Svatý Jan ZLATOÚSTÝ - O modlitbě a potřebě navštěvovat chrám - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Z patristických textů sv. Jana Zlatoústého byl do češtiny dosud přeložen jen nepatrný zlomek. Vedle římskokatolických a (méně) protestantských snah existují i pravoslavné překlady, jež však mnohdy nejsou uváděny v oficiálních bibliografických soupisech. Tuto mezeru bychom chtěli zaplnit postupným zveřejňováním starších, dnes pozapomenutých, přesto kvalitních textů, jež vycházely v pravoslavných církevních periodikách. Prvním z nich je pasáž o modlitbě od sv. Jana Zlatoústého (Hlas pravoslaví, č. 10, 1961, s. 315, přel. P. A.)

O modlitbě

Co znamená pro tělo sluneční teplo, to je pro duši věřícího modlitba.

Neštěstí slepcovo spočívá v tom, že nevidí slunce; tím větší neštěstí křesťanovo, když se nemodlí ustavičně, když nepřivolává modlitbou do duše světlo Kristovo. Modlíme-li se, hovoříme s Bohem.

Je to činnost, již má člověk společnou s anděly, jí vstupujeme do jejich společenství, moudrosti, chápání. Modlitba je jakési duchovní roucho, ozdobující naše duše neobyčejnou sličností a krásou.

Modlitba činí život věřícího správným a řádným, nedopouští do jeho duše nic nízkého a neslušného, vštěpuje mu odpor k mrzkému rozkošnictví. Co může být vyššího a božštějšího nad modlitbu. Ona je lékem pro ty, kdo mají nemocnou duši. Věřící potřebují modlitbu, tak jako stromy potřebují vodu. Jejich duše udržuje se svatými modlitbami a lehce nalézá cestu dobra.

Zbavíš-li se modlitby, učiníš něco podobného, jako bys vytáhl rybu z vody. Neboť jako ryba žije vodou, tak ty žiješ duchovně modlitbou. Skrze ni jako skrze vodu ty vyplouváš vzhůru, vystupuješ k nebesům, přibližuješ se k Bohu.

Modlitba proměňuje věřící v chrámy Kristovy. Čím je zlato, drahé kamení, mramor v královských palácích, tím je modlitba v domech Kristových.

Modlitba je víno spásy, ochránkyně nesmrtelnosti duše, nezničitelná stěna církve, nadějná ochrana, je strašná démonům, ale spasitelná ctnostným lidem. Jaký mají význam základy stavby pro celý dům, takový má modlitba význam pro duši.

O potřebě navštěvovat chrám

Když přemýšlím o malé návštěvnosti chrámu, zmocňuje se mě lítost i radost. Raduji se z vaší návštěvy a přepadá mne smutek, když myslím na ty, kteří zůstali doma.

Přítomní si zaslouží pochvalu za to, že je neúčast ostatních neodradila, a ti, kteří z pohodlnosti nenavštěvují chrám, si zaslouží napomenutí. Proto vás nazývám šťastnými a blahoslavenými, že v sobě nosíte pramen lásky k Bohu.

Nad nepřítomnými pak pláči, jelikož jim vaše obětavost nepřinesla užitek. Poučná jsou v této souvislosti slova 84. žalmu: „…Zvolil jsem sobě raději u prahu seděti v domě Boha svého, nežli přebývati v stáncích hříšníků.“ Budu spokojen, říká, mezi posledními někde v předsíni a budu to považovat za velký dar. Taková je již láska. Milujícímu postačí, když se ocitne jen přede dveřmi lásky a uvidí alespoň její dům. Nemluvíc již o jejím šatu.

Takovými byli proroci, kteří cítili v chrámě přítomnost neviditelného Boha.

V lidských obydlích je mnoho nedostatků, ale Boží dům je čist. Poskytuje proto plnou bezpečnost všem přicházejícím jako tichý přístav, který chrání všechny hledající slovo Boží a spasení z něho. Je to škola dobra, krásy a čestnosti. Je jen třeba odložit všechny světské starosti, vejít do předsíně tohoto svatého místa a nechat se ovanout duchovním větrem, který má moc přenést každého z bytí pozemského k duchovnímu – nebeskému.

Z uvedeného vidíme, jak je prospěšné chodit do chrámu a jakou škodu trpí ti, kteří do něho nechodí. Sám Kristus stojí uprostřed svého lidu a svatý Duch sestupuje, oznamujíce všem přítomným dar posvěcení.

Také ti nečiní dobře, kteří ruší ostatní zbytečným přecházením a mluvením. I když někdy uznávají nesprávnost svého chování, omlouvají ho však podobně jako ti, kteří do chrámu vůbec nechodí. Z evangelia víme, že i pozvaní na večeři se omlouvali: jeden pro obchod, jiný pro ženitbu. Zdálo se na první pohled, že to jsou důvody omluvitelné, ale přece se nevyhnuli odsouzení.

Je mnoho důležitého v životě každého člověka, ale volá-li Bůh, musíme všeho nechat. Sluší se vzdát nejdříve dík a slávu Bohu a vyprosit si jeho požehnání pro životní záležitosti.

Kdybychom mohli hlouběji poznat svědomí těch, kteří nechodí do chrámu, pak bychom jasně uviděli, kolik v nich roste trní. Tak jako neobdělávaná půda zarůstá býlím, tak i duše, které se nedostává duchovního vedení, zarůstá trním utrpení. Jestliže ti, kteří chrám navštěvují a poslouchají často slovo Boží, s vypětím sil překonávají hněv, pýchu, vášně, závist, tak o co těžší to mají ti, kteří se sami zbavují duchovních darů chrámu! Jakou pak mohou mít naději na spasení? Chtěl bych vám ukázat jejich duši, abyste viděli, jaká je pošpiněná, rozladěná, ponížená a beznadějná. Jako tělo zbavené koupele je pokryto nečistotou a prachem, tak i duše zbavená duchovního vedení je pokryta nečistotou hříchu.

Církev je duchovní koupelí a teplem svatého Ducha, smývá každou nečistotu a mění vlastnosti duše, její formu. „Budou-li hříchové vaši jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělejí, budou-li červení jako šarlat, jako vlna budou.“ (Iz 1,18)

Kdyby lidská duše byla sebevíce proniknutá nečistotou hříchu, mohu ji Já přivést do původního stavu, říká Pán. To je ten pravý důvod, proč bychom měli poslouchat a zachovávat Jeho slova. V Něm je pravá podstata našeho štěstí.

Zdroj: nitriaorthodoxy.blogspot.com