17. století - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Reformy cara Ivana Hrozného a četné války vyčerpaly moskevský stát. Na konci 16. století vymřela dynastie Romanovců a na počátku 17. století nastalo období Smuty (tj. chaosu), polsko-litevské intervence, jež naštěstí skončila vyhnáním cizích vojsk, znovusjednocením země a roku 1613 zvolením prvního představitele nové dynastie Romanovců – cara Fjodora Michajloviče. Země byla v rozvalinách. Pomalu se obrozující umění se až do poloviny 17. století opíralo o starou tradici.

V ikonomalbě se vyčlenilo několik stylových variant. Jedna z nich, tzv. stroganovovská škola, se zformovala na konci 16. století v okruhu malířů carského dvora, ale dostala jméno podle rodu bohatých kupců a podnikatelů Stroganovových, kteří měli své majetky na severovýchodě, poblíž Uralu, s centrem ve městě Solvyčegodsku. Stroganovové byli mecenáši a velmi milovali vytříbené umění carských umělců. Ikony, zdobící chrámy v Solvyčegodsku, však byly vytvořeny ve zcela jiném, monumentálním stylu a pouze jednotlivé rysy ikonografie a kompozice prozrazují touhu místních provinciálních umělců reprodukovat postupy umění hlavního města.

Moskevští „stroganovovští" mistři svou tvorbou hájili pojetí ikony jako vyobrazení, jež má věřícího vést k modlitbě. Již na konci 16. století začali malovat ikony-miniatury, jež měly být okouzlující podívanou na nadreálný, krásný svět. Je to svět půvabných nehmotných postav, zbožných póz, vzorovaných šatů, fantastických krajin, zázračných událostí. Na rozdíl od starých ikon, např. děl Andreje Rubljova, však „stroganovovská“ díla spíše připomínají nebeský svět, než že by ho ztvárňovaly nebo odrážely. Nepodněcují ani tak k modlitbě, jako k prohlížení, kochání se zlatými konturami a jemnými vybranými ornamenty. Jejich žluté a olivové tóny jakoby zakrývají věřícímu nebeský svět, soustřeďují jeho pozornost na vnímání formální krásy výjevu. „Stroganovovské“ ikony připomínají díla evropského pozdněgotického malířství, východní miniatury a částečně tvorbu italského trecenta.

Styl vypracovaný „stroganovovskými" mistry zůstával po několik staletí pro ruské tvůrce ikon mimořádně atraktivní. Ve druhé polovině 17. století ho používá Semjon Spiridonov, jenž své rozměrné ikony plnil množstvím scének, zobrazených jemnými zlatými konturami. V 18.–19. století tuto tradici dále rozvíjeli malíři ikon ve vesnici Palech nedaleko od starobylého Suzdalu a jejich ikony se šířily po celé zemi. „Stoganovovských" ikon shromáždili velmi mnoho sběratelé z řad staroobřadníků. Kvůli své ceně a prestiži však byly často padělány, takže mnohé ikony pokládané za „stroganovovská" díla ze 16. století ve skutečnosti vznikly až v 18. a někdy dokonce v 19. století.

Antitezi tohoto vytříbeného umění představuje ikonomalba monumentálního stylu. Jeden z jejích směrů bývá někdy nazýván Godunovovská škola, neboť rodina moskevských bojarů Godunovových, příbuzných cara Borise Godunova (vládl v letech 1598–1605), právě tento styl podporovala. Monumentální styl se líbil i v provincii. Na něj se orientovali mnozí mistři z Jaroslavle, po Moskvě druhého největšího kulturního centra Ruska 17. století.

Celkově se ruské umění první poloviny 17. století vyvíjí spíše ve znamení drobné a ploché formy, přetížených kompozic, hojného ornamentu. Barevnost ruských ikon 17. století se proměnila: místo červené barvy se objevuje korálová, místo zelené a modré početní smíšené odstíny. Na ikonách září drahocenné šaty postav, různobarevné stavby, kupole, věžičky. Tyto ikony jakoby odrážejí krásu, okázalost a hojnost stvořeného světa, svými durovými intonacemi oslavují pravoslavnou víru. Skvělým příkladem je ikona Setkání s ikonou Vladimirské Bohorodičky, která vypadá jako hymnus, oslavující Bohorodičku, její divotvorné vyobrazení na ikoně, ruský národ a jeho hlavní město Moskvu.

V polovině století v ruském malířství nastává zásadní zlom. Patriarcha Nikon usiloval o to, aby ruská církev mohla plnit svou historickou roli opory pro další církve pravoslavného světa, jež byly v područí jinověrců, a proto si přál odstranit rozdíly mezi bohoslužbou v ruské a ostatních pravoslavných církvích. Církevní reforma, provedená patriarchou Nikonem v 50. – 60. letech 17. století měla katastrofální důsledky pro ruskou společnost a vedla k jejímu rozpadu na následovníky Nikona a staroobřadníky (starověrce).

Práce předních ruských malířů ikon, soustřeďujících se v Moskvě kolem Zbrojnice (Oružejnaja palata) při carském dvoře pod vedením Simona Ušakova (1626–1686), představují jasnou paralelu činnosti patriarchy Nikona. Simon Ušakov opakuje náměty největších ruských ikon, např. Starozákonní Trojice, vytvářeje tak parafrázi slavného Rubljovova díla. Kromě proslavených ruských ikon Ušakov kopíruje také obzvláště ctěné ikony jiných pravoslavných zemí, např. zázračnou ikonu kláštera Kikkos na ostrově Kypr Bohorodička Kikkotissu (ikona Bohorodička Eleusa Kikkská). Vytváří i ikonu, jež přestavuje oslavu ruských dějin a největší ruské zázračné ikony: Strom moskevského státu – pochvala Bohorodičky Vladimirské. Jde o zobrazení ikony na ikoně, Vladimirské Bohorodičky obklopené větvemi stromu, jenž vyrůstá z chrámu Zesnutí Bohorodičky v moskevském Kremlu. U kořenů tohoto stromu jsou zakladatelé moskevské státnosti – kníže Ivan Kalita a metropolita Petr, a car Alexej Michajlovič s rodinou. Ve větvích stromu, kolem ikony pak jsou velcí ruští svatí biskupové a mniši.

Mistři Zbrojnice a především Simon Ušakov obnovili své umělecké postupy. Tváře na jejich ikonách jsou kulaté, jejich objem je vyjádřen pomocí šerosvitu, stavby jsou kopírovány podle západoevropských rytin. Bylo by však chybou pokládat tyto novinky za prostý krok k realistickému umění západoevropského typu. Kompozice těchto ikon je konvenční, osvětlení nemá reálný zdroj, šaty mají pro ikonu typický charakter. Ruská ikonomalba druhé poloviny 17. století představuje fenomén kultury pozdního středověku, stejně jako tzv. postbyzantské malířství. V obou případech je zachovávána tradiční konvenčnost ikony a některé postupy „nového" malířství, které Rusové čerpali ze severoevropského umění a představitelé tzv. italsko-kyperské školy od Italů, mají charakter pouhých citátů, pouhých nuancí v systému pozdněstředověké ikonomalby. Stylové variace v rámci tohoto uměleckého směru (srov. poetická krajina na ikoně Fjodora Zubova Prorok Elijáš na poušti) nemění podstatu staroruského umění v jeho pozdní fázi.

Styl ikonomalby mistrů Zbrojnice žil velmi dlouho. Jeho ohlasy jsou patrné i na prvních ruských portrétech, jež velmi připomínají ikony. I přes reformy Petra I. na přelomu 17. a 18. století mnoho ruských malířů ještě velmi dlouho pokračovalo v tvorbě ikon v tomto klíči.