Svatý Izák Syrský – Kontemplace - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Z termínů, jimiž Izák Syrský pojmenovává mystické stavy, si zaslou­ží zvláštní pozornost termín te’orija (z řec. theoria), jenž přejal z jazyka Euagria a Dionýsia Areopagity. U raněsyrských autorů, jako byli Afrahát, Efrém, Narsaj a Jakub ze Sarugu, se s nimi nesetkáme. Jako jeden z prvních syrských autorů ho používal Filoxén z Mabbugu, mj. v Listu Symeónovi, jenž byl později připisován Izákovi. Východo­syrští asketičtí autoři začínají používat termín te’orija v 6.–7. století, a to právě díky obeznámenosti s Euagriovými spisy.[1] V kontextu mystické teologie se překládá jako „kontemplace“ (nebo „božské vidění“) či „nazírání“. Izák ho pojímá jako „duchovní vidění“ (nebo „vize“).

Termín „kontemplace“ má u Izáka často různá epiteta: bytostní, božská, skrytá, přesná, myšlenková, vznešená, duchovní, pravá. Izák hovoří o nazírání tajemství, božského Bytí, úradku Božího, stvoření, Kristových vlastností, Soudu, nemateriálních předmětů, moudrosti, Kristova utrpení, duchovní reality, Písma, andělů, Ducha, pravdy, bu­doucího věku aj. S. Brock prokázal, že tyto výrazy pocházejí většinou od Euagria.[2] Nás bude zajímat „kontemplace“ především jako mystický fenomén, a proto se omezíme pouze na texty, v nichž se popisuje na­zírání Boha a nemateriálního světa.

Izák Syrský užívá termín „kontemplace“ jako synonymum „zření Boha“. Často hovoří o nadpřirozeném stavu duše, jež je hnutím ke kon­templování nadpřirozeného Božství.15 V tomto stavu se duše na křídlech víry vznáší do výše a opouští viditelné stvoření a stále přebývá… v nesloženém vidění a neviditelných intuicích božské Přirozenosti.16 Zároveň Izák zdůrazňuje, že svatí nemohou vidět Boží podstatu – když se člověk přibližuje v kon­templaci Bohu, nevidí jeho přirozenost, nýbrž oblak jeho slávy. Člověk je schopen nazírat pouze odraz Boží přirozenosti, i když v budoucím věku bude toto zření úplnější: V pravém věku mu Bůh ukáže svou tvář, i když ne svou bytnost. Neboť když jsou spravedliví uvedeni do jeho kontemplování, vidí jen podobnost jeho vzezření jako obraz, který je vidět v zrcadle;[3] ale tam spat­ří pravdu odhalenou. V jiných textech, jež uvádíme níže, již Izák hovoří přímo o nazírání Boží přirozenosti.

Izák rozlišuje různé podoby nazírání. Jedno z nich je nazíráním působení Boha ve stvořeném světě, jiné pak kontemplací samotné Přirozenosti božského Bytí. První z nich se dostavuje přirozeně díky dojmům ze smyslového světa, druhé pochází z mysli nebo něčeho vnějšího. Sotva jeden z tisíce spravedlivých je hoden tohoto povzná­šejícího stavu. Z nazírání Božství se rodí nazírání božského Vtělení a zjevení Boha v těle. Pravé nazírání andělů se stává člověku dostup­ným rovněž díky čistotě jeho duše.

Termínu te’orija Izák užívá jak v trinitárním, tak v christologickém kontextu. Rozlišuje mezi „nazíráním podstaty Boží“ a „nazíráním hypostazních rozdílů“ v božské Přirozenosti.[4] Izák rovněž využívá Euag­riovu terminologii a rozlišuje mezi „druhým přirozeným nazíráním“[5] a „nazíráním, jež mu předchází“; jedno je vlastní pomíjivému stvoře­ní, druhé netělesným duchům.[6]

Izák rozlišuje termíny te’orija kjánájtá, „kontem­place přirozenosti“, tj. vztahující se k přirozenosti duše, a te’orija ruhánájtá, „duchovní kontemplace“, která je nadpřirozeným darem Božím. První z nich je charakteristický pro člověka ve stavu před pádem, druhý se vztahuje k budoucím blaženostem:

Tato kontemplace přibližuje duši k obnaženosti rozumu, a to se nazývá nehmotná theoria. Ta je duchovní povahy. Pozvedá totiž mysl nad pozemské skutečnosti, přibližuje ji k původní theorii ducha a představuje ji Bohu skrze božské vidění té nevyslovitelné původní slávy… O tomto druhu psali Otcové: kdykoli totiž mysl svatých přijme theorii podstaty, je tím odňa­ta i hrubost těla a potom se už jejich vidění stává duchovním. „Teorií podstaty“ se rozumí stvořený stav původní lidské přirozenosti. A z této vize podstaty je člověk snadno hýbán a přiváděn k tomu, co se nazývá sjednocující poznání (ida’tá íhídájutá), které je – jednoduše řečeno – hrozným úžasem před Bohem. To je ten stav vznešené cesty budoucího života, který je darován ve svobodě nesmrtelného života v existenci po vzkříšení.

Kontemplace Boha je tedy zkušeností opuštění tohoto světa a účas­tenství na věku budoucím. Eschatologický charakter nazírání Boha Izák zvláště zdůrazňuje, když hovoří o tom, že Království nebeské je te’orija ruhánájtá, „duchovní kontemplace“. Zakoušení Království začíná již v pozemském životě a pokračuje ve věku budoucím. Během pozemského života jsou však tímto stavem obdarováni nemnozí – většinou asketové a poustevníci, již se zřekli světa:

Duchovní theorie… je oblečena do zářivých intuicí. Ten, kdo ji má, nebude znovu zkoumavě hledět na svět ani nepřilne ke svému tělu… Kdyby Bůh poslal tuto skutečnou theorii lidstvu jen na kratičkou chvíli, svět by zůstal bez dalších pokolení. Toto božské vidění je pouto, před kterým přirozenost nemůže obstát… je to Boží milost, která… je darována zvlášť těm, o nichž Bůh ví, že se musí skutečně vzdálit ze světa k lepšímu životu… Ono ale roste a přebývá s nimi, když se zdržují na odlehlém a osamělém místě. Prosme o tuto kontemplaci ve svých modlitbách. Konejme kvůli ní dlouhá bdění. A slzami si u Pána vyprošujme, aby nám ji dal jako dar, kterému není rovno.

Nazírání je podle Izáka nerozlučně spojeno s přebýváním v mlčenlivosti: Světlo kontemplace přichází spolu s ustavičnou tichostí (šeljutá) a nepřítomností vnějších dojmů. Protože jakmile je mysl prázdná, setrvává stále v čekání, dokud v ní nezazáří kontemplace.[7]

Nazírání může být doprovázeno návštěvami andělů:

Když… jsme v úžasu při kontemplacích mysli, které jsou vyšší než přiro­zenost, a když – jak říká blažený Euagrios – se k nám přiblíží svatí andělé a naplní nás duchovním viděním, tehdy všechno, co překáží, se vzdálí, a nastává pokoj a nevýslovný klid.

Izák hovoří o te’orija šmajjanjátá, tj. nebes­kých kontemplacích a te’orija mal’akajtá, tj. an­dělských kontemplacích[8] – s oběma výrazy, jež poukazují na účast andělů v nazírání, se nesetkáme ani u Euagria, ani u syrských autorů před Izákem.

Na Izákovo učení o kontemplaci měl vliv hierarchický systém Dionýsia Areopagity, podle něhož bezprostřední nazírání Boha pro člověka není možné – částečně je mu přístupné prostřednictvím andělů. Božská zjevení jsou podle Dionýsia Areopagity předávána anděly od Boha prostřednictvím Ježíše a poté lidem. Opakujíc Dionýsia, hovo­ří Izák o hierarchickém uspořádání předávání zjevení od Boha vyšším andělům, od vyšších andělů k nižším a od nižších člověku:

Nižší se učí od těch, kdo na ně dohlížejí a mají víc světla, a každý řád je osvěcován tím, kdo je nad ním, a tak to postupuje až k řádu, jehož učitel­kou je sama svatá Trojice. A dále tento první řád zjevně říká, že se neučí od sebe, ale má za svého učitele prostředníka Ježíše, od kterého přijímá učení a pak ho předává těm, kdo jsou pod ním. Já se domnívám, že náš rozum nemá přirozenou sílu k tomu, aby byl pohnut ke kontemplování Božství … I kdybychom se my lidé zbavili špíny a očistili se, náš rozum by bez pro­střednictví andělů nebyl schopen dospět k zjevením a poznáním vedoucím k tomu podstatnému božskému vidění, které je skutečným zjevením tajemství. Náš rozum totiž nemá takovou schopnost jako ony velmi vznešené bytosti, které bez jakéhokoli prostředníka přijímají zjevení a božské vize přímo od Věčného

V budoucím věku svatí nazírají Boha tváří v tvář, nicméně v sou­časném životě je toto nazírání možné jen prostřednictvím andělů:

Od nich pochází také to, že zakoušíme zjevení tajemství, které sestupuje do mysli svatých. Když to Bůh dovolí, je tajemství zjevováno vyšším andělským řádem tomu nižšímu, a dokonce tomu nejnižšímu; a stejně když je božským souhlasem dovoleno, aby nějaké tajemství přišlo až k lidské přirozenosti, je předáváno těmi, kdo ho jsou zcela hodni. Neboť jejich prostřednictvím svatí přijímají světlo božského vidění, které je přivádí až ke slavnému Věčnému Bytí, k tajemství, kterému nelze vyučovat… Ale v budoucím věku bude tento řád věcí zrušen. Tehdy už nikdo nebude přijímat zjevení Boží slávy k potěšení a radosti své duše od někoho jiného; Učitel sám dá každému podle míry jeho dokonalosti, jak si kdo zasloužil.

(převzato z knihy: Ilarion Alfejev, Izák Syrský a jeho duchovní odkaz, Červený Kostelec 2010, s. 231–235)