David Chidašeli - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Malování ikon, to je zvláštní druh bohoslužby… Rozhovor s gruzínským malířem ikon Davidem Chidašelim

Řekněte nám, prosím, něco více o sobě. Kde jste se narodil? Kde chodil do školy? Kdy vás oslovila ikonomalba a kdo byli vaši učitelé?

Narodil jsem se v roce 1962 ve městě Kutaisi, tamtéž jsem chodil do školy. V letech 1980-1986 jsem studoval na tbiliské Akademii umění na fakultě grafiky se specializací ilustrace knih. Jako student jsem se stal křesťanem, za mou činnost mě sledovala tajná služba, několikrát mě zavřeli.

V letech 1987-1988 jsem pracoval společně se skupinou restaurátorů v klášteře Betánie, restaurovali jsme freskovou výzdobu ze 12.-13. století. Tehdy byl představeným kláštera otec Lazar (Abašidze), vzděláním architekt. Na jeho doporučení se několik z nás začalo věnovat ikonomalbě: v chrámu stál lešení a my jsme dělali nákresy přímo z fresek. To bylo pro nás velkou radostí.

Vzpomenete si, kdy jste namaloval první ikonu?

Ano, právě v klášteře Betánie. Jednalo se o kopie ikon ze Svanska z 12. století - sv. Jiří a královny Támar. V klášteře jsem si také vyzkoušel práci na freskách, vymaloval jsem refektář.

Co pro vás ikonomalba představuje: jedná se o umění, tvorbu, sebevýraz, církevní službu, způsob života, práci…

To je složitá otázka… Možná vše dohromady. Všechny tyto věci si neprotiřečí.

Co cítíte, když malujete ikonu nebo fresku? Vždyť malujete Krista, Bohorodičku, světce, kteří jsou nesrovnatelně výš, než my. Nezasahuje vás bázeň, vždyť tak či onak se dotýkáte Nebeského oltáře, přibližujete se k nevyjádřitelnému božskému tajemství. Ikona by měla člověka stavět tváří v tvář s Věčností, s živým Bohem - jak takový obraz namalovat?

Vzpomínám, jak mě kdysi můj kolega učil církevnímu zpěvu. Bohužel z toho nic nebylo, nemám hudební sluch ani hlas. Nakonec se na mě rozhněval a řekl: musíš být trošku drzý, jinak se ti nebude nic dařit! Být drzý je samozřejmě nepřípustné, ale jisté odvahy je třeba.

Připravené předobrazy, syžety a kánony, to je jen instrument. Je důležité vše znát, protože to napomáhá v práci. Avšak hlavní je mít co říci. Malíř ikon řeší složitější otázku, než například abstraktní malíř - jak tato schémata a kánony oživit. A to vůbec není jednoduché.

Co je pro malíře ikon nejdůležitější: vzdělání, tvůrčí schopnosti, povolání shůry, zbožnost, zvláštní askeze, manažerské schopnosti?

Myslím, že asi povolání shůry. Malování ikon, to je zvláštní druh bohoslužby, a když přijde ono povolání, nutí tě být vzdělaným, rozvíjet tvůrčí schopnosti a být asketou (sama práce je zcela neslučitelná s luxusem, bohatstvím).

Krása představuje, jak říkali již svatí Otcové církve, jedno z Božích jmen. A ikona přináší zvláštní krásu, která se nepodobá světské… jedná se o krásu Království nebeského, proměněného světa. To lze zvláště jasně vidět na starobylých ikonách. Současní malíři se často snaží malovat tak, aby se zavděčili divákovi. Dělají ikony se světského hlediska přitažlivé a hezké. Nicméně úmyslná surovost a asketika některých současných ikon také nepříjemně udivuje. Jak najít onen správný výraz krásy, který předá alespoň zčásti krásu nebes?

Ano, to je velké pokušení. Mluvím především o některých objednavatelích ikon.

Když jsem začínal malovat ikony, inspirací mi sloužily lidové svanské obrazy. Svojí naivitou a jednoduchostí tyto ikony zcela vylučují současné chápání krásy. Právě naopak: šokují svou „nehezkostí“. Až jsem tuto zvláštní estetiku pochopil, došlo mi, že abych mohl malovat takové ikony, je zapotřebí být stejně dětsky čistým a jednoduchým, což je dnes skoro nemožné. Maluji ikony tak, aby zobrazovali co nejlépe to, co mají. Proto se snažím být maximálně pravdivým.

Gruzínská i ruská ikonomalba pramení v byzantském umění. Nicméně gruzínskou ikonu poznáme hned na první pohled, liší se od řecké i ruské. V čem tkví její zvláštnost? Jaké má hlavní rysy? A nakolik dnešní malíři ikon tuto tradici rozvíjejí?

Různé národy reagují na konkrétní vztahy mezi barvami jako na zvukomalbu, na harmonii. Jedná se o zvláštní kód, který se do národa promítá a chrání jeho paměť. Odráží se také v umění a samozřejmě i v ikonomalbě.

Pokud jde o současné ikonopisce, tvoří samozřejmě skvělí malíři, nicméně většina bohužel podléhá konjunktuře a jde lehkou cestou: koupí si v církevních obchodech ikony a dělají jejich kopie. Všem radím, ať jdou do muzeí a starých chrámů - učit se u starých mistrů.

Dvacáté století bylo rouhačským. V Rusku i Gruzii zaniklo mnoho chrámů, ikon a dalších uměleckých předmětů. Možná, že v Gruzii tento proces nebyl natolik likvidačním, jako v Rusku. Dnes se ale v našich zemích, díky Bohu, církevní kultura opět rozvíjí, obnovují se chrámy i ikonopisné tradice. Jaké těžkosti podle vás tento proces přináší?

V Gruzii probíhal boj proti křesťanstvím s nemenší silou. Je důležité, že i v sovětském období bylo možné v Rusku malovat ikony (srov. např. činnost mnišky Julianije, pozn. překl.) U nás se nikdo novodobou ikonomalbou nezabýval po 200 let ‒ od 19. století se k nám dováželi ikony z Ruska. Toto přerušení tradice se na gruzínském církevním umění významně podepsalo.

Abych byl upřímný, dnešní gruzínské církevní umění mě příliš optimismem nenaplňuje. Pokud nebudeme brát v potaz několik výjimek, většinou je klonováno to staré. A zdá se, že to uspokojuje potřeby, staví se pro samotnou stavbu. Zmizela kultura a schopnost rozlišovat. Nakolik mohu, snažím se s tím bojovat.

Máte nějaké žáky? A jaká bude podle vás budoucnost gruzínské ikonomalby? Má mladá generace zájem o církev, ikony?

V 90. letech jsem přednášel v duchovní akademii, dnes však žáky nemám. Sám se pořád něčemu učím, hodně toho ještě neznám. Zájem o církevní umění je dnes v Gruzii obrovský, mnoho lidí maluje ikony, nicméně počet se nevyrovná kvalitě. Mojí generaci se již podařilo téměř obnovit staré církevní tradice. Doufám, že se mezi mladými malíři najdou takoví, kteří budou ikonopisnou tradici rozvíjet.

(kráceno, upraveno)

Zdroj: www.art-sobor.ru