Ikony a ikonomalba - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Ikonomalba představuje druh malířství, tematikou a náměty náboženský a svým určením liturgický. V nejobecnějším smyslu jde o tvorbu sakrálních výjevů, jež mají sloužit jako prostředník mezi světem Božím a světem pozemským při individuální modlitbě nebo během křesťanské bohoslužby. Je to jedna z forem projevu Božské pravdy.

 

Definice

Od ikonomalby je zvykem odlišovat na jedné straně jiné formy církevního výtvarného umění: monumentální (nástěnné) malby (fresky, mozaiky aj.), knižní miniatury, dekorativní užité umění (např. tepaná či litá vyobrazení, email, výšivky), a na straně druhé malbu náboženského obsahu, založenou na autorské interpretaci biblického námětu a orientovanou na citové prožitky diváka, tj. náboženské obrazy, které převažují v tradici západního křesťanství.

Ikonou (ze středněřeckého εἰκόνα „kresba“, „ikona“; srov. ve staré řečtině εἰκών „obraz“, „zobrazení“) v úzkém slova smyslu se rozumí samostatné nástěnné výtvarné dílo, čímž se liší od jiných forem církevní malby, více závislých na kontextu (programu výmalby chrámu, obsahu knihy, funkce liturgického náčiní). Ikona zpravidla bývá ztvárňována na desce a může zaujímat stálé místo v domě či chrámu, nebo být vynášena při procesích.

Při zkoumání ikony mají nejdůležitější význam ikonografie a styl.

Ikonografií se chápe složení výjevu: námět, postavy a jejich jednání, předměty, okolí, kompoziční řešení. Pro ikonomalbu je charakteristický jistý soubor námětů s tradičními, snadno rozpoznatelnými znaky. Ikonografii je vlastní stabilita, ale přípustné jsou jednotlivé ikonografické redakce a varianty, vzájemně se lišící v detailech. Existují obecné stylistické zákonitosti, tzn. ikona má svůj styl.

Pro ikonu jsou charakteristická následující stylistická specifika:

1) používá se zvláštní systém zobrazení prostoru (tzv. obrácená perspektiva, některé postavy a předměty zachycené v popředí mohou být mnohem menší než ty, jež jsou zobrazeny za nimi, což je dáno tím, že na ikoně je vždy to nejdůležitější zvýrazněno velkými rozměry);

2) v jednom výjevu se mohou spojovat události, jež probíhají v různé době na různých místech nebo je táž postava vyobrazena několikrát v různých okamžicích děje;

3) všechny postavy jsou zachycovány v určitých pózách a šatech, zavedených ikonografickou tradicí, svatost zobrazovaných osob či andělů je zdůrazňována svatozáří kolem jejich hlav;

4) v ikoně neexistuje konkrétní zdroj světla (světlo nese vše vyobrazené), chybí stíny („Bůh je světlo a není v něm žádné tmy“), modelace objemu světlem a stínem je omezená nebo úplně chybí, přesto v ikoně existuje objem: je vytvářen pomocí zvláštního kladení čar nebo barevných tónů;

5) proporce lidského těla (prodlužují se nebo naopak zkracují), stejně jako záhyby oděvů, tvary ikonopisných hůrek či architektury jsou stylizované;

6) pracuje se zvláštní symbolikou barev, světla, gest, atributů aj.

Komplex výrazových prostředků ikonomalby vytváří zvláštní znakový systém, resp. jazyk, takže ikona je pojímána jako text v sémantickém významu tohoto slova.

 

Technika ikonomalby

Materiály používané v ikonomalbě mohou mít pouze původ rostlinný (dřevo), minerální (pigmenty barev) nebo živočišný (vaječný základ tempery, rybí nebo mázdrové lepidlo). Veškeré umělé materiály, stejně jako v přírodě neexistující kombinace barev, jsou zapovězeny.

Na dřevěný základ (převážně deska z lipového dřeva) s vydlabanou prohlubní (rusky kovčeg), případně bez něj, se nalepí tkanina (rusky pavoloka). Poté se nanáší křídový nebo alabastrový základ, levkas (z řec. λευκος – bílý) smíchaným s řídkým lepidlem. První fázi bezprostřední malířské práce představuje kladení základních tónů. Používá se přitom vaječná tempera s přírodními pigmenty. Proces práce nad podobou završuje kladení světlých teček, skvrn a čar v nejdynamičtějších částech výjevu. V závěrečné fázi následuje malba oděvů, vlasů a dalších nutných detailů výjevu zlatem, nebo se pozlacuje assistem. Poté se ikona doplnění o zvláštní nápisy (titla) a znaky, které pozorovateli určí zobrazované postavy či výjevy. Po dokončení veškeré práce se ikona pokrývá ochrannou vrstvou přírodního olivového oleje.

 

Uctívání ikon

Podle dogmatu, které činí pro všechny křesťany závazným uctívání ikon, je při takovém uctívání vzdávána úcta předloze, tj. tomu, kdo je na ikoně vyobrazen.

Teologický a metafyzický význam ikony

Ikona, jež je stejně jako slovo „jeden z prostředků poznání Boha, jedna z cest ke spojení s ním“ (Vladimir Losskij), představuje dílo církevně-liturgického umění, a proto její význam může být rozpoznán ve vší plnosti pouze v ontologických aktech modlitby během liturgie.

V církevním učení o ikonách jsou vyčleňovány čtyři navzájem těsně provázané aspekty:

1) didaktický, odpovídající „doslova“ textu a obsahové stránce Písma svatého a církevní tradici; 

2) symbolický, odpovídající „alegorické“ rovině Bible; 

3) mystický, osoby „zobrazované“ na ikoně jsou samy přítomné ve svém vyobrazení a reálně se v něm takto ukazují světu; 

4) a konečně s mystickým aspektem je těsně spjat samotný liturgický aspekt ikony (ve struktuře bohoslužby má ikona v sobě Božskou energii, sílu liturgického obrazu).

Jako funkce ikony bývají uváděny funkce teologicko-symbolická, misionářská, estetická a bohoslužebná.

 

Posvěcení ikon

Posvěcení ikon představuje církevní obřad požehnání a posvěcení ikony. Současná praxe v různých pravoslavných církvích je rozdílná, např. v Rusku je používán zvláštní obřad posvěcení ikon se čtením konkrétních modliteb a s pokropením ikony svěcenou vodou. Modlitby na posvěcení ikony jsou známy rovněž v katolické a současné řecké církvi.

 

Klasifikace ikon

Z hlediska obsahu lze ikony dělit na:

1) ikony Svaté Trojice – symbolická nebo „podle prorockých vidění“ ztvárněná vyobrazení dogmatu o trojjedinosti.

2) ikony christologické řady, mezi nimiž jsou vydělovány přímo ikony Spasitele a vyobrazení evangelijních událostí, jichž se účastnil Kristus.  

3) ikony Bohorodičky, mezi nimiž bývají tradičně vydělovány přímo ikony samotné Panny Marie (s dítětem-Ježíšem) a ikony svátků Bohorodičce zasvěcených. 

4) ikony světců a netělesných sil.

5) ikony svátků (svátkové) a událostí biblických dějin.

6) symbolické a alegorické kompozice.

Podle počtu zobrazených postav se vydělují kompozice s jednou, dvěma atd., resp. mnoha postavami.

Podle počtu samostatných kompozic se ikony dělí na jednodílné, dvojdílné atd. Kromě toho existují ikony s klejmy, v nichž je základní centrální kompozice (rusky srednik) obklopena jednou nebo několika řadami vedlejších kompozic (klejma), jež obvykle tvoří více méně ucelená řada ilustrací, jež vypovídají o historii osoby nebo události, jež je vyobrazena uprostřed, případně ilustrují jiný s nimi související text. V rámci ikon tohoto typu bývají jmenovány ikony s hagiografií, ikony se skutky, ikony s legendou, ikony s akathistem atd. Např. v bulharské ikonomalbě 19. století byly rozšířené tzv. Jeruzalémy – složité kompozice s mnoha výjevy, spjatými se svatými místy Jeruzaléma.

Podle obsáhlosti, rozměru zobrazovaných postav jsou vyčleňovány ikony:

a) zobrazující celou postavu;

b) plné vyobrazení postav sedících na trůně;

c) zobrazení postav po pás nebo o něco málo níže

d) vyobrazení postav nad pasem

e) zobrazení postav po linii hrudníku

f) zobrazení pouze tváře nebo tváře a ramen po linii klíčních kostí.

Vyobrazení po kolena nebo fragmentární zachycení postavy se v ikonomalbě neobjevuje.

Podle stylistických specifik se ikony řadí k různým „školám“ ikonomalby: novgorodské, moskevské, stroganovské atd. či obdobím: komnénovské, resp. palaiologovské aj. Také při kunsthistorické atribuci může být ikona přiřazena ke „škole“, „okruhu“ nebo „dílně“ konkrétního umělce, např.: „ikona z okruhu Andreje Rubljova“ nebo „ikona z Dionisijovy dílny“.

Podle použité techniky se vyčleňují:

1) malované ikony, mezi nimiž lze dále uvést enkaustické, mozaikové, temperové ikony, ikony vytvořené technikou olejomalby aj.

2) vyšité ikony – provedené různými technikami výšivky

3) lité ikony (oblíbené zvláště v Gruzii)

4) vyřezávané ikony (oblíbené v severských oblastech Ruska)

5) tištěné nebo typografické ikony

6) polyptychy – skládací ikona z několika pomocí pantů spojených desek, jež jsou pokryty malbou z obou stran

Podle umístění se ikony dělí na domácí, cestovní a chrámové.

Chrámové ikony se pak podle umístění v chrámu označují jako ikonostasové, zaambonové atd. Ikona, jež bývá nošena v procesích, se označuje jako vynášecí.

Domácí ikona může být rodinná (děděná z generace na generaci); na míru (objednaná po narození dítěte na počest jeho patrona na desce, jež velikostí odpovídá dítěti při narození; svatební (jež je použita při církevním sňatku); osobní (s vyobrazením svatého patrona majitele ikony) atd. Ikona, napsaná na základě zvláštního slibu, se nazývá zaslíbená.

Mezi ikonami jsou vydělovány zázračné, tj. takové, s nimiž se pojí neobvyklé jevy. Podle typu zázraků mohou být ikony nazývány „zjevené“ (zázračně objevené), „ronící křižmo“, „léčebné“ atd.

Do ikon mohou být ve zvláštních schránkách umisťovány ostatky svatých.