Svatý Izák Syrský – „Duchovní modlitba“ a „mlčení mysli“ - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Rozdíl mezi čistou modlitbou a stavem, který nastává za jejími hrani­cemi, tkví podle Izáka v tom, že je během čisté modlitby lidská mysl naplněna různými modlitebními hnutími (zaw‘é), jako například modlitbou za zbavení pokušení, zatímco mimo hranice tohoto stavu je mysl osvobozena od všech hnutí a podnětů.

Existuje čistá modlitba a „duchovní modlitba“ (slotá ruhánájtá ) – tento výraz pochází od Jana z Apameie a jiných raných asketických autorů a Izák jej vykládá jako stav za hranicemi čisté modlitby. Čistota modlitby tkví podle jeho názoru v tom, že se k modlitebnímu úsilí nepřidává nic vnějšího, jakákoliv vedlejší myšlenka či neklid . Pokud se jedná o „duchovní modlitbu“, ta nepředpokládá žádná hnutí mysli:

Vždyť svatí nového věku se nemodlí modlitbou, protože jejich mysl byla pohlcena Duchem, ale spíš s úžasem přebývají v oné oblažující slávě. Tak je to s námi v době, kdy rozum je uznán za hodna zakoušet budoucí blaženost; zapomene na sebe a na všechno, co patří k tomuto světu, a netíhne už vůbec k ničemu.

„Duchovní modlitba“, jež začíná za hranicemi „čisté modlitby“, je sestoupením mysli do stavu ztišení a mlčenlivosti. V tomto stavu veš­kerá modlitba končí:

V životě ducha už není modlitba. Každý druh modlitby, který existuje, jsou překrásné myšlenky a hnutí duše. V řádu života ducha už nejsou ani myšlenky ani hnutí, dokonce žádné vnímání ani toho nejjemnějšího pohybu na nějaký podnět, protože lidská přirozenost se od těchto věcí a od všeho, co jí náleží, úplně vzdaluje. Zůstává v určitém nevýslovném a nevysvětlitelném mlčení, protože ji podněcuje činnost Ducha svatého, a ona je vyzdvižena nad oblast duševního chápání.

Ztišení, mlčení (šetqá) a „duchovní modlitbu“ tedy Izák chápe jako synonyma. Stavu mlčení mysli nelze dosáhnout lidskými silami – jedná se o dar Boží:

Když mysl zůstane zcela bez jakéhokoli druhu přemýšlení, jedná se o mlče­ní mysli (šetqá d-re‘jáná) a ne o čistou modlitbu. Jedna věc je modlit se čistě a úplně něco jiného je, když v mysli zmlkne všechno toulání se nebo chápání slov modlitby a ona zůstane bez jakéhokoli pod­nětu. Nikdo není tak hloupý, že by toho chtěl dosáhnout bojem a silou vlastní vůle; je to dar zjevení rozumu a tam nedosáhne ani čistá modlitba, ani vlastní vůle.

Termínu „duchovní modlitba“ užívají asketičtí autoři podle Izáka pouze podmíněně, protože stav, ke kterému odkazuje, vlastně není modlitbou ve vlastním smyslu slova:

Někdy označují někteří duchovní modlitbu jako te’orija, tj. kontemplaci a jiní zase jako poznání a ještě jiní jako zjevení rozumových věcí. Všímáš si, jak Otcové zaměňují názvy duchovních věcí? Přesnost v označování je totiž možná u vezdejších skutečností, ale pro věci budoucího věku nemá­me dokonalé nebo skutečné jméno; je to prostý stav poznání, který převyšuje všechna označení, každý základní element, formu, barvu, tvar a všechna složená označení. Proto Otcové používají různá jména, která se jim líbí, aby označili stav poznání, když vědění duše je už vyzdviženo nad vidi­telný svět, protože nikdo přesně nezná jeho jméno … Když je naše duše hýbána činností Ducha k těm božským věcem, tehdy jsou naše smysly a jejich činnosti nadbytečné, protože duše sama se stala jakoby Božstvím skrze nepochopitelné sjednocení s ním a ve svých hnutích je osvícena paprskem vznešeného Světla.[1]

Není toto zastavení myšlenkové aktivity, jež Izák nazývá „mlčením mysli“, něčím jako buddhistickou nirvánou – vzestupem za hranice veškeré osobní existence, naplněné ztrátou osobnostního vědomí? Na tuto otázku musíme odpovědět zamítavě. Izák nechápe „mlčení mysli“ jako synonymum nevědomého a bezduchého zapomenutí – Izákovo „mlčení“ obsahuje pozitivní prvek – zaujetí mysli Bohem. Na rozdíl od nirvány je „mlčení mysli“ stavem navýsost intenzivní činnosti mysli, jež je plně v Boží moci a bývá vtažen do neznámých hlubin Ducha.

Když rozum vejde do té oblasti mlčení zanechává modlitby… Když vedení a dozor Ducha ovládá rozum… tehdy je lidská přirozenost zbavena své svobodné vůle a je řízena jiným vedením, takže už neřídí sebe sama. Kde pak bude modlitba, když lidská přirozenost nemá autoritu nad sebou, ale nějakou jinou mocí je vedena k tomu, co nezná, a není schopna řídit pohyby mysli podle své volby, ale je v tom okamžiku držena v zajetí tím, co ji vede k něčemu, co nedokáže vnímat? Ale podle svědectví Písma v takové chvíli člověk nebude vlastnit vůli ani nebude vědět, zda je „v těle nebo mimo tělo“.[2]

Mysl tedy sice nedisponuje vlastními hnutími a tužbami, člověk nicméně neztrácí personální bytí – naopak, v „mlčení rozumu“ se odehrává intenzivní setkání člověka s Bohem jako osobností.

Stav „mlčení rozumu“ je analogický „duchovnímu dojetí“ a „kon­templaci“ – podle Izáka za hranicemi čisté modlitby je duchovní úžas, a nikoliv modlitba. To, co patří k modlitbě, totiž ustalo a zůstává určité božské vidění a mysl se už nemodlí modlitbou… Modlit­ba je jedna věc a kontemplování při modlitbě je něco jiného, i když každé z nich má počátek v tom druhém. Modlitba je semeno a kontemplace je sklízení snopů. Zatímco žnec je v extázi před nevyslovitelným viděním toho, jak z obyčejného a nahého semene, které zasel, vyrazil před jeho očima tak bohatý klas pšenice; pak zůstává zcela bez hnutí ve své kontemplaci.

V Izákově učení o „mlčení rozumu“ lehce odhalíme vliv Euagriův. V pasáži, v níž se stav mlčení připodobňuje „opojení“ mysli pod vlivem Ducha svatého, Izák přímo odkazuje k Euagriovu učení o čistotě mysli:

Neboť Duch svatý hýbe každým člověkem podle jeho míry… takže jeho modlitba je zbavena pohybu a jeho vliv je vyloučen a pohlcen do hrozného úžasu… Hnutí rozumu jsou ponořena do hlubokého opojení a on není v tomto světě; v té době nebude rozlišení mezi duší a tělem a člověk si ani na nic nevzpomene, jak pravil veliký a božský Euagrios: „Modlitba je pevný stav rozumu a je omezena jen světlem svaté Trojice skrze hrozný úžas“ … A opět píše Euagrios: „Čistota rozumu je vysoký vzlet po­znávacích schopností. Připomíná barvu oblohy a v době modlitby na něm a skrze něj září světlo svaté Trojice“.

Izák se drží Euagriova učení o zření mysli své vlastní prosvětlené přirozenosti a rovněž učení Dionýsia Areopagity o blažené nevědo­mosti, jež převyšuje veškeré lidské vědění:

Když rozum svleče starého člověka a oblékne si nového člověka milosti, vidí svou čistotu jako v zabarvení nebes, které bylo shromážděním izraelských starších také nazváno „Boží místo“, když se jim ukázalo na hoře.9 A jak už jsem řekl, člověk nesmí nazývat tuto milost a dar duchovní modlitbou, ale vyrašením čisté modlitby, která je pohlcena Duchem svatým. V tom  okamžiku je rozum jinde, nad modlitbou, a protože objevil něco lepšího, modlitbu opouští. Tehdy se rozum nemodlí modlitbou, ale ve vytržení hledí na nepochopitelné věci, které přesahují tento smrtelný svět, a je umlčen ne­vědomostí všeho toho, co tam nachází.

Duchovní modlitba je podle Izáka přiblížením se věku budoucímu, zakoušením ráje na zemi. Kontemplaci, jíž budou obdarováni svatí ve věku budoucím, zakouší člověk ve svém pozemském životě prostřed­nictvím „duchovní modlitby“:

Duše se nemodlí modlitbou, ale svým vědomím zakouší duchovní věci onoho jiného věku, něco, co převyšuje lidské chápání; jim je možné rozumět jen mocí Ducha. To je kontemplace mysli, a ne hnutí, ani prosebná modlit­ba, i když má v modlitbě své východisko… Od této modlitby je Duch sva­tý vede k nazírání (te’orija), které se nazývá duchovním viděním.

V Izákově učení o duchovní modlitbě a mlčení rozumu jsou obsa­žena základní témata jeho mystické teologie, a to včetně kontemplace, duchovního zření, duchovního úžasu, „opojení“ a „nevědomosti“. Dále se budeme věnovat každému zvlášť.

(převzato z knihy: Ilarion Alfejev, Izák Syrský a jeho duchovní odkaz, Červený Kostelec 2010, s. 227–231)