Zpovědník: Tážeš se, co máš udělat, abys vstoupil na cestu duchovního života. Nejspíš si ani neuvědomuješ jak obtížné a současně snadné to je.
Neznámý: Že je to věc obtížná, to chápu. Jak ale rozumět tomu, že je současně i snadná?
Zpovědník: Jeden optinský starec říká: „Mnišský život je obtížný, to je všem známo, avšak že je nejvznešenější, nejčistší, nejkrásnější ba nejsnadnější –ale co říkám nejsnadnější – nevyslovitelně přitažlivý, vrcholně slastný, rozkošný, šťastný, věčnou radostí zářící, to vědí jen nemnozí. Pravda je však na straně mála, nikoli množství.“
Jakkoli dotyčný hovoří o mnišství, to vše je možné vztáhnout i na duchovní život obecně. Proto Spasitel říká: „Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží“ (Mt 11: 3). A co je Kristovým jhem, co je Jeho břemenem, než-li život duchovní? Rovněž u apoštola čteme: „Stále se radujte“ (1 Te 5: 16). A nehovoří o žádné jiné radosti, než o radosti v Kristu Ježíši. To je ten důvod, proč je snadné vstoupit na cestu duchovního života.
Již zmíněný starec říká ještě: „Pán milovaným učedníkům pravil: Neboj se, malé stádce. Protože Bůh vám ráčil darovat – co že to? Myslíš snad požitek, bohatství či rozkoše? Nikoli! Ale – království! To, v němž je víc než všemožné statky, rozličné poklady a krása, sláva a jas, radost i vřelá láska, Božský život i věčné veselí. Toto království je královstvím všech věků, ve srovnání s nímž jsou všechny říše tohoto světa jen dým a smrad! A v tomto království světla a veselí je pro tebe i pro všechny, jež milují Ježíše Krista, připraveno královské místo.“
Jak jen může člověk váhat ve volbě životní cesty? Jsou pouze dvě: ta úzká, jež je cestou spasení, zatímco ta široká cestou záhuby. Cesta spasení je duchovní život. Cesta záhuby životem těla. Jak praví apoštol: „…žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít“ (Ř 8: 13).
Neznámý: Co do volby cesty už nepochybuji. Od okamžiku, kdy jsem nazřel život tak, jak ho vidím i dnes, je pro mě volba snadná. V tom máš pravdu. Já se ale ptám, jak na tuto cestu vstoupit, kde začít? Svůj dosavadní život jsem prožil kráčeje po druhé cestě. Všechno zde bylo srozumitelné a běžné. Duchovní cesta mi byla vzdálená, cizí a naprosto neznámá. Pochopil jsem však, že jsem nežil správně. Toužím teď po jiném životě, jenž je v souladu s Pravdou, kterou vidím. A tak se tě ptám: jak to mám učinit?
Zpovědník: Ano. Právě tak jsem tvou otázku pochopil. A zrovna na ni ti odpovídám. Začínám ale od začátku, tak říkajíc, od prvního slova.
Neznámý: Nuže?
Zpovědník: Abys vstoupil na cestu duchovního života, musíš před sebe postavit obě – cestu duchovního života, vedoucí ke spáse i cestu života tělesného, směřující k záhubě. A v samotném nitru své podstaty se musíš rozhodnout k cestě života duchovního. Od tohoto rozhodnutí začíná duchovní život každého, kdo poznal, že odbočil z cesty spásy. Učinit tento první krok je snadné, poněvadž je snadné rozhodnout se mezi životem a smrtí. Vědomě si zvolit smrt a nikoli život, může pouze šílený člověk. Pokud jsi pochopil, že světský život – v tělesnosti, jest smrt a že život církevní – v duchu, jest život, pak bez váhání přijmeš niterné, neochvějné rozhodnutí vstoupit na cestu života církevního.
Svým významem pro tvůj vnitřní život bude toto rozhodnutí odchodem do kláštera. Tvůj duševní stav se promění. Všechno, čím jsi dříve žil, uvidíš novýma očima. Zhrozíš se nad svým minulým životem. Spatříš, kolik v něm bylo hříchu, nečistoty a všelijaké ohavnosti. Jaký byl prázdný a bezcílný. Minulost se ti začne jevit jako ošklivý sen. A není důležité, kolik je ti vlastně let, najednou cítíš, že začínáš žít. Ta proměna tě ohromí. S naprostým úžasem se budeš ptát sebe sama: jak jsem to jen žil dříve? Jak jsem mohl nevidět, co vidím nyní, kdy je všechno tak jasné, tak nepochybné? A současně se tě zmocní pocit nesnesitelné hanby za celou vlastní minulost. Pocítíš nepřekonatelnou touhu k pokání. To je první krok na tvé nové cestě. Avšak čeká zde na tebe i první pokušení: onen pocit zahanbení a poznání hříchu může vést jak k životu, tak ke smrti.
K životu, pokud v tobě vzbudí touhu po spáse, pokud je ozáří naděje milosrdenství Božího, pokud v tobě nezahubí víru, že Pán se smiluje nad svým stvořením a přijme tě, jako přijal i marnotratného syna. Ke smrti potom, když tě ony pocity dovedou až k beznadějnému zoufalství.
A pamatuj, že od prvních kroků tvého duchovního života tě budou provázet nepřátelské úklady! Číhají na člověka na všech stupních duchovního vzestupu. Nepřítel líčí na každé ctnostné pohnutí srdce a usiluje proměnit ho ve zlo. Neboť vše dobré v nás má jakousi hranici, za níž se nepozorovaně proměňuje ve zlo. Rozeznat ji svými vlastními silami člověk mnohdy nemůže. Je to dílo milosti Boží. Sebejistota je tudíž ten nejnebezpečnější hřích, jelikož se v ní skrývá možnost všech hříchů. Nepřítel bude usilovat, aby tvé blahé pokání přivedl až k neblahé sklíčenosti. Bude ti vštěpovat slova beznaděje, to, že k nápravě je již pozdě, že něco takového není v tvých silách, že zahyneš, že nemá smyslu začínat onen nový život, jenž není pro tebe.
Neznámý: Nový život jsem ještě nezačal a už mi podobné myšlenky probleskují hlavou.
Zpovědník: Zaplaš je. Nedovol, aby se zahnízdily v srdci. Jsou od nepřítele. Duchovní život není závislý na čase. Jak je vidět na příkladu lotra na kříži, spásu můžeš získat i během jediné hodiny. Tak to dosvědčují i mnohé osudy v životech svatých. Život je vždy možné začít znovu. Neexistuje hříšník, jemuž by Pán neodpustil. A věk…? Jakýpak ten má vztah k otázce duchovního života! Cožpak neplatí, že člověk je stejně blízko smrti, ať už je v jakémkoli věku? Cožpak v mládí nemůžeme duchovně zahynout a ve stáří dojít spásy?
Neznámý: Co musím učinit, abych si uvědomil svůj hřích?
Zpovědník: Musíš se ze svých hříchů vyznat v Církvi a po jejich odpuštění přijmout Svátost eucharistie.
Neznámý: Skutečně mám začít odtud? Zdá se mi, že ještě nejsem k přijímání připraven. Něco takového si vyžaduje plnost víry a čistotu života. Jinak přece, a také podle církevního učení, bude mé přijímání „v soud a k odsouzení“.
Zpovědník: Zasloužené přijímání není přijímáním toliko svatých. A nedokonalost ve víře nemůže být překážkou přijetí Svatých Tajin. Protože nikoli zdraví, ale nemocní potřebují lékaře. A nikoli jen k bohabojným, ale i k hříšným přišel Kristus, aby je spasil. Přijímání je pramenem naší dokonalosti a stvrzením naší víry. Jak by bylo možné požadovat nejdřív dokonalost ve víře a životě, a teprve potom připouštět k účasti na Svatých Tajinách?
Neznámý: Nějaká podmínka pro náležité přijímání ale existuje?
Zpovědník: Existuje. Toliko pokání.
Neznámý: Ale vždyť ty sám jsi říkal, jak nicotné je naše pokání v porovnání s tíhou našich hříchů.
Zpovědník: Ano. A také z této nedostatečné kajícnosti je nutné vyznat se jako z hříchu. A pokud nezůstáváš ve zlé a vědomé tužbě dál v hříchu přebývat: pokud jsi v něm nenašel zalíbení, nýbrž pociťuješ vůči němu ostych – pak svatá Církev mocí, jež byla dána duchovnímu, z tebe sejme všechny tvé hříchy a ty se staneš hodným přijímání. Tak je to i s nedostatečnou vírou. I když si uvědomuješ, že tvá víra je nicotná a slabá, avšak věřit chceš, v nevíře spatřuješ vlastní hřích, dovoláváš se Boha: „věřím, pomoz mé nedůvěře“ (Mk 9: 24), pak i při tvé malověrnosti bude přijímání náležité. Na duchovní cestu je třeba vstoupit skrze pokání a utvrzovat se na ní svátostí Božské Eucharistie.
Přijímat je třeba nikoli jednou za rok, jak se stalo zvykem u zesvětštělých křesťanů, nýbrž často, jak se patří v klášteře, poněvadž bez častého přijímání není možný duchovní život ve světě. Tvé tělo přece usychá a ztrácí sílu, neobstaráš-li mu potravu. A stejně tak duše si žádá své nebeské potravy, jinak seschne a ztratí sílu. Bez přijímání v tobě bude udušen duchovní oheň. Zavalí ho světská veteš. Abychom se jí zbavili, k tomu je zapotřebí oheň, jenž na popel promění trny našich provinění. Duchovní život není abstraktní teologie, nýbrž skutečný a navýsost nepochybný život v Kristu. Jak by mohl takový život započít, když v tomto strašlivém a velikém mystériu nepřijmeš plnost Ducha Kristova? Jak by bylo možné nepřijímat Kristovo tělo a krev, a současně s Ním žít?
I tady, jakož i v pokání, nevyhnou se ti útoky nepřítele. I zde ti bude strojit všeliké úklady. Vystaví mnohé vnitřní i vnější překážky. Tu se ti nebude dostávat času, tu zas pocítíš vzmáhající se nemoc, jindy zatoužíš na čas vše odložit, „aby ses lépe připravil“. Neposlouchej! Jdi! Vyzpovídej se! Přijmi tělo a krev Páně! Nevíš přece, kdy tě Hospodin zavolá.
Neznámý: Máš pravdu. Udělám to.
Zpovědník: Duchovní cesta si žádá zcírkevnění všeho života – vnitřního, i jak je to jen možné, toho vnějšího. Pokud nevytyčíš jasnou hranici mezi životem svým a životem světským, svět tě nevyhnutně přemůže, učiní z tebe svého otroka. Pán přinesl meč rozdělení: „Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem; budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni“ (L 12: 51 – 53). Tak se patří oddělit od všech a všeho, co v sobě ponese světský princip. Bez tohoto vnitřního oddělení je duchovní život nemožný.
Neznámý: Co rozumíš pod „zcírkevněním života“?
Zpovědník: Chápeš rozdíl mezi klášterem a světem?
Neznámý: Samozřejmě.
Zpovědník: Je ti jasné, že mnišský život je zcírkevněn a tudíž postaven proti světu?
Neznámý: Ano.
Zpovědník: A právě vybudování mnišského života ve světě je oním zcírkevněním, nezbytným pro všechny toužící kráčet po cestě duchovního života.
Neznámý: V teoretické rovině tvou myšlenku kláštera ve světě chápu, jak ji ale naplnit prakticky už ne.
Zpovědník: Představ si svůj život v klášteře. Okolo je vystavěna vysoká zeď. U brány dlí mnich, který dovnitř nevpustí nikoho zvnějšku. V klášteře je chrám, do něhož se chodíš modlit. Mimo chrám se tvůj život odehrává v cele. Vykonáváš kelejní modlitební pravidlo, čteš ve Slově Božím, v životech svatých, prohlubuješ se v meditaci o Božských pravdách. Mimo chrám a celu se podrobuješ rozdílně náročným závazkům noviciátu, ať už v pekárně, v zahradě či u dobytka. Máš duchovního otce, jenž řídí celý tvůj život, jemu jsi odevzdal celou svou duši, aby ji vedl, zřekl ses vlastního svévolného jednání a světských žádostí. Dodržuješ půst, veškerý tvůj život je budován na základech církevních pravidel.
Mnišství je chrámem, jehož stěny se rozestoupily a on obemkl a do sebe uzavřel celý tvůj život.
A nyní došlo k tomu, že onen klášter byl přenesen do světa. Stěny už nejsou. Kde je td tvůj klášterní chrám? Je to ten chrám, kde se nyní zpovídáš svému duchovnímu otci a přijímáš tělo a krev Kristovu. Možná, že v něm nemůžeš trávit tolik času jako v klášteře, ale přece jen život v něm je tím hlavním v tvém životě. Kde je tvá cela? Přesunula se do rušných světských příbytků, kde však dál zůstává celou, třebas by ti patřil pouhý „koutek“. Ačkoli zvenčí sem doléhá vůkolný světský ruch a ty neslyšíš chrámové zpěvy bratří, nýbrž světské písně, nicotné rozhovory a opilé veselí, v této cele musí vládnout klášterní klid. Tvůj pokoj musí nutně zůstat celou, kde je vše prodchnuto duchem modlitby a klidu. Podobně jako v klášteře, kde jsi vykonával těžkou práci v pekárně či v chlévech, máš i zde mnoho světských úkolů, jež musíš z „novické poslušnosti“ plnit, aniž bys k nim přilnul. Světský život plyne podle vlastních pravidel. Má svůj řád. Přijímáš ho, jelikož toto vnější je pro tvůj život ve světě nezbytné, avšak svůj osobní a vnitřní život musíš vybudovat na základech církevních. V klášteře jsi byl poslušným novicem; je nutné jím zůstat i ve světě.
Zachováš-li to vše i ve světě, uchráníš klášter. A tento vnitřní klášter nedokáže zničit nikdo. Zničit lze toliko to vnější, ale vnitřní zůstane nedotknutelným vlastnictvím člověka. To je tedy ono „zcírkevnění“, jež je nezbytnou podmínkou vpravdě duchovního života.
Neznámý: Ano, už rozumím, co slovem „zcírkevnění“ rozumíš. Mohu však i já vytvořit tuto „nezbytnou podmínku“ duchovního života?
Zpovědník: Proč by ne? To závisí pouze na tobě.
Neznámý: Snad. Ale je to v mých silách? Dokážu se tak naráz zříci všeho světského? Příliš jsem uvykl světskému životu a mnoho v něm až příliš miluji.
Zpovědník: Co například?
Neznámý: Inu, kupříkladu, velmi miluji hudbu, světskou literaturu, divadlo, světsky miluji přírodu – květiny, zpěv ptáků; rád se zasměji, zažertuji, poklábosím ve veselé společnosti, konečně, taky kouřím… Jistě, jsou to „maličkosti“, ale zříci se toho všeho naráz – to nejspíš nesvedu.
Zpovědník: A kdo říká, že je tak třeba učinit naráz?
Neznámý: Tak hovoří Písmo.
Zpovědník: V žádném případě! V Písmu se mluví o nutnosti pevného rozhodnutí následovat Krista. O ideálu, k němuž člověk musí směřovat. O tom, co je člověku zapotřebí konat, aby onoho ideálu dosáhl. Navíc se zde hovoří o tom, že království Boží trpí násilí, že ti, kteří usilují, jej získají. Rovněž apoštolové učí, že člověk skrze mnohá utrpení vstupuje do Božího království. Tedy nikoli „naráz“. Poté, co na vlastní kůži zažili úklady nepřítele, poté, co nám odhalili vnitřní svět člověka, probádali „duchovní boj“, světlem požehnaného porozumění ozářili celou cestu duchovního života – asketové, kteří sami prošli po cestě spásy, s nezvratností ustavili ono učení Církve, podle něhož je vnitřní lad člověka procesem naopak pomalým, postupným, vyžadujícím si velikého úsilí.
Neznámý: Jak s tím ale souzní Spasitelova slova, kterými se obrátil na člověka, jenž hodlá napřed „pochovat svého otce“, teprve potom následovat Krista? „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé“. A nebo, když dalšímu, jenž ho prosí o dovolení rozloučit se s rodinou, říká: „...Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží“ (L 9: 59 – 62).
Zpovědník: Jedná se o požadavek definitivního rozhodnutí následovat Krista, požadavek definitivní volby cesty, bez ohlížení se zpět, bez rozdvojujících se myšlenek. Spasitel zde neříká nic o možnosti dosažení dokonalosti „naráz“, pouze hovoří o definitivním rozhodnutí – nikoli v mysli, pocitech a úmyslech – nýbrž vůlí a v životě.
Neznámý: Dejme tomu, že teoreticky je to tak. Nechápu ale, jak v praxi určit postupnost? Podle mého platí: nelze-li navštěvovat divadlo, tedy nelze. Nelze číst romány, tedy nelze. Nelze vést prázdné rozhovory v prázdné společnosti s cigaretou v ústech – tedy nelze. Nelze tancovat, smát se, vtipkovat, nelze zpívat ani hrát. To všechno nelze! Jenže kdo mi řekne, jak je možné „postupně“ to vše opustit? Jaký vnější příznak „dočasně přípustného smíchu“, „ dočasně přípustné zábavy“, dočasně přípustného zesvětštění“ mi bude ukázán?
Zpovědník: Nikdo ti takový vnější příznak neukáže. Nic takového není a být nemůže, jelikož „zesvětštění“ je obecně nepřípustné. My tu ale nehovoříme o přípustnosti zesvětštění, nýbrž o tom, jak se ho zbavit a jak dosáhnout zcírkevnění ve svém životě. Pravoslaví nemluví o dosažení naráz, ale o nutnosti velikého vnitřního boje a postupném vzestupu po stupních dokonalosti. Ono „naráz“ zde bude představovat hrozné nebezpečí, jež může zaměnit skutečný požehnaný stav svatosti jeho vnější farizejskou nápodobou.
Ptáš se, jaký vnější příznak přípustných zábav ti bude ukázán? Bude ti ukázáno něco jiného: vnitřní podstata procesu, v němž se člověk skutečně osvobozuje od zesvětštění. Touto podstatou je duchovní růst člověka. Vnější sebeomezení zde nemusí souznít s doslovným zněním zákona, nýbrž musí odpovídat vnitřnímu procesu duchovního života. Není možné říci člověku hned: zanech světských zábav. Nelze však ani vyčkávat, až k nim úplně ztratí náklonnost a teprve pak jich zanechal bez námahy a bez boje. Je třeba poznat okamžik, kdy nastal čas, pro vytčení daného úkolu. Nestačí znát pouze požadavek zákona, ale i to, zda člověk pro daný úkol dozrál. Formální, doslovné odmítnutí všeho světského „naráz“, poněvadž svatí otcové „do divadel nechodili, cigarety nekouřili a ve veselé společnosti nevysedávali“ – se při vší zjevné správnosti může jevit netoliko bezvýsledným, ale dokonce i zhoubným pro duši. Zde nestačí znát učení o dokonalosti, zde je nutné míti duchovní vedení. Kniha je velikým dílem. Avšak proto, abychom ji mohli užívat, nepotřebujeme prostou světskou moudrost, ale tu, danou nám milostí Boží. Ať už známe duchovní boj vyzařující z asketických děl jakkoli dobře, ať už jsou skrze duchovní zkušenost svatých jakkoli hluboce probádány stěžejní zákony duchovního života – žádný člověk přece jen není úplně stejný jako ten druhý a každý lidský život je životem zvláštním, jedinečným a novým. Proto ani knihy nemohou říci všechno. Ono živé, jedinečné a zvláštní, co se týká pouze tohoto života, není postihováno moudrostí světskou, ale velikou moudrostí milosti. Do dnešních dnů ochránily živou praxi pravého duchovního vedení pravoslavné kláštery. Toužíš-li tedy skutečně pochopit pravoslavné učení o cestě duchovního života a vzestupu k dokonalosti – pohleď, jaký tam panoval duch. Čemu že to starci učili své duchovní děti? Byl snad v jejich slovech přítomen onen požadavek „naráz“, ač domněle působící vznešeně, přec prosycený mrtvým formalismem a ve své podstatě vyhovující pouhému farizejství? Poslouchej tedy jak velicí optinští starci psali o „světských zábavách“. A měj na paměti, že slova, jež ti nyní přečtu, byla adresována dívce, která žila veselým světským životem, avšak připravovala se k mnišství: „Tajemství podivuhodné a přeslavné vidím: místo nebe jeskyni, místo cherubínského trůnu Pannu; jesle jsou místem, v němž leží nekonečný Kristus Bůh... Vskutku, obrovský zázrak, dokonce cherubínská mysl žasne, jak se to mohlo stát. A přece se tak stalo! Rozum se vzpírá pochopit, který ze zázraků je zázračnější. Neví kudy kam… Ano, velikou útěchu darovala svatá Církev rozumnému člověku. Takhle by třeba celou stovku let hleděl do hlubiny oněch tří řádků. A kolik dalších skvostů je ještě rozsypáno v duchovních písních! Ale pozemský rozum si neváží těchto pokladů, neboť je není s to pochopit. K čemu je kohoutovi drahocenný rubín? Raději by zrnko hrachu. I nám přináší útěchu, když si můžeme, jako kůzle, pohopsat po parketu, nasmát se až ouvej, navléct si nějakou tu masku, schovat se pod ní a kdoví kolik je ještě hloupostí a nesmyslů, jež pohlcují tento jasný dar nebes – náš rozum. Ostatně, nepíšu to proto, má drahá, abys všechny ty masky a plesové potřeby pohodila a tím zarmoutila své blízké i cizí. Proto se zmiňuji, abys věděla, co činíš. A konáš-li darebnosti – měla by ses vyzpovídat Bohu, On ti odpustí.“
A v dalším dopise téže dívce: „Včera, nebo snad předevčírem mi otec M. řekl, že stále tancuješ. Radil jsem mu, aby ti ukázal Krylovovu bajku o vážce a mravenci. Hodí se na tebe. Ta vážka taky milovala masopustní rej, ale už méně měla v oblibě půst – stále jen tančila. No, nechci ti dělat výčitky, to jen aby sis uvědomila skutečný stav věcí a někdy neztrácela hlavu…“
A jinde ještě: „Hleďme, jaká jsi nedůvěřivá! Znovu jsi mě pomluvila, že prý jsem s tebou nespokojený. I kdyby ses skutečně do někoho zamilovala, copak bych ti mohl odepřít odpuštění! Sám jsem hříšný člověk. Ale ty ses ani nezamilovala, prostě ses jen tak spřátelila. Bůh ti odpustí, i já ti odpouštím.“
Požadoval snad od této dívky, aby se „naráz“ všeho zřekla? Naopak, samu myšlenku takové „okamžité“ změny života od ní zaháněl jakožto myšlenku nepřátelskou. „Vidím ale, že odhazuješ módní boty na bodcích i plesové šaty, jelikož toužíš teď hned ze sebe učinit svatou, ctihodnou, naráz se rozzářit. Kdepak, milá moje, v záležitostech duchovních to tak nechodí. Zde je na prvním místě trpělivost, za ní znovu trpělivost až nakonec, ať chceš nebo ne, to všechno korunuje zase trpělivost.“
Toto je hlas opravdového pravoslaví. Právě tak starci chápali proces duchovní přerodu člověka, a nebyla to teorie, nýbrž sám život. Pět let po těchto dopisech píše optinský starec téže dívce, tentokrát, aby ji blahopřál ke vstupu na mnišskou cestu. Není zde už nic o módní obuvi ani plesových šatech: „Ať se děje cokoli, čti každý den otce Dorothea nebo svatého Jana Klimaka. V jejich knihách je obsaženo velké bohatství poučení pro duchovní život. A jestli všemi svými silami budeš kráčet po jimi vytčené cestě, věř, že nezahyneš a staneš se dědicem království nebeského.
Neznámý: Věc tedy přechází k vnitřnímu růstu. Vnější omezení pak představují dílem pomoc v tomto růstu, dílem jsou jeho důsledkem?
Zpovědník: Zcela správně.
Neznámý: Co ale napomáhá onomu růstu v kladném, nikoli omezujícím smyslu?
Zpovědník: Jak už jsem ti řekl – pokání a časté přijímání. K tomu je nutno doplnit modlitbu, půst a vnitřní zápas.
Neznámý: Promluv o tom zevrubněji.
Zpovědník: Už jsme spolu hovořili o modlitbě i půstu v rámci otázky mnišství. Nyní musíme pojednat modlitební konání ve vztahu k otázce, již jsi vyřkl: co ti poskytuje modlitba při zcírkevnění tvého života a jak by si měl přistoupit k jejímu osvojení?
Modlitba je nazývána „duchovním uměním“ a vskutku se jedná o umění, vyžadující dlouhého a trpělivého osvojování. Modlitba, jakožto modlitební rozpoložení, je běžnou věcí. Něco jiného však je získat modlitbu jako trvalý a běžný duchovní stav. V modlitbě, jako v duchovním životě obecně, je mimořádné lidské úsilí nezbytné, nicméně bez milosti Boží není ničím. Cesta modlitby je obzvláště plně odhalena v dílech těch, kteří se usilovně věnovali modlitbě i askezi již v dávných dobách. Budeš-li následovat jejich pokyny, nezbloudíš ze správné cesty. Zde však mnohé zneklidňuje osobitost vnějších podmínek, v nichž se odehrává duchovní život ve světě. Modlitba, jež je u svatých otců zmiňována, probíhala o samotě, v ústraní, nikoli v hrozné tlačenici současného života, takže dílo modlitby ve světě se začíná jevit jako nemožné. Ano, bezpochyby existují jisté obtíže, jež tyto vnější podmínky plodí. Avšak modlitba ve světě nejen že je možná, ale je i nutná, poněvadž bez ní nelze zbudovat skrytý klášter, ona opevňuje a upevňuje duchovní život: tvůj pokoj se nestane mnišskou celou, dokud v ní nebude modlitba a ty se v rušném městě nebudeš cítit za zdmi kláštera, dokud se modlitba neusídlí v tvém srdci.
Učit se modlitbě, ačkoli jsi bez ní prožil takřka celý svůj život, je dílem mimořádně obtížným, jelikož člověk jakoby zde stál před nutností učit se chodit, ačkoli se cítí být dospělým. Tento pocit tě ale nesmí zneklidňovat. Jak by nemluvně ve věcech víry, sotva započínající žít duchovním životem, mohlo naráz vykročit coby dospělý po cestě modlitebního konání! Samozřejmě, že se musí učit. Modlitba je tím, co v tvém životě „není z tohoto světa“. Proto také, jakmile se začneš modlit, svět se pro tebe stane čímsi vnějším. Modlitba i vše v tvé duši, co je s ní spojeno, se stane jedním. Svět pak se všemi světskými záležitostmi bude tím druhým. A čím niterněji se modlitbě budeš oddávat, tím hlouběji bude procházet hranice mezi tvým vnitřním životem a světem, tím výše a neproniknutelněji se budou tyčit zdi skrytého kláštera.
Svěncickij Valentin Pavlovič