Metropolita Hierotheos (Vlachos) – Ježíšova modlitba a spása člověka - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Všichni pravoslavní vědí, že je možné dosáhnout spásy. A dynamická možnost naší spásy vyplývá z faktu, že jsme stvořeni „k obrazu Božímu“ a že Boží obraz existuje. Je jím Bohočlověk, Ježíš Kristus.

Mnozí pravoslavní teologové zdůrazňují, že Kristus Bohočlověk je odpovědí na všechny problémy, které vyplývají z naší lidské přirozenosti. Učení o Kristu je základem naší antropologie. A když Otcové bojovali proti herezím, nečinili tak z nenávisti k člověku, ale z filantropie (lásky k lidem). Když zápasili o to, aby zůstalo učení o Kristu nezměněné, činili tak pro spásu člověka. Neboť možnost naší spásy bude úplně ztracená, pokud přetrvají zhoubné hereze – zvláště ty o osobě Krista.

Podle učení pravoslavné Církve jsou v osobě Krista dokonalý Bůh a dokonalý člověk, pravý Bůh a pravý člověk spojeni nesmíšeně, neměnně, nerozdílně a neoddělitelně. Tyto dvě přirozenosti, sjednocené v osobě Krista, nám dávají možnost a naději zbožštění. Ježíš zbožštil lidskou přirozenost, kterou obdržel od přesvaté Bohorodice bez hříchu a oslavil ji. Zbývá jen, aby všechny lidské osoby – tedy každý, kdo chce být spasen – byly rovněž zbožštěny. A toho bude dosaženo s pokáním a zápasem každého z nás o to, aby byl sjednocen s Bohočlověkem a žil svůj život v Kristu Ježíši. Asketické očištění přináší osvícení člověka a jednotu s Kristem, „neboť tam, kde je očištění, existuje osvícení; bez prvního není uděleno druhé“ (Sv. Řehoř Teolog).

Přesně takový je i smysl vtělení Boha Slova. „Slovo se stalo tělem (tj. člověkem), aby se tělo (člověk) stalo Logem“ (Sv. Marek Asketa). Kristus chce spasit člověka a pozvedá jeho „padlý obraz“. Ano, člověk se opravdu může stát bohočlověkem skrze Bohočlověka, Krista. Tak, jako se Bůh Logos stal člověkem svou kenosí, může se člověk stát Bohem milostí.

O svátku Kristova narození obvykle zdůrazňujeme morální plody pokoje, lásky či pokory, které pramení z narození Bohočlověka. Avšak všechny tyto ctnosti existují proto, že lidská přirozenost – jsa sjednocena s Boží přirozeností – nalezla pokoj, lásku a pokoru, protože se narodil Boho-člověk Ježíš, Vykupitel. Naše radost je v tom, že „se nám narodil Spasitel“ (L 2, 11). Ano, Bůh člověk se vskutku narodil. Ježíš nebyl posel spásy, ale sám je spásou. Není to zběžný návštěvník, který byl povolán na naši ubohou zemi, ale je „shrnutím“, novým stvořením. Je novým zdravým kořenem, který dává život lidské přirozenosti, neboť jsme onemocněli ze starého a hříšného kořene Adama. Přinesl nám život, a my se tak můžeme stát „obdělávanými olivovníky.“ 

Tudíž mimo Bohočlověka není spásy, bez Krista existuje jen odcizení a odlidštění. Kdo nežije v Kristu, je odcizen Bohu, sobě i svému okolí. Bůh je pro něho cizí a neznámý. Sám je jako dravé zvíře. Sv. Maxim Vyznavač se domnívá, že „když duše člověka odpadá od Boha, začíná milovat rozkoš a stává se dokonce krutou a divokou; stává se nepřítelem druhých lidí.“ Náš bližní pak není radostí, ale peklem. Takže člověk, vzdálený od Bohočlověka, je zničen a upadá; nebo se začíná podobat biblické Legii, utvářen k obrazu šelmy ze Zjevení – k obrazu ďábla. Dosahuje stavu, který je protikladný k jeho přirozenosti – stavu nebytí. Člověk, oddělený od Krista Bohočlověka, je podle mystického teologa Kabasily „nebytím“, protože je připraven o život v Kristu. Pouze ten, kdo žije v Bohočlověku, je skutečným člověkem. Můžeme tedy říct, že každý člověk se může stát buď boho-člověkem, nebo člověkem-zvířetem. Tak nastane konec dějin.

Je nezbytné, abychom žili v Kristu, Božím Logu, a stali se Kristem a Božím Slovem milostí. Toho dosáhneme životem v Církvi a účastí na jejích svatých tajinách, neboť „Církev je zjevena ve svatých tajinách, nikoli jako symbolech, ale spíše jako tělesné údy v srdci nebo větve stromů v kořenu nebo, jak řekl Pán: vinné keře na vinici“ (Kabasila).

A toho dosáhneme vzýváním Ježíšova jména a pronášením Ježíšovy modlitby: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným,“ zvláště když je úzce spjatá se svatým přijímáním. V této krátké modlitbě je ukryta celá teologie naší svaté pravoslavné Církve. Proto bychom měli vždycky setrvávat u tohoto nejsladšího a radost přinášejícího jména.

Ježíšova modlitba se netýká pouze mnichů. Ti v ní samozřejmě mohou přebývat neustále. Avšak i my, kteří jsme plni hříchu, ji můžeme pronášet. Vyhraďme si pro ni určitý čas během dne a začněme se ji modlit deset minut ráno a deset minut večer, pokud možno nerozptýleně. Je velmi důležité si vyhradit pevný čas (jakkoli krátký) bez přerušení. Postupně se tato chvíle může prodlužovat a osvěžovat duši, rty... Říkejme Ježíšovu modlitbu i při chůzi, krátce před usnutím, kdykoli budeme mít trochu času. Manželé nebo celá rodina se ji mohou modlit několik minut ráno a večer. Jeden z nich ji může tiše a klidně pronášet, zatímco ostatní budou poslouchat. Potom rodina obdrží mnoho milosti. Existuje hodně párů a rodin, kteří se takto modlí, a ve svých životech viděli zázraky...

Ti, kteří chtějí modlitbu ještě prohloubit, k tomu potřebují zkušeného duchovního otce. Spolu s Ježíšovou modlitbou pak žijme v harmonii s Kristovými přikázáními. Neboť ten, kdo následuje Krista, se ztotožňuje s jeho dílem a učením. Dodržováním přikázání rovněž obdržíme milost, celou Svatou Trojici. Slovy sv. Maxima: „V člověku, který obdržel a zachoval jedno přikázání, přebývá mysticky Svatá Trojice.“

Vybráno z doslovu ke knize Noc na poušti Svaté Hory. Rozmluva s poustevníkem o Ježíšově modlitbě (Levadia 2003).

Zdroj: nitriaorthodoxy.blogspot.cz