Paisios Svatohorec: Svatohorští otcové a svatohorské otázky (výběr) - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Trápí mě svědomí, že jsem si nezapisoval poznámky o ctnostných otcích, kteří ještě nedávno žili a o nichž mně pověděli zbožní starci, když jsem byl jako mnich pouhým začátečníkem. A také je mou velkou nedbalostí, že jsem neuchoval ve své paměti všechny ty božské události, jež tito svatí starci zakusili a o kterých mně ve své prostotě pověděli, aby mně duchovně pomohli.

Otcové oněch dnů v sobě měli velkou víru a prostotu. I když byli většinou nevzdělaní, obdrželi trvalé Boží osvícení díky své pokoře a zápalu pro duchovní boj. Zatímco se v naší době zvyšuje vzdělání, logika od základů otřásá vírou lidí a naplňuje jejich duše otázkami a pochybnostmi. Z toho přirozeně vyplývá, že jsme připraveni o zázraky, neboť ty jsou přímo zakoušeny a nemohou být logicky vysvětleny.

Tento strašný sekulární duch, převládající v moderním člověku, který obrátil celou svou pozornost k tomu, aby žil lépe, snadněji a pohodlněji, naneštěstí zasáhl i ty nejduchovnější lidi; i oni se snaží stát se svatými s menší námahou – ale k tomu nikdy nedojde, protože „svatí vydali krev a obdrželi ducha.“ Zatímco se dnes radujeme z velkého návratu ke svatým otcům a k mnišství a obdivujeme úctyhodné mladé lidi, kteří se oddali vysokým ideálům, zároveň se trápíme, protože vidíme, že tento dobrý materiál nenachází vhodný duchovní kvas; tím pádem duchovní těsto nekyne a stává se z něho jen nekvašený chléb.

Dříve, dokonce před pouhými dvaceti lety, oplývala „Zahrada Matky Boží“ (Svatá Hora Athos - pozn. překl.) stále ještě prostotou. Vůně prostoty otců přitahovala bohabojné lidi jako včely a živila je, zatímco oni potom předávali toto duchovní požehnání dalším lidem pro jejich užitek. Kamkoli jste šli, slyšeli jste vyprávět prosté příběhy o zázracích a o nebeských událostech, které otcové považovali za naprosto přirozené.

Pokud jste žili v takovéto duchovní atmosféře plné milosti, ani vás nenapadlo pochybovat o tom, co jste slyšeli, neboť jste byli sami její součástí. Nenapadlo vás si tyto nebeské události zapisovat nebo si je uchovávat v paměti pro další generace, protože jste si mysleli, že tento svatootcovský způsob života bude pokračovat dál. Netušili jsme, že za pár let bude většina lidí deformována přílišným vzděláním – neboť budou vyučování v ateistickém, nikoli Božím duchu, který posvěcuje vnější vzdělání – a bezvěrectví dosáhne takových rozměrů, že zázraky budou považovány za pohádky z dávných dob. Pochopitelně, když je lékař ateistou a vyšetřuje světce nejrůznějšími vědeckými prostředky (například rentgenem apod.), nebude nikdy schopen rozpoznat Boží milost. Zahlédne ji pouze tehdy, pokud bude i v jeho nitru přítomna svatost.

Abych o ní podal přesnější obraz a přiblížil čtenářům svatootcovského ducha, rozhodl jsem se poukázat na případy několika prostých starců (...)

Otec Pachomios

V ivironském skitu žil starec Pachomios. Každý mohl jasně rozpoznat svatost, vyzařující z jeho tváře. Tento starec byl velmi prostý, zcela nevzdělaný, avšak plný milosti. Když přišel do chrámu, nikdy se neposadil, zůstal stát a pronášel Ježíšovu modlitbu – dokonce i během všenočního bdění. Kdykoli se ho někdo zeptal, v které části se zrovna bohoslužba nachází, odpověděl mu: „Otcové čtou žaltář.“ Všechno nazýval žaltářem. O zpěvu nevěděl vůbec nic, znal pouze paschální tropar Vstal z mrtvých Kristus. Vždy byl ochotný konat vůli druhých lidí, sám žádnou vůli neměl.

Ať jste měli jakékoli starosti, stačilo se podívat na otce Pachomia a starosti zmizely. Každý ho miloval, dokonce i hadi, kteří mu důvěřovali a neodplazili se pryč, když ho uviděli. A kolem skitu jich žilo hodně, protože zde byla voda. Ostatní otcové se hadů báli, ale otec Pachomios k nim přicházel s úsměvem, bral je do rukou a dával za plot.

Jednoho dne, když spěchal do kelie Markova bratrstva, narazil cestou na velkého hada. Ovázal si ho kolem pasu, aby dokončil to, co měl, a pak ho odložil stranou. Jakmile to uviděl otec Jakub, vyděsil se. Otec Pachomios se tomu divil a později mi řekl:

„Nechápu, proč se hadů všichni tolik bojí. Náš otec Ondřej se bojí dokonce i štírů! Já je sbírám ze zdí do dlaní a vyhazuji ven z kelie. Teď, když už se mi od Parkinsonovy nemoci třesou ruce, tahám po venku jenom velké hady.“

Zeptal jsem se ho: „Jak to, že vás ti hadi nekousnou, otče?“

„Kristus kdesi napsal na kus papíru, že pokud máš víru, můžeš sbírat hady a štíry a oni ti neuškodí“ (L 10, 19).

Tento světec spočinul v Pánu 22. října 1967, rok před starcem Tichonem. Později o něm budu psát, stejně jako o dalších spravedlivých otcích, kteří usilovali o filotimo[1] v Zahradě naší přesvaté Paní a byli očištěni s pomocí Dobré Matky, Čisté Panny. Stali se Kristovými vojáky, přemohli vášně a vyhubili nepřítele – ďábla. Kristus toto „komando“ naší Církve odměnil korunou neporušitelnosti. 

Mnohé z nich jsem přímo znal, ale naneštěstí jsem je nenapodoboval, a proto teď za nimi velmi zaostávám. Z celého srdce si přeji, aby ti, kdo o nich budou číst, jejich hrdinské činy napodobovali a aby je poprosili, aby se za mě, ubohého Paisia, pomodlili. Amen.

Otec Serafim, poustevník z Athosu

Zbožný mladý muž z bohaté athénské rodiny již ztratil kvůli strašné nemoci svou matku, když tu najednou zemřel i jeho otec. Mladý muž byl smrtí obou rodičů hluboce otřesen a začal rozmýšlet o marnosti tohoto světa. Potom rozdal všechen svůj majetek chudým, zanechal velký podnik zaměstnancům a odešel na Svatou Horu.

Když procházel Novým Skitem, potkal otce Neofyta, který žil v kelii svatého Dimitria. Mladý muž se zde občerstvil a vyzpovídal. Otec Neofyt mu pověděl mnoho o askezi a v jeho nitru se rozhořela božská vášeň, když uslyšel o poustevnících, přebývajících na vrcholu Svaté Hory. Požádal otce Neofyta o požehnání vstoupit do jeho bratrstva, být postřižen na mnicha a poté odejít a žít jako asketa vysoko na Athose. Otec Neofyt viděl, že mladík je velmi zbožný a pokorný, a přijal ho, ale pět let ho ponechal laikem a v klidu ho duchovně připravoval. Mladík se vyhýbal setkání s ostatními otci skitu, takže nikdo jiný o jeho posvátném cíli nevěděl. Když byl po pěti letech duchovně vycvičen, starec ho postřihnul na mnicha, dal mu jméno Serafim a požehnal mu žít jako asketa vysoko na Athose, mimo jakýkoli kontakt s lidmi.

Jeho duchovní bratr, otec Dionysios, mi později řekl, že otec Serafim sešel po třech letech dolů a vyprávěl o pokušeních, která měl na počátku svého poustevnického života: o tom, jak mu démoni neustále vyhrožovali. Jednou v noci například odstranili starý kus vlnitého plechu, který umístil před svou jeskyni, aby ho chránil od nejhoršího větru a deště. Otec Serafim se tím nenechal zneklidnit a řekl démonům:

„Bůh vám odpusť! Dobře jste udělali, protože jsem tímto vlnitým plechem jeskyni jenom zohyzdnil.“

Otec Serafim se objevil znovu až za pět let a otec Neofyt mu dal artoforion (darochranitelnici) se svatým přijímáním. Poté odešel opět na vrchol Athosu a už ho nikdo nikdy neviděl. Otec Serafim se stal andělem „Serafimem“! Jak by nemohl létat, když všechno, co měl, opustil kvůli Kristu! Jeho požehnání ať je s námi. Amen.

Otec Sáva z monastýru Esfigmenu

Jedním z nejdražších přátel otce Tichona byl velmi zbožný otec Sáva, který se modlil bez ustání a dosáhl velmi pokročilého duchovního stavu. Opustiv svůj domov ve Filippiadě, vstoupil otec Sáva do Zahrady Přesvaté Bohorodice jako mladý patnáctiletý muž – ne kvůli hrám, ale za duchovním bojem. A opravdu tvrdě zápasil. Stal se „atletem“ pro Krista a obdržel korunu vítězství.

Podle toho, co mi otec Sáva sám řekl, byl důvodem jeho odchodu ze světa život svatého Jana Chýšníka (viz stejný důvod u starce Porfyria zde - pozn. překl.), který zapálil v jeho srdci sladký plamen Kristovy lásky. Takto přišel do svatého monastýru Esfigmenu na Svaté Hoře.

Otec Sáva zápasil s velkým filotimo od svého mládí až po vysoký věk, aniž by se ohlížel sám na sebe, ale spíše myslel na druhé a na to, jak by jim ulehčil v jejich těžkostech.

Bylo jen přirozené, že po dlouhé a přísné askezi trpěl určitými tělesnými neduhy a měl zdravotní problémy. Tento „atlet“ pro Krista se i přes své bolesti trpělivě radoval, a připomínal tak svaté mučedníky a oslavoval Boha.

Když jsem se ho zeptal: „A co vaše zdraví?“ odpověděl:

„Díky Bohu. Ve srovnání se svatými mučedníky vůbec netrpím, stejně jako jsem nic neudělal ve srovnání se svatými otci“ – ačkoli až do stáří, kdy ho tělesná síla opustila a bolesti byly o to intenzivnější, nikdy nezanedbával své duchovní povinnosti. Otec Sáva byl i ve svých bolestech vždycky veselý a neustále říkal „Sláva Bohu.“

Z lásky k němu ho otcové monastýru vzali do jedné athénské kliniky na testy a on je – jako dobrý kinoviální mnich – poslechl. Avšak mírumilovný otec Sáva byl více rozrušen vřavou světa než bolestmi své nemoci, a poprosil proto otce, aby ho vzali zpět na jeho místo pokání – do Zahrady Přesvaté Bohorodice.

Otcové souhlasili a vzali ho dočasně do svatého monastýru Chrysovalantu, aby se trochu zotavil a mohl pak pokračovat na Svatou Horu. Avšak jednoho večera byl monastýr zaplaven nepopsatelnou vůní, kterou nedokázala igumena vysvětlit. Brzy zjistili, že vůně vychází z kelie otce Sávy. Když otevřeli dveře, celá místnost byla naplněna touto sladkou vůní: otec Sáva odevzdal svého ducha Bohu a aroma vycházelo z jeho duše. Poté přišli otcové a vzali ho na jeho místo pokání. Jeho požehnání nechť je s námi. Amen.

Starec Abakuk

Bylo to teprve nedávno, v roce 1979, co zesnul v Pánu starec Abakuk. Žil ve svatém monastýru Velká Lávra a měl dar naučit se nazpaměť celé kapitoly Písma svatého. Předtím žil jako asketa v poušti Vigla, ale jedna událost ho přinutila odejít vyděšeně do Lávry. Tam už zůstal, očekávaje svůj odchod do skutečného života.

Jednoho dne se starec Abakuk modlil na skále ve Vigle komboskini, když vtom se mu zjevil ďábel v podobě „anděla světla“ a řekl mu:

„Abakuku, Abakuku, Bůh mě poslal, abych tě vzal s sebou do ráje, neboť ses stal andělem. Pojďme. Poletíme.“ 

Starec Abakuk byl zcela ohromen a s bázní odpověděl:

„Jak bych mohl s tebou odletět? Ty máš křídla, já ne.“

Údajný anděl mu řekl:

 „Ale ty máš také křídla, Abakuku. Stal ses andělem a nevidíš je.“

Starec se potom pokorně pokřižoval a řekl:

„Matko Boží, kdo jsem já, abych mohl létat?“

Stěží dokončil svá pokorná slova, když uviděl, jak se domnělý anděl proměnil v groteskního černého kozla s netopýřími křídly, slétl dolů do propasti směrem k moři a zmizel z dohledu. 

Starec Abakuk pak naprosto vyděšen vzdal díky Přesvaté Bohorodici za její ochranu, protože jinak by ho zlý uvrhl do chaosu. Šel do své kelie, vzal svou brašnu a zamířil do Velké Lávry, kde pak kvůli většímu bezpečí žil jako kinoviální mnich. Do své poustevny chodíval třikrát, čtyřikrát ročně, aby zde sloužil liturgii, a pak se zase vracel do Lávry.

Když mu Bůh sdělil, že se blíží čas jeho odchodu k Pánu, odešel opět žít do poustevny, aby spočinul na místě svého pokání. Zde jako mladší muž podrobil své tělo nadpřirozenému asketickému úsilí, až se stal svým způsobem netělesným, jak si to žádá andělský zvyk. Otcové ho ve Vigle navštěvovali a viděli, že je velmi veselý. Jednoho z nich to překvapilo a pověděl mu:

„Vypadáte, otče, velmi vesele, a přesto se blížíte smrti.“

 „Proč bych neměl být veselý, můj bratře? Boží milostí jsem od mládí zápasil, jak jen jsem mohl. Teď jsem šťastný, že jdu ke Kristu.“

Takto odcházejí dobří „bojovníci“ pro Krista – vesele!

Předzvěst smrti otce Metoděje a otce Jáchyma

O svátku Povýšení Svatého Kříže v roce 1978 zavolal otec jeromonach Metoděj z Kelie svatého Theodora v Karyes otce jeromonacha Kryštofa, který žil pod Karyes. Poslal ho do svatého monastýru Kutlumusiu, kde pobýval ve svém stáří jeho krajan, otec Jáchym (všichni tři byli Rumuni z téhož bratrstva), aby mu řekl, ať se připraví, neboť oba (tedy otec Metoděj a otec Jáchym) na druhý den zemřou.

Otec Kryštof tedy odešel do monastýru Kutlumusiu a řekl mu:

„Požehnejte, otče Jáchyme. Otec Metoděj mi řekl, abych vám řekl, ať se připravíte, protože zítra oba dva zemřete ve stejnou chvíli. Prosí vás, abyste mu odpustil všechno špatné, co vám udělal.“

Když to otec Jáchym uslyšel, radostně mu odpověděl:

„Hospodin požehná. Když to říká otec Metoděj, musí to být pravda.“

Otec Jáchym toho dne přijal svaté tajiny a řekl diakonovi Anastasiovi:

„Poprvé ve svém životě cítím takovou radost!“

Pak šel do své kelie, radostně očekával hodinu své smrti a rumunsky znovu a znovu opakoval: „Přesvatá Bohorodice, má matko, Přesvatá Bohorodice, má matko...“

Jak by naše Přesvatá Bohorodice nebyla jeho matkou, když jako šestnáctiletý chlapec opustil svou rodnou matku a otce a odešel do Zahrady naší Nejsvětější Paní, aby se stal mnichem? Od dětství až do svých devadesáti let byl pro lásku ke Kristu duchovním přistěhovalcem na Svaté Hoře, aby získal bohatství věčnosti! Ve svých šestnácti letech byl vymazán ze světa a zapsán do „Knihy života“.

Mezitím, co odříkával slova „Přesvatá Bohorodice, má matko, Přesvatá Bohorodice, má matko...,“ v pět hodin byzantského času zavřel jako dítě oči a pokojně usnul v náruči své matky.

V tu samou chvíli zesnul v Pánu spravedlivou smrtí ve svých asi sedmdesáti letech otec Metoděj. Ty dvě posvěcené duše odešly spolu, neboť mezi nimi vládla velká láska. Prosili Boha, aby v tomto ani v příštím životě nebyli rozděleni. Dobrý Pán byl k jejich prosbě milostivý a je milostivý i k nám, abychom i my z toho měli užitek. Amen.

Pracovní překlad z knihy Athonite Fathers and Athonite Matters (Souroti, Thessaloniki 2002).

Zdroj: jankripac.wixsite.com