Oleg Šurkus - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Oleg Šurkus patří k předním současným ruským ikonopiscům.

Narodil se v roce 1967 ve vesnici Borodino (Krasnojarský kraj). V patnácti letech odešel studovat na Palechovské umělecké učiliště (Палехское художественное училище) a po dokončení studia vstoupil v roce 1990 do Sdružení Palech, kde působí dodnes. V roce 1991 namaloval ikony pro svůj první ikonostas, o pět let později poprvé vymaloval celý chrám (dnes jich je již kolem třiceti). Od založení Palešské ikonopisné dílny „Lik“ (Палехская иконописная мастерская «Лик») je jejím vedoucím. Věnuje se rovněž umělecké fotografii.

„Tvůrčí ambice musí člověk často podřídit společnému cíli“: rozhovor s Olegem Šurkusem

Jak jste se stal malířem ikon, kde jste se učil?

Já, stejně jako všichni spolupracovníci v naší ikonopisné dílny, jsme absolvovali Palešské umělecké učiliště. V 80. letech minulého století byla tato škola unikátní tím, že jsme se zde mohli zaměřit na studium ikon, i když „kamuflovaně“. Metodika se zachovala ještě z doby před revolucí a spočívala především v kopírování klasických ikonopisných obrazců. Kopírovali jsme stejné ikony, na kterých se učili naši předchůdci před revolucí. Víte jak to probíhalo? Student například kopíroval originál pod názvem „dívka s kopím“, ale tou dívkou byl ve skutečnosti anděl z Rubljovovy Trojice, jenom bez křídel, nimbu a berly (místo ní má ono kopí)! Možná kdysi nestihli udělat nové originály, možná nám ale chtěli takto pomoci naši starší spolupracovníci a předat nám tradici.

Jakou specializaci jste studoval?

Umělec-miniaturista palechovské lakované miniatury. Palech je malá vesnice, ale před revolucí v ní žilo několik set ikonopisců. A pak, najednou, byl se vším konec ‒ malovat ikony bylo zakázáno. Staletá tradice v poměrně složitém a unikátním řemesle i veškerá pravidla dosavadního života přestala platit. Život se obrátil naruby a mnoho ikonopisců z vesnice odešlo: někdo šel pást ovce, jiný si založil malé hospodářství. Později někdo přišel s ideou lakované miniatury, vznikla škola atd. Dnes se mnoho studentů vrací právě k malbě ikon.  

Odešel jste po ukončení studia do některé z dílen, nebo založil svoji?

Žádné ikonopisné dílny tenkrát neexistovaly. Zkušenosti získával každý sám, vznikaly tak jedinečné ikony. Vše se změnilo až roku 1998, kdy jsem kvůli velké zakázce musel k sobě přibrat další kolegy. Tak vznikla naše dílna. Vůbec jsem tehdy nepřemýšlel, co bude dál, jakou máme perspektivu. V šesti jsme práci zvládli za rok a půl. Pak jsme dostali další zakázku, další…

Měnila dílna své složení?

Samozřejmě že ano, mění se pořád. Dnes je nás přibližně dvacet. Práce v takové „brigádě“ není nic jednoduchého. Tvůrčí ambice musí člověk často podřídit společnému cíli, musí poskytnout svůj talent pro realizaci cizí myšlenky nebo zkusit, aby se tato idea stala i jeho. Pokud se to nepodaří, jedná se o společenství ambiciozních profesionálů, pokud ano, je to orchestr.

Co kreslí nováčci? Nejlepší z vás dělá tváře (lik), a ostatní to další?

Není tomu tak vždycky. Namalovat postavu je stejně těžké jako tvář. Ten, kdo maluje tvář, má velkou zodpovědnost. Profesionály pak často zajímají spíše jisté unikátní detaily malby. Jakmile se člověk stane součástí týmu, velmi rychle se ukáže, v čem je jeho potenciál. Někdo lépe maluje krajinu, jinému se daří vyobrazovat postavy nebo architektura, někoho nelze nahradit při malbě ornamentů či zlacení.

Říká se, že podle toho, jak ikona vypadá, se dá odhadnout i její autor. Je to pravda?

Myslím, že pojmy jako „duchovní“ nebo „méně duchovní“ svatý obraz, o nichž nyní hovoříte, jsou příliš subjektivní. Mně se jedna ikona může zdát Bohem inspirovanou a vám nikoliv. Nebo naopak. Kdo má pravdu? O malíři ikon lze soudit podle kvality a techniky provedení: lze odhadovat, že jednu psal romantik, druhou pedant, třetí žena, a čtvrtou ‒ prostě lenoch. Svět citů je tajemný a záhadný.

Osobně dělím ikony na tři skupiny: tak to mohu také namalovat, tak to nemohu namalovat a tak to nikdy nemohu namalovat. Ty poslední jsou nejzajímavější. Když vidíš například ikonu Manuela Panselena nebo Theofana Krétského, chápeš, jak je udělána, odhaduješ tahy štětce, postup malby a tak dále. Můžeš to celé zopakovat, ale nová ikona bude vždy jakousi studentskou kopií. Takové ikony jsou pro mne jako Puškinovy verše. Chápu, jak jsou udělány, cítím, jak na mě působí, ale odkud to pramení, to nevím…

Co je těžší namalovat na tváři. Oči? Nebo něco jiného?

Vše je individuální. Malíř Vasilij Surikov například napal v jednom z dopisů tato slova: „Dnes jsem měl plodný den, hodně jsem toho namaloval, za celou dobu ‒ čelo Stěpana Razina“. Víte, někdo považuje za nejvýraznější část ruce, jiný oči, někdo hodnotí mimiku či „nápodobu“.

Ano, kdysi jste říkal, že malovat tváře vás nudí.

Nikoliv, to jste mě špatně pochopil. Malovat tvář je nesmírně zajímavé. Nesmí se však oddělovat od postavy, postava od krajiny atd. Nelze však jíst pouze čokoládu, a proto je dobré někdy změnit druh činnosti.

Odpočívám, když kreslím náčrty budoucích kompozic. Leží přede mnou bílý list papíru a já si vedle položím doplňující materiál. Vyjma mých oblíbených ikon a fresek tam mohou být také mistři renesance, mozaika, perská miniatura, fotografie… Snažím se tak najít ten správný směr budoucí výmalby.

Stává se, že si často musím vyslechnout obvinění tohoto typu: „Jak je to možné? Ty maluješ ikonu a vedle ti leží obraz katolíka Giotta!“ S takovým primitivním přístupem nesouhlasím. Vždyť harmonie a krása mají vlastí zákony, nejsou konfesiální a Giottovy obrazy mohou být někdy blíže onomu Předobrazu, než některé současné „pravoslavné“ ikony.

Jak si to vysvětlujete?

Víte, nechtěl bych vystupovat z pozice experta a kritika. Kdybych věděl, jak namalovat geniální ikonu, udělal bych to už dávno. Nechci proto nikoho soudit.

Můžete mi říci, jak sám chápete pojem „umění“?

Nevím, bojím se konkrétních formulací. Umění je zřejmě nejvíce výplodem tvůrčí práce, kde nás sama tvorba přirovnává k Tvůrci. Neumím ale vymýšlet definice. Umím trochu malovat a proto to dělám, nicméně co je to „umění“, to bych také rád věděl.

Má něco společného ikonomalba a fotografie?

Henri Cartier-Bresson, vynikající francouzský fotograf, když se ho zeptali na to, co je to fotografie, odpověděl: „Fotografovat znamená vyjít z domu a dívat se, dívat se, dívat se“ (za přesnost slov neručím). A jeden starý fotograf dokonce chodil po městě a fotil bez filmu: byl pro něj důležitý sám proces, fotka na papíře ho nezajímala. A já ho zcela chápu.  

Nicméně: mají něco společného?

Je mi bližší černo-bílá fotografie, v níž se umělec vědomě omezuje v prostředcích. Fotografie tohoto typu učí lakoničnosti, cvičí zrak, tříbí grafický jazyk.

Pro ikonu jsou tyto kvality velmi důležité, tj. když se „odsekávají“ nepotřebné informace a obraz se blíží znakové prostotě. Vezměme si Rubljovovu Trojici. Poznáte ji bez zaváhání.

Co fotíte více: lidi nebo zvířata?

Nikdy jsem to nepočítal. I když fotek lidí mám jistě více. Ale chtěl bych, aby to bylo naopak.