13. století - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Rozkvět ikonomalby a dalších umění byl přerušen hrůznou tragédií roku 1204. V tomto roce rytíři, účastnící se čtvrté křížové výpravy, dobyli a strašně zpustošili Konstantinopol. Více než půl století existovala Byzantská říše jen v podobě tří samostatných států s centry v Nikáji, Trapezuntu a Epiru. Kolem Konstantinopole byla vytvořena křižácká Latinská říše. Přes to vše se ikonomalba nadále rozvíjela. Pro 13. století je charakteristických několik důležitých stylistických jevů.

Na přelomu 12. a 13. století dochází v umění celého byzantského světa k podstatné proměně stylizace. Tradičně je tento fenomén nazýván „umění kolem roku 1200“. Lineární stylizaci a expresi v ikoně vystřídal klid a monumentalismus. Vyobrazení jsou větší, statická, s jasnou siluetou a sošnou, plastickou formou. Velmi charakteristický příklad tohoto stylu představují fresky v klášteře sv. Jana Evangelisty na ostrově Patmos. Na začátku 13. století vznikla řada ikon z kláštera sv. Kateřiny na Sinaji: Kristus Pantokrator, mozaiková Bohorodička Hodegetrie, deésní Archanděl Michael, sv. Theodor Stratilates a Demétrios Soluňský. Ve všech těchto ikonách se projevují rysy nového směru, které je již odlišují od obrazů komnénovského stylu.

V této době vznikl nový typ ikon – ikony s životem světce. Pakliže dříve mohly být scény ze života určitého svatého zobrazovány v ilustrovaných menologiích, na epistylech (dlouhé horizontální ikony pro oltářní přehrady), na deskách triptychů, pak nyní začaly být scény ze života („klejma“) umísťovány kolem středu ikony, v němž byl zobrazen samotný světec. V sinajských sbírkách se dochovaly ikony s životem sv. Kateřiny a sv. Mikuláše.

Ve druhé polovině 13. století v ikonomalbě převládají klasické ideály. Ikonám Krista a Bohorodičky z kláštera Chilandar na Athosu (60. léta 13. století) je vlastní klasická forma a složitá, jemná, harmonická malba. V obrazech není žádné napětí. Naopak: živý, konkrétní pohled Krista je klidný a přívětivý. V těchto ikonách dosáhlo byzantské umění v maximální možné míře blízkosti Božského a lidského. V letech 1280–1290 umění nadále setrvávalo u své klasické orientace, ale zároveň se v něm projevila zvláštní monumentalita a akcentovanost postupů. V obrazech se projevil heroický patos. Přílišná intenzivita však byla poněkud na úkor harmonii. Výrazný příklad ikonomalby 13. století představuje Evangelista Matouš z galerie ikon v Ochridu.

Křižácké dílny

Specifický jev v ikonomalbě představují dílny vytvořené na východě křižáky. Spojovaly v sobě rysy evropského (románského) a byzantského umění, neboť zde západní umělci přejímali postupy byzantské malby a Byzantinci vytvářeli ikony, jež se přibližovaly vkusu zadavatelů z řad křižáků. V důsledku toho vznikla zajímavá směs dvou odlišných tradic, jež se rozmanitě prolínaly v každém jednotlivém díle. Křižácké dílny existovaly v Jeruzalémě, Akře, na Kypru a na Sinaji.