Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.
Protojerej Valentin Svěncickij - ROZHOVOR ŠESTÝ. O ZÁKONU A MILOSTI (část druhá)
Svatý Ignác říká, že dokonalý křesťan „má v sobě Boha“. Svatý Irenej z Lyonu se ptá: „co způsobí veškerá milost Ducha, kterou dá Bůh lidem?“ – a hned odpovídá, „učiní člověka dle obrazu a podobenství Božího“ (citace dle Patero kněh proti kacířstvím, Praha 1876, kn. V, hl. 8. 1, s. 412).
Svatý Symeon Nový Teolog říká: „Cílem všech, kteří žijí ve shodě s Bohem je nutně vděkPánu Ježíši Kristu a smíření s Bohem Otcem skrze získání Ducha svatého a díky tomu dosažení spásy: neboť pouze v tom tkví spása všech duší. A jestliže není tohoto hledání Ducha svatého, všechno úsilí je marné, nicotné je veškeré naše konání; cesta, jež nevede tímto směrem je cestou zbytečnou. Kdo zbohatl tímto nebeským pokladem, tj., do koho vešel a v kom se usídlil Kristus, jenž řekl '[já i můj Otec ] přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek' – ten ze své zkušenosti ví, jaké nabyl radosti, jaký poklad má ve svém srdci; rozmlouvaje s Bohem jako přítel s přítelem, s pokorou stojí před tváří Toho, jenž v něm přebývá v nepřístupném světle. Kdo věří tomu, co říkám, je blahoslavený; kdo usiluje, aby toho skutečně dosáhl, je trojnásobně blahoslavený; kdo pak dospěl, a jako syn došel až k samotnému Bohu, ten – abych neřekl něco více – je anděl. Kdo myslí, že má Ducha svatého, aniž by ho však ve skutečnosti v sobě měl, ten nikdy nevěří, slyší-li o zjevném a citelném působení Ducha svatého v těch, kteří ho skutečně mají; neboť každý podle sebe soudí druhé. Kdo se však nezasloužil o získání tohoto dobra, ten ať viní sebe sama a neospravedlňuje se tím, že je to dílo nemožné. Takový budiž usvědčován a přesvědčován Písmem svatým, aby věděl, že toto dílo je možné, avšak kvůli přestoupením a nesplněním přikázání Božích každý sám sebe zbavuje tohoto dobra.“
Svatý Řehoř Palama prohlašuje: „Je nutné skrze neustálou modlitbu získat Ducha svatého, a nikoli jen získat, nýbrž i zachovat.“ U svatého Makaria Velikého čteme slova, jež se takřka úplně shodují se slovy ctihodného Serafima: „Jakkoli jsou půst, modlitba i další odlišné způsoby a hrdinské činy překrásné, je nerozumné zaměřovat na ně svou pozornost, avšak, aniž bychom je přestali vykonávat, je třeba všechny své prosby směřovat k získání Božího Ducha svatého.“ A jinde zase: „Až tvá duše bude obcovat s Duchem svatým a tato nebeská duše vstoupí do duše tvé, tehdy budeš člověk dokonalý v Bohu, dědic a syn.“
Neznámý: Ano. Vidím, že máš pravdu. Pokud slova ctihodného Serafima neodpovídají evangeliu – a o tom s tebou budu ještě mluvit – pak se v každém případě shodují s učením Církve. Jaký to vše má ale vztah k otázce rozporů v učení o zákonu a milosti? Podle mého, zůstávají tyto rozpory dále platné. Dávají o sobě vědět i v tom, co vyslovují svatí otcové. Tak například svatý Irenej Lyonský říká, že „veškerá milost Ducha svatého nás činí Bohu podobnými“. Jakoby tedy vše spočívalo v milosti. Avšak u Symeona Nového Teologa nalezneme tvrzení, že „kvůli přestoupením a nesplněním přikázání Božích každý sám sebe zbavuje dobra“ - tj., vše závisí na člověku; pokud by plnil přikázání Boží, získal by Ducha. O jakém smíření rozporů je zde řeč?
Zpovědník: Hledáš smíření logické, vnější, formální. Ale cožpak stále ještě necítíš onu zvláštní povahu náboženských pravd, jež stojí nad logickým formalismem. Přece nepohyblivost věčnosti a pohyblivost času se pro tebe smiřují v nazírání celistvosti bytí. Stejně tak je možné smířit i absolutní význam milosti s podmíněným významem zákona...
Neznámý: To mi, prosím, objasni.
Zpovědník: Jistě. Poněvadž zde leží odpověď na tvé tázání po vztahu zákona a milosti. Nyní už víš, že hlavním cílem mravního zdokonalování křesťanského života je – získat Ducha svatého. Právě tento stav je královstvím Božím v nás, zde je naše spása. Tento stav je pramenem onoho blaženého života v Bohu ještě zde, na zemi, o němž hovořil Spasitel všem, kteří v něj uvěřili jako v Syna Božího a stali se součástí jeho svaté Církve. Jak ale získat Ducha svatého? Co pro to musí udělat člověk sám? Musí dodržovat zákon.
Neznámý: Ne! Jsme ospravedlněni vírou, milostí, nikoli skutky zákona!
Zpovědník: Počkej! Jednou užíváš začátek výroku, ale zapomínáš na jeho konec, podruhé zmiňuješ konec, ale zapomínáš na začátek.
Neznámý: Tomu nerozumím. Cožpak nebylo řečeno, že člověk je ospravedlněn vírou nezávisle na skutcích zákona?
Zpovědník: Ano, tak tomu je.
Neznámý: Potom s tím ale zákon nemá nic do činění.
Zpovědník: Člověk není ospravedlněn dodržováním zákona – což je první polovina pravdy; zatímco její druhá část zní: ale Hospodin od nás jeho dodržování vyžaduje.
Neznámý: A kde je slibované smíření rozporů?
Zpovědník: V tom, že dodržování zákona neposkytuje právo na spásu. Spása je skrze víru, skrze milost a z milosti Boží, ale zákon musí být dodržován – taková je povinnost člověka před Bohem.
Neznámý: Přece jen nějak nemohu pochopit, co pod tím rozumíš?
Zpovědník: Podívejme se společně, jaký je význam zákona ve vztahu k nekonečnému úkolu Boží dokonalosti a omilostňujícímu stavu, jenž je poskytován Duchem svatým. Zákon, to je cesta k dosažení vyššího stavu dokonalosti, jejíž podstoupení si žádá osobní úsilí člověka.
Dodržování mravního zákona je to, co musí činit člověk. Právě o tomto mravním úsilí hovoří Spasitelova slova: „království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají“ (Mt 11: 12). Avšak spása, to je život v Bohu, „království nebeské“ – ačkoli bez tohoto úsilí jej nelze dosáhnout, pouhým tímto úsilím je rovněž nedosažitelné. Spása jest působením milosti, a proto: „Nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává“ (Ř 9: 16).
Pokusím se ti to objasnit na příkladu. Představ si skvostný palác, jehož brána je zavřena. Cesta k němu je obtížná a nebezpečná. Pán, který v tomto paláci přebývá nabídl lidem, nechtějí-li vstoupit. Dva z nich přitakají, „Ano, chceme“.
„Mohu vám bránu otevřít a vy pak vstoupíte,“ pokračuje Pán.
„Co pro to ale máme udělat?“ ptají se ti dva.
„Přijít až k bráně po cestě, kterou vám ukážu.“
A tak oba jdou, až dojdou k cíli. Zatlučou, ale brána se neotvírá. Tlučou znova, ale brána zůstává pořád zavřená. Pán se dotazuje příchozích, co má kdo z nich na srdci, s čím k němu přicházejí. Jeden z těch dvou začne: „Proč mi neotvíráš? Urazil jsem celou cestu, trpěl jsem a strádal, postil se, modlil, dodržoval všechny tvé příkazy. Teď mi musíš otevřít bránu paláce; mám právo v něm přebývat. Ty sám jsi řekl – přijď a můžeš u mne žít.“
Pán tomu člověku odpověděl: „Nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává“. A onoho prvního člověka nevpustil.
Ten druhý pak řekl: „Přišel jsem, jak jsi přikázal. Je-li to možné, prokaž mi svou milost a vpusť mne dovnitř. Pokud to však nejde, pokud se domníváš, že nejsem hoden žít v paláci, děkuji ti, že jsi mi ukázal tuto cestu a dovol mi žít alespoň blízko brány.“ Načež Pán bránu otevřel se slovy: „Jdi, neboť království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají“.
Co ale řekne Pán těm, kteří se na cestu nevydali vůbec a přesto doufají, že paláce dosáhnou? Pán jim řekne: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům!“
Neznámý: Zadrž! Jestliže je to ale tak, jestliže vše je dáno milostí, potom Pán očividně může nevpustit toho, kdo podstoupil cestu a naopak vpustit toho, kdo ji prošel špatně nebo vůbec.
Zpovědník: Tvoje otázka je stejně nesmyslná jako ta, která se tázala: „může-li zhřešit Bůh“ – jak si jistě vzpomínáš. Nesmyslný byl konec konců i závěr – „pokud nemůže, znamená to tedy, že není všemohoucí“. Bůh ale přece není pouze všemohoucí, je také naprosto dokonalý; skutečný důvod toho, že „nemůže“ tedy není v jeho všemohoucnosti, nýbrž v jeho absolutní dokonalosti. Totéž platí i zde. Pán neotvírá bránu paláce proto, že je tím povinen, ani proto, že člověk, jenž doputoval až k ní má právo to žádat „s ohledem na skutky zákona“, nýbrž otvírá ji z toho důvodu, že je dokonalá Láska a dokonalý Soudce.
Neznámý: Zdá se, že ti začínám rozumět. Otázka se tedy přesouvá do oblasti vnitřního rozpoložení. Spása nikoli podle formálního příznaku, nýbrž podle duchovního stavu.
Zpovědník: Naprosto správně.
Neznámý: Můžeš mi tedy vyjasnit vztah zákona a milosti?
Zpovědník: Jejich vzájemný vztah je stejný jako vztah vůle lidské a Božské. Člověk je pro svou spásu nucen dosáhnout jisté shody své vůle s vůlí Božskou. A dodržování zákona musí být v plné shodě s působením milosti. Milost neruší zákon, ale doplňuje ho. A Hospodin nepotlačuje svobodnou vůli člověka, ale doplňuje a objímá ji svou vůlí Božskou. Někdy může vůle Boží na čas pozastavit činnost svobodné vůle lidské. Milost pak stojí výše než zákon, proto v jednotlivých případech může milost pozastavit platnost zákona.
Neznámý: Co tím rozumíš: „pozastavit platnost zákona“?
Zpovědník: Objasní ti to několik příkladů. Zákon praví – nelži! V životech svatých ale nacházíme jednotlivé případy, kdy vyšší omilostňující stav velel říci nepravdu. Zákon také praví – nezabiješ! Nicméně v životech svatých existují situace, kdy vyznavači víry, v horoucí lásce k Bohu, zabíjeli rouhače. Zákon říká, že sebevražda je neodpustitelný hřích. Avšak v životech svatých docházelo k případům, kdy mučednice, pod hrozbou zhanobení, vedeny milostí Boží, ukončily svůj život sebevraždou a Církev je počítá k zástupu svatých, přičemž jejich sebevraždu nazírá jako mučednický akt.
Neznámý: To chápu. Ale to, co je mi stále poněkud nejasné, je otázka spíše praktického než teoretického vztahu zákona a milosti.
Zpovědník: Představ si, že jsi nucen zdvihnout břemeno vážící několik desítek kilogramů. Sil máš málo, ale Hospodin velí, abys je zdvihl. Jak bys měl jednat? Odmítnout? Říci: „to není v mých silách, nemohu“? To by byl ale strašný hřích. Chopit se tedy díla, spoléhaje na své vlastní síly? To je hřích ještě strašnější. Jsi nucen splnit Boží příkaz při plném vědomí nicotnosti svých sil a v pevném přesvědčení, že Bůh ti pomůže. Co od tebe Hospodin žádá? Nic neúměrného. Žádá, abys vstal, natáhl ruku a všemi svými silami začal zdvihat břemeno. Toto je mravní zákon i tvá osobní účast na dosažení dokonalosti. A až budeš onen příkaz plnit, neviditelná všemohoucí ruka se spojí s tvou a společně s tebou bude zdvihat břemeno, jež je pro tebe samotného neúměrně těžké. To je omilostňující pomoc při samotném plnění mravního zákona; to, co je ti dáváno ve svátostech. A poté všemohoucí ruka převezme ono břemeno z rukou tvých a sama je vyzdvihne do výšky, kam nedosáhnou tvé paže, což je ten nejvyšší omilostňující stav, jenž absolutně nezávisí na tvém úsilí, ani na tvých zásluhách a který je člověku dán z Božího milosrdenství jeho svatou vůlí. Tady máš názorné zobrazení praktického vztahu mezi zákonem a milostí.
Neznámý: Teď už je mi to zcela jasné. Přesto se tě musím zeptat ještě na jednu věc. Těch, kteří dosáhnou onoho vyššího stavu je nicotné množství, můžeme říci – jednotlivci. Ty ale uvádíš slova svatého Symeona Nového Teologa: „A jestliže není tohoto hledání Ducha svatého, všechno úsilí je marné, nicotné je veškeré naše konání; cesta, jež nevede tímto směrem je cestou zbytečnou.“ Znamená to tedy, že cesta převažující většiny je zbytečná, poněvadž většina onoho vyššího omilostňujícího stavu nedosáhla. Jak tomu rozumět?
Zpovědník: Odpovím ti slovy svatého Makaria Velikého z jeho osmatřicátého rozhovoru O dokonalosti:
„Otázka: Jestliže někteří prodávají své statky, propouští na svobodu otroky, usilují o dodržení Božích přikázání, avšak neusilují o to, aby ve zdejším světě získali Ducha svatého – takoví skutečně nevejdou do království nebeského?
Odpověď: Je to věc k posouzení přetěžká, neboť někteří tvrdí, že království nebeské je jen jedno, jakož je jen jedno i peklo; my však říkáme, že existuje mnoho stupňů, odlišností a mezí jak v království nebeském tak i v pekle.“
Neznámý: Tato odpověď mně uspokojuje jen zčásti. Chápu ale, že více toho v dané oblasti snad ani nelze znát.
Zpovědník: Jaké máš ještě otázky?
Neznámý: Jako vždy si to nejkomplikovanější nechávám na závěr.
Zpovědník: Co tě tedy tíží?
Neznámý: Otázka samotného ideálu křesťanského života.
Zpovědník: Mluv blíže.
Neznámý: Ačkoli jsi uvedl slova Písma o získání Ducha svatého jako cíli křesťanského života, celý evangelijní mravní ideál ve svém plném rozsahu je podle mého názoru úplně jiný, než mravní ideál Církve.
Zpovědník: Přece jen ti pořád zcela nerozumím.
Neznámý: Právě ty hovoříš o milosti, která objímá celičký lidský život, včetně života rodinného. Nezbavuje člověka vezdejších radostí, vše pozemské proměňuje, očišťuje a očištěné spojuje s Bohem. Zrovna takový omilostňující radostný duch je cítit v evangelijním křesťanství. Avšak ideálem Církve se stala jeskyně, poustevna a naprosté odmítání života. Vaši největší hrdinové prchají před lidmi a světem jako před morem. Zkrátka, evangelijní ideál milosti, jenž je vtělen do obrazu Ježíše Krista – to je cosi protikladného ideálu církevnímu, založenému na opovržení světem, na nenávisti k vezdejšímu životu. Promiň, ale řeknu to přímo: tento církevní ideál se mi jeví jako zbavený milosti.
Zpovědník: Jinými slovy, mnišství považuješ za deformaci křesťanství?
Neznámý: Ano. A jelikož je mnišský ideál praktickým – nikoli teoretickým – výrazem učení o mravnosti, vnucuje se závěr, že Církev překroutila Kristovo mravní učení.
Zpovědník: Teď už ti rozumím. Odpověď na tvou otázku si ale žádá nahlédnutí na podstatu mnišství. Budeme o tom hovořit hned příště.
Klíčová slova: Duchovní život, Křesťanský Východ, Pravoslaví, Současná teologie