Kristu. Je třeba trpělivosti ve všech zkouškách a trápeních. Je třeba zadusit hněv (θυμόν) a slastnou touhu (ἐπιθυμία).

Ještě se mnoho namůžeš, než pochopíš, že modlitba bez pozornosti (προσοχή) a bdělosti (νήψις) je jen ztráta času, práce bez odměny. Musíš pozornost postavit jako bdělou stráž ke smyslům, jak vnitřním, tak vnějším. Bez ní jsou mohutnosti mysli i duše jak odpadní voda, která bez užitku stéká po cestě. Ještě nikdo nedosáhl Modlitby bez pozornosti a bdělosti. Ještě nikdo nebyl uznán za hodna povznést se k vyšším skutečnostem, aniž by před tím opovrhnul těmi dole. Když se modlíš, často se tvá mysl toulá sem a tam, <ubírá se> k tomu co se jí líbí a na co je obyčejně zvyklá. Je potřeba velkého násilí ji odtud dostat a soustředit ji na slova Modlitby.

Často, aniž si to uvědomíš, se nepřítel zrádně vkrádá do tvého myšlení, do tvých slov, do tvého sluchu a zraku. Pak si to uvědomíš, a je třeba zápas, aby ses očistil. Neztrácej odvahu, když bojuješ proti zlobě démonů. Díky Kristově milosti zvítězíš a v míře, v jaké jsi trpěl, se budeš radovat.

A ještě něco, střež se toho, a říkej to i ostatním, navzájem se otevřeně nechvalte. Vždyť pochvala škodí dokonalým, o co více vám, kteří jste ještě slabí.

Jistý návštěvník třikrát pochválil jednoho světce, jak dobře dělá svou manuální práci. Při třetí chvále mu světec řekl: „Od té chvíle, co jsi sem, člověče, vešel, vyhnals ode mne Boha.“

Vidíš, jakou přísnost měli <k sobě> svatí? Proto je třeba být ve všem maximálně pozorný. Jedině urážky a nadávky přinášejí člověku duchovní užitek. Z nich se rodí pokora. Zde se získávají vítězné věnce. Když trpíme, tlumí se egoismus a marná sláva.

A proto, když na tebe utočí a říkají ti: egoisto, pokrytče, nezdrženlivče apod., to je chvíle být trpělivý. Jestli se začneš bránit, prohráls.

Měj vždy bázeň Boží. Měj lásku ke všem a dávej pozor, abys nikoho nezarmoutil ani nikomu neublížil, protože v čase modlitby, by se trápení tvého bratra stalo překážkou. Buď všem dobrým příkladem slovy i skutky a milost Boží ti bude ve všem pomáhat a chránit tě.

Dávej si pozor, mé dítě, abys po celý svůj život nezapomněl, že mnich musí být pro všechny lidi na světě dobrým příkladem, a ne pohoršením; a on si zase musí brát vzor z andělů. Jeho úkolem je být velice bdělým, aby jej Satan neoklamal.

Je nutné, aby mnich vycházel do světa? Když to bude nutné, ať jde. Ale je nutné, aby se celý stal okem, celý světlem: je třeba, aby dobře viděl, že když půjde pomáhat druhým, nesmí sám utrpět škodu.

Mladí mniši a mladé mnišky, kteří jsou v rozpuku mládí, jsou zvláště v nebezpečí, když vycházejí, neboť vstupují do prostředí četných pastí. Ti, kdo dosáhli zralého věku a jsou vyzkoušeni askezí, jsou mnohem méně v nebezpečí. Neutrpí tam tolik škody a mohou zároveň vzdělávat druhé, mají-li zkušenost a poznání.

Ale všeobecně platí, že mnich nezískává od světa žádný prospěch, jen chvály a slávu, které z něj vše smývají a zanechávají nahým. A bylo by ještě hůř, kdyby ho nechránila Boží milost v míře nutnosti a cíli, který sledoval, když odcházel do světa.

(přeložil Václav Ventura)

Převzato z knihy: Václav Ventura - Dej krev a získáš Ducha Životní příběh a duchovní odkaz athoského starce Josefa Hesychasty, Červený Kostelec 2018, s. 135–138.