Ferapontův klášter, Rusko - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Ferapontův klášter (rusky Ферапонтов Белозерский Богородице-Рождественский монастырь)

Ferapontův klášter v Bělozeří patří k nejznámějším a nejvyhledávanějším v Rusku, a to především díky rozsáhlé freskové výzdobě centrálního chrámu z roku 1502, která se dochovala do dnešních dnů. V roce 2000 byl klášter zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.

Sv. Ferapont Bělozerský (1337–1426) založil klášter ‒ tehdy ještě spíše poustevnu o několika dřevěných celách ‒ v roce 1398. Když místo po deseti letech opustil, přenechal duchovní vedení sv. Martinianovi. Na žádost bělozerského a možajského knížete Andreje Dmitrijeviče přesídlil do Možajska. Poblíž města založil na řece Moskvě roku 1408 Lužecký klášter (Ferapontov Lužeckij monastyr). Sv. Martinian Bělozerský (asi 1400–1483), druhý významný světec tohoto kláštera, byl v mládí postřižen sv. Kirillem Bělozerským a ve svěřeném klášteře též zachovával jeho mnišská pravidla (ustav). Dějiny kláštera také popisují několik význačných návštěv – dvakrát v něm pobýval car Ivan IV. Hrozný, deset let (1666–1676) zde strávil ve vyhnanství patriarcha Nikon. Koncem 18. století však klášter zpustl, kostely se staly farními. Obnoven byl až roku 1904, to již ale jako ženský. Po bolševickém převratu se do jeho zdí mnišský život nevrátil. Dnes se zde nachází „Muzeum Dionisijových fresek“.

Sv. Ferapont projevil opravdu výjimečné estetické cítění – klášter umístil na pozvolna se zdvihající návrší mezi dvěma jezery, Borodajevským a Paským. Vynikající vkus prokázali i pozdější představení kláštera, a to když v roce 1502 pozvali k vymalování hlavního chrámu moskevského ikonopisce Dionisije a jeho syny Feodosije, Vladimira a Andreje.

Dionisij (asi 1450–1502) byl na přelomu 15.–16. století vůdčí osobností ruského ikonopisu a církevní malby. Vytvořil ikonostas pro Uspenský chrám v Moskvě (1481, nedochoval se), v Josifo-volokolamském klášteře zanechal ikony i fresky, avšak jeho nejzachovalejší prací jsou fresky chrámu Narození Bohorodičky ve Ferapontově klášteře.

Chrám byl postaven v roce 1490 jako druhá kamenná stavbu v Bělozeří. Byl vymalován tehdy běžnou technikou – do syrové omítky se zanesly obrysy scény, poté se přidaly základy pod dominující barevné odstíny a po vyschnutí se nanášely temperové barvy. Výmalba celého chrámu trvala pouhých 34 dnů, což se přisuzuje jak povaze rychleschnoucího materiálu, tak Dionisijově genialitě. Fresky mají rozlohu 600 metrů čtverečních.

Fresková výzdoba se tematicky podřizuje obvyklému schématu. Z oblouku kupole shlíží Kristus Pantokrátor, pod ním je umístěno šest archandělů, směrem dolů potom následují praotci, čtyři evangelisté, Bohorodička a ,,řeky zbožnosti“ – kompozice odhalující učení církevních otců Jana Zlatoústého, Basilea Velikého, Řehoře z Nazianzu. Velmi sugestivní malbou je Poslední soud na západní straně kostela. Zajímavě jsou ikonograficky zmapovány rovněž všeobecné církevní sněmy.

Do tradiční výtvarné koncepce je mistrovsky včleněno několik cyklů ze života Bohorodičky. Ikonopisec použil k tomuto zadání syžetu tzv. Akafistu Bohorodičce, byzantské církevní skladby ze 6. století, která se zpívá jen jedenkrát v roce, a to pátý týden Velkého postu. Akafisty (z řeckého akáfistos – zpívaný vestoje) skládané na oslavu Krista, Bohorodičky a svatých, mají 24 (25) částí – svým počtem odpovídají počtu písmen řecké abecedy, tvoří je 12 kondaků a 12 ikosů, poslední 25. část se obrací modlitbou přímo ke světci. Dionisijův ,,freskový akafist“ je rozložen do čtyř cyklů a rozmístěn do různých částí chrámu. Na východních a západních sloupech jsou scény Zvěstování (Blagověščenije), v jihozápadní části chrámu vidíme Přinášení darů, v severozápadní pak Obětování Páně (též Setkání, Sretěnije Gospodně) a Vtělení (Bogovoploščenije). Akafist poté přechází na sloupy, kde se v několika kompozicích znázorňují další evangelijní a apokryfní scény.

Celou výmalbu akafistu si můžete prohlédnout níže v galerii i s citáty hymnu. 

Přes mnohasetleté stáří dodnes udivuje harmoničnost a vzdušná lehkost celé freskové výzdoby. Jako by Dionisij složil poslední hold nejen sobě, ale i celé dlouhé epoše klasické ikonomalby. Po této skvostné labutí písni bude v Rusku umění freskové malby jen upadat, tj. ,,obohacovat se“ a ,,vylepšovat“ o západní vlivy. Ve své původní strohé nádheře se již neobnoví.

Doporučená literatura:

Семенищева Е. В., Можайский Лужецкий Рождества Пресвятой Богородицы Ферапонтов монастырь, Мoskva 2008.

Выголов В. П., Удралова Н. В., В край белых ночей: Вологда. Кириллов. Ферапонтово. Белозерск. Вытегра. Петрозаводск. Кижи. Марциальные воды. Кондопога. Кивач. Путеводитель, Moskva 1986.

Георгиевский В. Т., Фрески Ферапонтова монастыря, Sankt-Peterburg 1911.

Бриллиантов И. И., Ѳерапонтовъ Бeлозерский, нынe упраздненный монастырь, мeсто заточения Патриарха Никона, Sankt-Peterburg 1899 (reprint Moskva 2005).