Období sporů o táborské světlo - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Ve 30.–40. letech 14. století se situace v duchovním životě Byzance proměnila, což se okamžitě projevilo v charakteru ikonomalby.

Epocha „renesance“ v umění a dvorské humanistické kultuře skončila. Právě tehdy došlo ke sporu mezi mnichem Varlaamem, jenž přijel do Konstantinopole z italské Kalábrie, a Řehořem Palamou, učeným mnichem z Athosu. Varlaam byl vychován v evropské kultuře a podstatně se rozcházel s Řehořem Palamou a athoskými mnichy v otázkách duchovního života a modlitby. Principiálně se lišili v pojetí úkolu a možnosti člověka obcovat s Bohem. Varlaam byl stoupencem humanismu a popíral možnost jakéhokoli mystického spojení člověka s Bohem. Proto popíral na Athosu existující hesychasmus – dávnou východokřesťanskou tradici modlitební praxe. Athosští mniši věřili, že při modlitbě vidí Božské světlo – totéž, které spatřili apoštolové na hoře Tábor v okamžiku Proměnění Páně. Toto světlo zvané táborské bylo chápáno jako viditelný projev nestvořené Božské energie, jež proniká celým světem, proměňuje člověka a umožňuje mu dostat se do styku s Bohem. Pro Varlaama má toto světlo ryze stvořený charakter a žádný přímý kontakt s Bohem ani proměnění člověka Božskými energiemi není možné. Řehoř Palama hájil hesychasmus jako ryze pravoslavné učení o spáse člověka. Spor skončil vítězstvím Řehoře Palamy. Na církevním sněmu v Konstantinopoli roku 1352 byl hesychasmus prohlášen za správný a Božské energie za nestvořené, tj. za projev samotného Boha ve stvořeném světě.

Pro ikony období sporů je charakteristické napětí v obraze a v rovině umělecké absence harmonie, jež byla ještě nedávno tak populární ve vybraném dvorském umění. Příklad ikonomalby této doby představuje deésní obraz Jana Křtitele ze sbírek Ermitáže.

Druhá polovina 14. století

V 50. letech 14. století zažívá byzantská ikonomalba nový vzestup, založený nejen na klasickém dědictví, jako tomu bylo v desetiletích „palaiologovské renesance“, ale zejména na duchovních hodnotách vítězného hésychasmu. Z ikon mizí napětí a zasmušilost, jež prostupují díla 30. a 40. let. Nyní se krása a dokonalost formy pojí s ideou proměnění světa Božským světlem. Téma světla bylo v byzantské malbě vždy tak či onak přítomné. Světlo bylo chápáno symbolicky jako projev Božské síly prostupující svět. Ve druhé polovině 14. století se v souvislosti s hesychastickým učením stalo takové chápání světla v ikoně o to důležitějším.

Krásné dílo této epochy představuje ikona Kristus Pantokrator ze sbírek Ermitáže. Obraz byl vytvořen v Konstantinopoli pro klášter Pantokratora na Athosu a je znám přesný rok jeho vzniku: 1363. Obraz překvapuje vnější krásou malby, dokonalostí v zachycení tvaru tváře a rukou, stejně jako velmi individuálním ztvárněním Krista, blízkým a otevřeným vůči člověku. Barvy ikony jsou jakoby prostoupeny vnitřní září. Kromě toho je světlo zobrazeno v podobě výrazných tahů bílou barvou kladených na tvář a ruce. Tak výtvarný postup zřetelně reprodukuje učení o nestvořených Božských energiích prostupujících celý svět. Tento způsob malby se tehdejší době velmi rozšířil.

Po roce 1368 vznikla ikona samotného Řehoře Palamy (Státní muzeum výtvarného umění A. S. Puškina), jenž byl kanonizován. Jeho obraz je rovněž charakteristický prosvětleností, individualismem (doslova portrétností) a byl zde použit podobný postup dvižků a světel ztvárněných bílou barvou.

Obrazu Krista z Ermitáže je blízká ikona Archanděla Michaela z Byzantského muzea v Athénách, ikona Bohorodičky Přeslavné (Peribleptos), uchovávané v Sergijevě Posadě, a mnohé další. Některé z nich jsou bohaté na hutné odstíny barev, kdežto barevnost jiných je poněkud více strohá.

Oslabení Byzantské říše a turecké nebezpečí vedly k velké emigraci umělců. V tomto období pracují byzantští mistři na objednávku v nejrůznějších částech pravoslavného světa včetně Rusi. Díky tomu najdeme v ruských sbírkách řadu byzantských ikon prvořadé kvality z této epochy.

Na Rusi byla vytvořena obrovská ikona Pochvala Bohorodičky, obklopená klejmy ilustrujícími akathistos (je uložena v chrámu Zesnutí Bohorodičky v moskevském Kremlu). Této ikoně je vlastní výraznost, neobvyklá dynamičnost postav, velká individualita tváří s ostře pronikavými pohledy. Temperamentní ztvárnění se obzvláště projevilo v prudkosti tahů bílou barvou. Pro ikonomalbu této doby je vůbec charakteristická exaltovanost a nebývalá emocionalita (což je kvalita, jež se v ikonomalbě projevovala velmi rezervovaně).

V 80.–90. letech 15. století vzniká velká deésní řada tvořená sedmi ikonami, objednaná v Konstantinopoli pro Vysocký klášter v Serpuchově. V dnešní době je šest z těchto ikon uchováváno v Treťjakovské galerii (ikona Jana Křtitele je uložena ve Státním ruském muzeu). Jde o ukázku klasického, formou krásného umění s radostným a projasněným obsahem. V deésní řadě Vysockého kláštera ohromí obrovské rozměry postav a vznešenost jasných, mohutných forem. Rovněž psychologizace obrazu se prohlubuje.

Bezpochyby řeckou práci, připisovanou Theofanu Řekovi, představují ikony z rostovské deésní řady z konce 14. století, jež jsou dnes součástí ikonostasu chrámu Zvěstování moskevského Kremlu. Jsou ještě mohutnější a velkolepější než ikony z Vysockého kláštera. Obraz Bohorodičky z této řady se velmi podobá Bohorodičce Donské, jež je rovněž připisována Theofanovi. Donská ikona ovšem vyniká větší jemností ztvárnění a komorním charakterem vyobrazení.

Komorní proud existoval paralelně s velkými monumentálními obrazy. Sem patří obraz Bohorodičky Pimenovské (80. léta 14. století, Treťajkovská galerie), na němž křehkost forem a jemnost barev změkčují klasickou formu. V ikoně se zračí neobvykle mnoho srdečného duševního citu, jenž vystřídal tradiční koncentrovanost obrazů.