Svatý Jan Klimak - O posvátném klidu těla a duše (tedy o hésychii) - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Jsme jako nějací koupení otroci, (1) kteří podléhají bezbožným vášním. Známe proto trochu léčky, zvyky, příkazy a úskoky démonů, ovládajících naši ubohou duši. Jsou však i jiní lidé, jimž se působením Ducha svatého a protože se od těchto nepřátel osvobodili, dostalo plného pochopení jejich úskoků.

Jiný je člověk, který pro bolest z nemoci usiluje o zdraví a úlevu, a jiný je ten, kdo – ač zdravý – chápe a rozlišuje úzkosti nemoci.

I já jako nemocný se proto bojím rozjímat v této knize o přístavu vnitřního klidu, protože vím, že i v dobré společnosti se vždy najde u stolu nějaký pes, který chce uchvátit kousek chleba, to jest duši, aby s ní – poté co ji lapil do tlamy – někam odběhl a v klidu ji sežral. Nechci tedy svou řečí dát prostor tomu psu ani poskytnout příležitost těm, kdo na to čekají. Nemyslím si, že je správné kázat duchovním bojovníkům při bitvě našeho Krále o vnitřním míru. Tvrdím jen, že ti, kdo usilovně bojují, budou ověnčeni věnci míru a pokoje. Stejně jako u soudnosti, i zde řekneme jen pár věcí, abychom někoho nezarmoutili, kdybychom toto téma opomněli.

Klid těla je poznání, je to stálost pocitů i smyslů. Pokoj duše (2) je poznání vlastních myšlenek a neochvějná mysl. Přítelem klidu je smělý a soustředěný rozum, který ostražitě stojí před branami srdce a buď zabíjí, nebo vyhání přicházející myšlenky. Kdo udržuje v hloubi srdce klid, ten chápe, co bylo řečeno, ale kdo je dosud nezkušený, neokusil to, a tedy nechápe. Zkušený poustevník nepotřebuje slova, protože jeho slova jsou objasňována jeho skutky.

Počátkem klidu je zbavit se všeho rozruchu, který rozbouří hlubinu duše. Koncem je nebát se vzruchu, nýbrž zůstávat k těmto věcem netečný.

Ten, kdo sice vychází ven, ale ve skutečnosti zůstává uvnitř, je přívětivý a celý se stává líbezným příbytkem lásky. Jen stěží ho lze přimět k řeči či pohnout k hněvu. Opak je jasný.

Hésychasta je člověk, který se snaží – ač to zní neuvěřitelně – usadit svou netělesnou podstatu v tělesném příbytku. I kočka se snaží udržet svou myš a hésychastova mysl drží svou duchovní myš. Nezavrhuj tento příklad, a činíš-li tak, dosud jsi nepochopil, co znamená vnitřní klid.

Být mnichem (3) hésychastou není totéž jako žít s ostatními mnichy. Tento mnich musí být velmi bdělý a mít soustředěného ducha; tomu prvnímu v tom pomáhá jiný bratr, zatímco druhému anděl za přispění duchovních sil, jež v mnichovi, který se oddává hésychasmu, rády přebývají. O opaku před tebou pomlčím (4).

Hlubina dogmat je veliká a duch hésychasty se do nich nenoří bez jistého nebezpečí (5). Stejně jako není bezpečné plavat oblečený, není pro člověka sužovaného vášněmi bezpečné pouštět se do teologie.

Cela hésychasty omezuje jeho tělo a uvnitř těla přebývá duch.

Ten, kdo v duši strádá vášní a snaží se dosáhnout klidu, se podobá člověku, který skáče z lodi do moře a domnívá se, že pevniny lze snadno dosáhnout na trámu.

Lidem, kteří bojují s prachem, tedy s tělesnými žádostmi, v pravý čas přispěchá na pomoc vnitřní klid, pokud ovšem měli duchovního otce. Život o samotě totiž vyžaduje andělskou sílu. Mám zde přirozeně na mysli skutečné hésychasty tělem i duší.

Líný hésychasta bude lhát a různými narážkami ponoukat lidi, aby ho přiměli opustit samotu. Když opustí celu, bude obviňovat démony, ačkoli se nevědomě stal démonem sám sobě.

Viděl jsem hésychasty, kteří skrze hésychii sytili svou nenasytnou horoucí touhu po Bohu a zažehli v sobě oheň ohněm, lásku láskou a touhu touhou.

Hésychasta je pozemský anděl, který na papíře touhy osvobozuje písmem úsilí svou modlitbu od lenosti a lhostejnosti.

Hésychasta je člověk, který hlasitě volá: „Hotovo jest srdce mé, Bože.“^[2] Dále říká: „Spávámť, a však srdce mé bdí.“^[3]

Uzamkni dveře své cely před tělem, dveře úst před řečmi a bránu do svého nitra před zlými duchy.

Bezvětří a polední slunce prověřilo trpělivost námořníka (7), zatímco nedostatek zásob odhalil výdrž hésychasty; bezmocný plave ve vodách a člověk zoufalý se vrhá do davu (8).

Neobávej se hluku ďábelských rejdů. Pravý pláč nezná bázlivost ani se nenechá vystrašit.

Ti, jejichž duch se naučil skutečně modlit, promlouvají k Hospodinu tváří v tvář, jako k uchu krále. Ti, kdo se modlí ústy, padnou před ním za přítomnosti celého jeho sněmu. Ti, kdo žijí ve světě, prosí Krále uvnitř největšího shonu. Jestliže jsi ovládl toto umění, pak dobře chápeš, co právě zaznělo.

Usazen na vrcholu drž stráž, a dokážeš-li to, pak zjistíš jak, kdy, odkud, kolik a jací zloději ti přicházejí ukrást hrozny. Když je pozorovatel unavený, vstane, pomodlí se, opět usedne a statečně se chopí své práce.

Jeden člověk byl v těchto věcech zkušený a chtěl o nich důkladně a podrobně pojednat, ale obával se, že by v asketech podnítil lhostejnost nebo odradil ty, kdo se teprve chystají vydat na cestu.

Člověk, který podrobně a zkušeně vypráví o vnitřním klidu, popudí proti sobě démony. Nikdo jiný totiž nedokáže veřejně tak zostudit jejich hanebnosti. Člověk, který dosáhl vnitřního klidu, postihl hlubinu svátostí, ale nedospěl k onomu poznání dříve, než uviděl a uslyšel hluk vlnobití a vichřici zlých duchů, ba dokonce než jej smáčely vlny. Potvrzuje to i sv. Pavel. Kdyby nebyl vržen do ráje jako na místo, kde člověka ovládne naprostý klid, neslyšel by „nevypravitelná slova“.^[4]

Ucho hésychasty slyší o Božích divech. Přemoudrá hésychie pronesla Jóbovými ústy: „a pochopilo ucho mé něco maličko toho“.^[5]

Hésychasta je člověk, který nechce být zbaven Boží sladkosti, takže bez nenávisti uniká ze světa, stejně jako do něj druzí spěchají.

Odejdi ze světa a rozdej svůj majetek. „Prodej, co máš“, což vyžaduje čas, „a rozdej to chudým“, (10) aby tvou samotu navštěvovali ve svých modlitbách. Zvedni svůj kříž, poslušně jej nes (11) a ze všech sil se snaž vydržet tíhu, kterou ti způsobuje, když  se zbavíš vlastní vůle. „Poď, následuj mne“^[6] do sjednocení s blahoslaveným vnitřním klidem a já tě poučím o zjevné činnosti a  působení duchovních sil. Nikdy se nenabažíš chvály svého Tvůrce, stejně jako ten, kdo dosáhl nebe vnitřního klidu a opěvuje Stvořitele.

Stejně jako se netělesní nestarají o hmotné věci, tak se tělesní, kteří žijí jako netělesní, nestarají o potravu. První nepotřebují pokrm, druzí nebudou žádat její příslib. První se nestarají o peníze a majetek, druzí jsou necitliví k útrapám nastraženým zlými duchy. Nebeským mocnostem je cizí touha po viditelném stvoření, zatímco pozemským bytostem, jež touží po nebesích, je cizí touha po smyslových požitcích. Ti první totiž neustávají v lásce, zatímco ti druzí je stále napodobují.

Ti první dobře znají hodnotu svého pokroku, ti druzí chápou svou touhu po nebi. Ti první nepřestanou, dokud nestanou před Serafíny, ti druzí se neunaví, dokud se nestanou anděly. Blahoslavený, kdo doufá, třikrát blahoslavený, kdo spěchá stát se andělem.

 

O rozlišování různých druhů vnitřního klidu

Ve všech vědách, jak známo, vládnou rozdíly ve znalostech a cílech. Ne vždy jsou tyto cíle dokonalé, a to kvůli nedostatku snahy či síly. Někteří proto vstupují do tohoto přístavu vnitřního klidu či snad moře nebo propasti proto, že jim chybí zdrženlivý jazyk (1), nebo pro své tělesné náklonnosti. Jiní podléhají hněvu, který – protože žijí mezi mnoha lidmi – ti ubozí nedokážou ovládnout. Jiní si myslí, že budou plout spíše (2) podle své vůle než pod cizím vedením. Jiní se zase ve víru světa nedokážou vzdát hmotných věcí. Jiní se chtějí stát ctnostnými díky životu v odloučení, další se chtějí tajně trestat za své hříchy. A jiní si tak chtějí získat slávu. Jsou však i tací (nalezne-li je Syn člověka po svém příchodu na zemi), kteří se k této posvátné cestě připoutali kvůli radosti a žízni po Boží lásce a sladkosti, i když ne dříve, než odložili veškerou omrzelost (3). Spojovat vášně omrzelosti s touhou po Boží lásce je jako páchat smilstvo.

Sestavil jsem tento vzestupný žebřík podle svých nepatrných znalostí, jako nepříliš nadaný architekt. Každý nechť hledí, na kterém stupni stojí. Je to na stupni svévole, lidské slávy, žvanivého jazyka, nemírného hněvu a sklonu hromadit pozemské statky, nebo na stupni odčinění svých vin, na stupni horlivosti, nebo aby spojil vlastní žár s ohněm Boží lásky? „Mnozí pak první budou poslední, a poslední první.“^[7] Těch prvních sedm zmíněných věcí jsou všední starosti, z nichž některé jsou Bohu milé, jiné nemilé. Ta osmá je znamení budoucího věku.

Mnichu, který žiješ jako poustevník, zůstaň bdělý a čekej na hodinu šelem, protože jinak nebudeš moci nastražit vhodné pasti. Pokud ses zbavil omrzelosti, není třeba další námahy, ale pokud na tebe omrzelost stále doléhá, nevím, jak budeš snášet život v odloučení.

Jak je možné, že mezi ctihodnými mnichy v Tabennísis nezáří takové pochodně (4) jako mezi mnichy ve Skétis? Kdo přemýšlí, ať se dovtípí. Já to však říci nedokážu (5), nebo spíše nechci.

Někdo se snaží zkrotit své vášně (6), jiný zpívá žalmy a tráví většinu času na modlitbách, další se noří do hlubin rozjímání. Postup je však třeba volit podle toho, na jakém stupni žebříku člověk stojí, a kdo stoupá, ať tak činí v Hospodinu.

Najdou se líné duše, které po vstupu do společenství dovolí, aby k nim pronikaly věci, jež povzbuzují jejich lenost, takže podlehnou zkáze. Jsou však i jiné, které díky soužití s ostatními svou lenost odloží. A stává se to nejen lhostejným, ale i horlivým. Stejné pravidlo platí i v poustevnickém životě. Pustina přijala zkušené, ale zavrhla je pro jejich svéhlavost, neboť se přesvědčila o jejich sklonu k rozkoším. Jiné lapila a ti pro svůj strach a vědomí, že budou platit za břímě vlastních hříchů, přímo hořeli horlivostí (7).

Člověk sužovaný hněvem, pýchou, pokrytectvím a záští ať si netroufá ohlížet se po poustevnickém životě, protože dosáhne leda pomatení mysli. Kdo je od těchto vášní očištěn, pozná, co mu prospívá, ačkoli si myslím, že ani on to nedokáže sám. Příznaky, známky a vlastnosti, podle nichž lze rozpoznat ty, kdo se oddávají hésychii správným způsobem, jsou tyto: neochvějný duch, očištěná mysl, uchvácení mysli Hospodinem, pamatování na věčná muka, vědomí blízké smrti, hlad po modlitbě, stálá bdělost, umrtvení vášně smilstva, nedbání o vlastní pudy, smrt světu, odpor k obžerství, důkladné pochopení božských věcí, pramen rozlišování, množství slz, umoření žvanivosti (8) a řada dalších věcí, které jsou lidem obvykle cizí.

Těm, kdo se neoddávají hésychii (9) správně, je vlastní nedostatek duchovního bohatství (10), nárůst hněvu, schraňování zášti, stále menší láska, stále větší pýcha a o tom dalším pomlčím (11).

Když jsme ve výkladu pokročili až sem, je třeba pojednat i o těch, kdo žijí v poslušnosti, protože k nim se tato kniha obrací nejvíce.

Toto jsou projevy lidí spoutaných spravedlivou, čistou a neposkvrněnou světskou poslušností, jež vymezili a svého času i zdokonalili svatí otcové a my je stále rozmnožujeme a dosahujeme v nich pokroku: vzrůst počáteční pokory, umenšení hněvu – jak by ne, když v člověku vysychá žluč –, rozptýlení duchovní temnoty, stále rostoucí láska, odcizení vášním, osvobození od nenávisti, potlačení chtíče neustálou kontrolou, neznalost omrzelosti, růst horlivosti, soucitná láska a potlačení pýchy. Tedy to, co všichni hledají, a jen málokdo nalezne. Pramen bez vody si nezaslouží své jméno (12). Rozumní ať pochopí.

Žena, která nestřeží své lože, poskvrní své tělo, stejně jako duše, která nedodrží přísahu, poskvrní svého ducha. Tu první čekají urážky, nenávist, bití, a to nejubožejší ze všeho, totiž rozvod. Tu druhou čeká poskvrna, nepamatování na smrt, nezřízenost břicha, nezdrženlivost očí, projevy ješitnosti, nemírný spánek, zatvrzelost srdce, necitelnost, hromadění nečistých myšlenek, podlehnutí svodům, zajetí srdce, duchovní neklid, neposlušnost, svár, špatné sklony, nevíra, nejistota, žvanivost a nejhorší to ze všeho (13), totiž nevázanost. Nejhorší se všeho je však srdce, jemuž chybí zkoušenost, protože u nepozorných se pak dostavuje bezcitnost, matka hříchů.

Na ty, kdo žijí poustevnickým životem, utočí pět démomů z osmi, a tři pak na ty, kdo žijí v poslušnosti.^[8]

Kdo žije jako poustevník a bojuje s omrzelostí, často si velmi uškodí, protože čas určený k modlitbě a rozjímání promarní v boji s jejími úskoky a výpady.

Kdysi jsem seděl a lenošil ve své cele (15), když tu – sotva jsem pomyslel na to, že ji opustím, – vstoupili nějací muži a začali mě chválit jako hésychastu. Lenost ihned ustoupila ješitnosti, až mne udivilo, jak ten rohatý démon přemáhá ostatní zlé duchy.

Neustále sleduj pohyb a proměny démona omrzelosti, jak se kolem tebe ovíjí, jak tě balamutí či jak a kam se ubírá. Jsi-li obdařen klidem Ducha svatého, pak tuto myšlenku dobře chápeš.

Cílem hésychie je především zbavit se všech starostí o dobré i špatné věci (16). Kdo se totiž otevře tomu prvnímu, brzy upadne i do toho druhého. Za druhé je to usilovná modlitba a za třetí neochvějná činorodost srdce. Není možné, aby si člověk, který neumí číst, jen tak četl v knihách, a ještě nemožnější je, aby ten, kdo nezvládl první úkol, zdolal zbylé dva.

Sám jsem dospěl k druhému úkolu a stanul uprostřed. A tu mne, jak jsem žíznil po poznání, osvítil anděl. Hle, co bylo: zeptal jsem se anděla, jak vypadal Bůh, než přijal viditelnou podobu. O tom mě však nemohl poučit. Vládce to nedovolil. Dotázal jsem se ho, jak vypadá nyní.

„Jak je to vlastní jemu, ale nikoli vám.“ A já na to: „Jaké je to stát od počátku po pravici Božího trůnu?“ „Takové věci nelze člověku sdělit.“

Žádal jsem ho, aby mne ihned odvedl, kam mne pudí má touha, ale on mi řekl, že ještě nepřišel můj čas, protože mi chybí oheň neposkvrněnosti. Nevím, zda jsem byl ve svém těle, či mimo něj, to vám vůbec nedokážu říci.^[9]

Je velmi těžké setřást polední spánek, zvláště v létě. A jen za těchto okolností je přijatelná práce rukou. Poznal jsem, že démon omrzelosti připravuje a otevírá cestu démonu chtíče, jenž vyčerpává tělo a noří je do spánku, v němž k lidem se lidé žijící v hésychii poskvrňují. Vzdoruješ-li těmto démonům, vždy s tebou budou urputně bojovat, abys ustal ve svém boji a pomyslel si, že nikam nevede. Nic však nemůže dokázat, že jsme nad nad démony zvítězili, jako lítý boj, do kterého se proti nám pouštějí.

Když vyjdeš ze své poustevny do světa, střez, co jsi nashromáždil (17). Otevřeš-li dvířka, ptáci ulétnou a poustevnický život ti nepřinese žádné ovoce. Malý vlásek může podráždit oko a malá starost zničit vnitřní klid. Hésychie totiž znamená vypuzení myšlenek a odstranění starostí, a to i rozumných. Ten, kdo dosáhl skutečného vnitřního klidu, nestará se o potřeby svého pozemského těla – Bůh přece nedává falešné přísliby.^[10] Kdo chce Bohu přinést čistého ducha (18), ale třese se pod tíhou vlastních starostí, podobá se člověku, který má pevně svázané nohy, ale snaží se rychle rozběhnout.

Jen málo lidí je velmi dobře vzděláno ve světské filosofii, já však tvrdím, že ještě méně lidí se vyzná v umění hésychie. Kdo ještě nepoznal Boha, nehodí se k hésychii a vystavuje se mnoha nebezpečím. Nezkušené hésychie zadusí. Ti, kdo neokusili Boží sladkost, maří čas v zajetí, jsou okrádáni a podléhají omrzelosti a neklidu.

Kdo se dotkl krásy modlitby, unikne davu jako divoký osel. Co jiného než modlitba ho také – stejně jako divokého osla – osvobodilo od lidské společnosti?

Kdo podléhá vášním a žije na poušti (19), ten naslouchá jejich žvanění, jak mi vyprávěl a poučil mne o tom jeden svatý stařec jménem Geórgios Arsilaités, jehož dobře zná i tvá ctihodnost. Právě on kdysi obracel mou nehodnou duši k cíli a doprovázel mne na cestě k hésychii.

„Všiml jsem si, že z jitra k nám obvykle přicházejí démoni ješitnosti a tělesných žádostí. V poledne démoni omrzelosti, smutku a hněvu. A k večeru smradlaví tyrani žaludku.“

Lepší je život v chudobě a poslušnosti nežli život roztržitého (20) hésychasty (21).

Kdo se věnuje hésychii z dobrého důvodu, ale nevidí každodenní užitek, buď se jí věnuje nesprávně, nebo byl lapen domýšlivostí.

Hésychie je soustředěné uctívání Boha a předstupování před něj. Myšlenka na Ježíše ať splyne s tvým dechem (22), a zakusíš prospěšnost vnitřního klidu.

Vlastní vůle znamená pro mnicha žijícího v poslušnosti pád, pro poustevníka opuštění modlitby.

Raduješ-li se z návštěvníků v cele, pak věz, že tě opustila nejen omrzelost, ale i Bůh. V modlitbě nechť je ti vzorem vdova, jíž ukřivdil její protivník,^[11] v hésychii pak velký a andělům rovný poustevník Arsenios.^[12] V samotě si připomínej způsob života tohoto hésychasty rovného andělům (23) i to, jak často odmítal návštěvy, aby nepřišel o něco většího (24).

Zjistil jsem, že démoni velmi často posílají k poustevníkům nerozumné návštěvníky, kteří chodí od jednoho k druhému, a činí tak proto, aby asketům alespoň trochu uškodit. Dávej si na takové lidi pozor (25), člověče, a neobávej se, že zarmoutíš líné. Možná, že právě kvůli díky tomu se přestanou takto potulovat. Buď však ostražitý, abys lehkomyslně nezarmoutil duši (26), která k tobě přišla načerpat živou vodu. Na vše si musíš dobře posvítit.

Život v hésychii, a zvláště pak život mnišský, nechť se odehrává v souladu se svědomím (27) a citlivě. Každý, kdo vede náležitý život a jehož řeč, úmysly, kroky a pohyby se dějí podle příkazů Páně, ten vše koná pro Hospodina a s duchovním zaujetím, jako tváří v tvář Hospodinu. Nechá-li se v tom však oklamat, nežije ještě podle pravidel ctnosti. Kdosi říká:„Při harfě vykládati budu přípovídku svou,“^[13] podle své vůle a podle mého, ještě nedokonalého úsudku. Já však při modlitbě předložím nebesům svou vůli (28) a shůry získám plnou jistotu.

Víra jsou křídla modlitby, a nemá-li je, vrací se zpět do hrudi. Víra je neochvějný stav duše a sama dokáže zdolat všechna protivenství. Víra není, když si někdo myslí, že Bůh dokáže všechno, ale když věří, že se mu dostane všeho. Víra je záruka, že se naplní věci, ve které jsme ani nedoufali, jak o tom svědčí příklad lotra po pravici. Matkou víry je úsilí a přímé srdce. To první ji tvoří, to druhé ji činí neochvějnou.

Víra je matkou hésychastů. Jak by se mohl hésychii (29) věnovat nevěřící? Člověk spoutaný ve vězení se bojí trestu, mnich v poustevnické cele se bojí Hospodina. Ten první se ani tak nebojí rozsudku, jako se ten druhý obává Božího soudu. Když se věnuješ hésychii, měl by ses hodně bát. Nic jiného nedokáže lépe vyhnat beznaděj (30). Odsouzenec stále sleduje, kdy do vězení vstoupí soudce, zatímco pravý asketa, kdy přispěchá smrt. Toho prvního svazuje tíha smutku, toho druhého prameny slz.

Popadneš-li hůl trpělivosti, ihned přestanou dorážet drzí psi. Trpělivost je neustálá námaha, která nezlomí duši a neotřesou jí ani žádná vyrušení, ať už dobrá, nebo špatná. Trpělivý mnich je neochvějný asketa (31), jenž dosahuje vítězství i skrze své pády. Trpělivost pomáhá zmírnit každodenní útrapy, je to konec záminek a ohledů na sebe. Asketa nepotřebuje ani tak potravu, jako spíše trpělivost. Právě díky tomu druhému může obdržet věnec svatosti, zatímco kvůli tomu prvnímu upadne do záhuby. Trpělivý mnich zemřel, ještě než padl do hrobu, protože učinil hrobem svou celu. Trpělivost se zrodila z naděje a žalu. Komu se jich nedostává, ten je otrokem omrzelosti.

Kristův bojovník musí vědět (33), které nepřátele lze pronásledovat už z dálky a se kterými lze bojovat až z blízka. Někdy lze bojem získat věnec vítězství, někdy z nás odmítnutí boje udělá zatracence. Nelze k tomu stanovit pravidla, protože nejsme všichni stejní a neděláme věci jedním způsobem.

Střez se zlých duchů (34), neboť i zlý duch s tebou bez ustání bojuje, ať už stojíš, chodíš, sedíš, hýbeš se, vstáváš, modlíš se nebo spíš.

Slova, která mají vždy na paměti hésychasté (35), zní: „Představuji Hospodina před oblíčej svůj vždycky.“^[14] Chléb nebeské duchovní stravy nevypadá vždy stejně. Jedni se proto drží slov: „V trpělivosti své vládněte dušemi svými“,^[15] jiní zase: „Bdětež a modlte se“,^[16] další: „Nastroj vně dílo své“,^[17] jiní pak: „znuzen jsem byl, a spomohl mi“,^[18] někteří: „Nebo tak za to mám, že nejsou rovná utrpení nynější oné budoucí slávě, kteráž se zjeviti má na nás“,^[19] jiní mají neustále na paměti slova: „abych snad nepochytil, a nebyl by, kdo by vytrhl“.^[20] Všichni běží kupředu (36), ale pouze jeden získá cenu (37).

Kdo dosáhl určitého pokroku, věnuje se askezi bez námahy, a to nejen když bdí, ale i když spí. Někteří z těchto lidí proto i ve spánku pokořují démony, kteří je napadají, a nabádají k cudnosti chlípné ženštiny. Nečekej však na to a nepřipravuj se předem, protože stav vnitřního klidu je sám o sobě prostý a snadný.

Nikdo, kdo se snaží zbudovat věž a celu hésychie, ať nepřistupuje k tomuto úkolu, jestliže si nejprve nesedne, neprověří a neohodnotí skrze modlitbu, zda má vlastnosti nutné k završení tohoto úkolu. Jinak se zesměšní před svými nepřáteli ihned po položení základního kamene a bude ostatním asketům jen překážet.^[21]

Bedlivě sleduj, zda příjemné věci, které k tobě přicházejí, nejsou namíchány krutými lékaři, či spíše proradnými intrikány.

Téměř celou noc věnuj modlitbě (38) a zbytek zpěvu žalmů. Během dne se na to podle svých sil připravuj.

Četba Písma velmi osvěcuje a soustřeďuje ducha (39). To, co vždy vede čtenáře, jsou slova Ducha svatého. Uskutečňuj je, vždyť jsi asketa. Budeš-li tak činit, další četba nebude nutná. Usiluj o to, abys slova spásy osvětloval spíše svými skutky, nikoli jen psanými slovy. Nečti díla jinověrců dřív, než se ti dostane duchovní síly (40), protože jejich slova uvrhují slabé jedince do temnoty.

Stejně jako jeden pohár často odhalí pravou chuť vína, tak jedno hésychastovo slovo odhalí lidem, kteří to dokážou ocenit, celou jeho vnitřní práci a rozpoložení.

Svým duševním zrakem se stále upírej k pýše, není totiž nic zhoubnějšího než její úskoky (41).

Šetři slovy, když vycházíš ven, můžeš totiž rychle promrhat velkou námahu.

Cvič se v tom, nebýt zvědavý, protože zvědavost dokáže poskvrnit vnitřní klid jako nic jiného.

Návštěvníkům poskytni vše, co potřebují (42), myslím pro tělo i pro duši. Jsou-li moudřejší než my, předveďme jim svou moudrost svým mlčením. Jsou-li to bratři vedoucí stejný způsob života, přiměřeně jim otevřeme dveře své řeči. Lepší se však smýšlet o všech tak, že nás převyšují.

Když jsem chtěl začátečníkům při modlitebním shromáždění zakázat veškerou tělesnou námahu, zadržel mne případ mnicha, který nosil v hábitu celou noc písek.^[22]

To, co říkají dogmata o svaté, nestvořené (43) a úctyhodné Trojici, stojí v protikladu k tomu, co říkají o prozřetelném vtělení jedné osoby z této opěvované Trojice. Zatímco v Trojici jsou osoby zmnožené, v této osobě vládne jednota. Zatímco ona je jednotná, v Něm panuje zmnožení.^[23] Některá povolání jsou vhodná pro ty, kdo žijí ve vnitřním klidu, a jiná praxe je vhodná pro osoby žijící v poslušnosti. Božský apoštol říká: „Nebo kdo poznal mysl Páně?“^[24] A já říkám: Kdo poznal mysl skutečného hésychasty? Hésychasty tělem i duší?

Královskou moc tvoří bohatství a množství poddaných; moc hésychasty pak hojnost modliteb.

Převzato se svolením nakladatele z knihy: Ióannes Klimakos, Nebeský žebřík, přel. A. Sarkissianová.