Část první. Část druhá. Část třetí. Část čtvrtá.
Část pátá. Část šestá. Část sedmá. Část osmá.
Část devátá. Část desátá. Část jedenáctá. Část dvanáctá.
Malthusi, můj hochu,
sděluješ mi vítanou zprávu, že rozdělení mezi rodiči se ustrnulo na mrtvém bodě, kdy se spolu po dlouhá období vůbec nebaví. Jakkoli je lákavé provokovat manžele k překrásným vzájemným hádkám, ve skutečnosti je trvalejším a účinnějším nástrojem přimět je, aby se izolovali a všechno dusili v sobě. Při domácích sporech přes všechen jejich přínos je totiž všudypřítomná empatie, ta lidská vada. I v záchvatu vzteku mohou pocítit bodnutí svědomí, pokud v hádce překročí určitou mez.
Lidé mají nešťastnou schopnost podívat se na sebe očima druhých, a i v nejhorším stavu je vždycky možné, že si uvědomí, jak jsou zlí. U manželů je to běžné. Muž například zařve na manželku něco, o čem je přesvědčen, že to je pravda, ale ona se kvůli tomu rozpláče. Je pravděpodobné, že on při pohledu na ni pocítí výčitky a začne se omlouvat. Mají rozčilující schopnost vzájemně si odpouštět. Tohle pojetí odpuštění my nemůžeme akceptovat, protože není rozumné. Je absolutně nematematické a naprosto nepřihlíží k tomu, že z hlediska striktní spravedlnosti musí být každý dluh zaplacen.
Chovají se, jako by jedna prostá věta, „je mi to vážně moc líto“ nebo „odpustíš mi?“, mohla jejich roztržku po libosti dočista smazat.
To je lež.
Neexistují žádné přirozené prostředky, jak může člověk špatné chování nebo utrpení, které jím způsobil, jednoduše vymazat, ale oni na této iluzi stejně trvají. Nepřítel je v tomto ohledu vůbec nejhorší. On jim dokonce jako obecné pravidlo přikazuje, aby druhým odpouštěli jejich provinění. Ten s tím Svatým a Strašlivým Jménem tuto odsouzeníhodnou filosofii prohlubuje natolik, že tvrdí, že sám sebe obětoval na smír za jejich viny. Nenabízí jen odpuštění, ale dokonce zadostiučinění za jejich hříchy. My nicméně víme, že takovéto popření skutečné spravedlnosti nelze tolerovat, což dokazujeme důsledným zacházením s našimi trvalými hosty. Ani jediný hřích nesmí být zapomenut a je třeba jim neustále připomínat, že jejich osud je svou podstatou vskutku nenapravitelný. Nejen zatracené, ale i ty, kdo jsou dosud na zemi, je třeba utvrzovat v jejich zločinech.
Hříšníci musejí přijmout svůj osud a naprosto nerozumné standardy Nepřítele odmítnout, přesně tak jako náš Otec v Hlubinách. Proč by měl někdo souhlasit s normami, které si sám nevytvořil? Jak vidíš, to my projevujeme skutečnou odvahu přesvědčení, a ne ti mizerní kajícníci, kteří tvrdí, že v duši cítí smutek kvůli svým přestoupením. Touha po odpuštění není nic než slabost, kterou podle přesvědčení Pekla nelze tolerovat.
V každém případě poněvadž ti dva spolu nemluví, nemohou se ani vzájemně urážet, což neutralizuje riziko empatie. Kromě toho jejich nedávná domácí hádka absolutně nic nevyřešila a tytéž problémy, které výbuch způsobily, doutnají dál jako infikovaná střela. To je dobré. Protože své dny tráví ve verbální izolaci, budou toho druhého zčásti vnímat jako připomínku jejich poslední prudké hádky – přičemž v těchto vzpomínkách každý sám sebe přikrášluje a toho druhého démonizuje – a zčásti si představovat, že určitě chápou jeho vnitřní pochody. Ve skutečnosti si budou v hlavě nadále vytvářet fiktivní verzi svého partnera jako bezcitné a neúprosné karikatury skutečné osoby, jíž budou stále více pohrdat. Každý pohled a pohyb lze analyzovat jako druh neverbální komunikace, a jelikož spolu nemluví, dokážou je interpretovat jedině skrze nepřátelské předsudky.
Teď jsi možná na rozpacích – co že to říkám? Samozřejmě Tě to mate, ale v tomto případě je určitý druh ticha pro naše účely skutečně dobrý. Obvykle podporujeme fyzický hluk a rozptylování, jako je námi inspirovaná propaganda, již moderátoři zpráv zvrací z televizní obrazovky, nebo návykový kravál, který jim bez ustání buší do hlavy. Přítomnost vnějšího hluku však není vždy nezbytně nutná, pokud je vnitřní prostředí člověka stejně hlasité jako počítačová střílečka. Skutečným cílem hluku je odvést člověka od přemýšlení a duševního pokoje, a je-li jeho vnitřní dialog chaotický, pak opravdu dáváme přednost tomu, aby zůstal sám se svými myšlenkami, které mu ubližují.
Bezpochyby jsi pochopil, jak je užitečné, když jsou ponořeni do zbytečných činností na svých elektronických obrazovkách, protože je to způsob, jak jim hlavu naplnit nesmysly. Ještě významnější je, že jelikož toto chování podporuje jejich chuť na pomíjivé rozkoše, stává se z něj trénink v lenosti. Projíždějí nekonečné obrázky a stránky, a přitom mají pocit, že něco dělají. Ve skutečnosti však většinu práce obstará přístroj. Nejenže k tomu není potřeba nic víc než pohybovat prstem, ale i jejich mozek se přeřazuje do stavu nečinnosti. Možná pocítí zachvění několika neuronů, když je podráždí nějaký obrázek nebo video, ale po opakované expozici neutuchajícím informacím přestanou myslet a místo toho nechají přístroj, aby myslel za ně.
Ze zařízení se stane něco jako náhradní mozek, v němž jsou uloženy všechny jejich myšlenky i představivost. Vtip je v tom využít tuto rozkošnou metodu k tak dokonalému usmrcení jejich schopnosti myslet, že je dokážeme povzbuzovat k tomu, aby nedělali absolutně nic. Přístroj pak není ani tak nástrojem pro vyvolávání příjemných pocitů jako zprostředkovatelem nudy.
Možná si myslíš, že když je jejich zařízení začnou nudit, zvyknou si trávit čas jinak. To je však naštěstí stále vzácnější. Mnozí lidé jsou na svých hračkách tak závislí, že prakticky nejsou schopni projevit inteligenci, která je k většině duševních činností nezbytná. Proto nyní vídáme nesčetné jedince dlouze zírající na své jasně zbarvené obrazovky, aniž by si vybavili, co viděli. Manžel je na nejlepší cestě k tomuto stavu dokonalé lenosti.
Noci teď tráví jako hypnotizovaný v napůl opileckém omámení, občas ztrácí vědomí a zase přichází k sobě a až do časných ranních hodin hledí do počítače. Všechno ho totálně nudí, i život sám. Aby byla situace ještě přístupnější naší kontrole, telefon neustále vyzvání nevítanými hovory z banky. Než propuklo to zdařilé obstavení svobodného světa, měla rodina nerealistické půjčky a svůj životní styl udržovala jen tak tak díky minimálním platbám a konstantním výdělkům.
V tomto směru nejsou nijak ojedinělí, do stejné zábavné pasti padlo mnoho rodin. Peníze, které mají teď, jim nestačí a vyhlídka, že budou v dohledné budoucnosti vydělávat dost na to, aby se udrželi nad vodou, je značně nepravděpodobná. Manželovi není jedno, že se jeho dům nyní stává vězením špatného finančního hospodaření.
Využij této atmosféry úzkosti a beznaděje ke svému prospěchu. Když tam tak leží a hledí skrz počítač, jako by ho neviděl, je Tvým úkolem ho přimět, aby se dal paralyzovat vědomím, že propadl naprosto neužitečnému stavu nečinnosti. Pak rozpoutej vír duševních obrazů a představ, které mu připomenou, že jako muž, otec a manžel neustále selhával.
Postarej se mu o chaotickou stimulaci mozku, která ho jako tančící derviš přinutí zabývat se bez ustání myšlenkami a mravními selháními, jež obnaží mravní hnilobu v jeho duši. Nesnaž se tím moc bavit a nedovol, aby tato chvíle trvala déle, než je nezbytné: jestliže dosáhne vrcholné beznaděje, je možné, že začne volat o pomoc k Nepříteli – ze slabosti se toho občas dopouštějí i ti nejpřesvědčenější pohané –, a to nechceme. Až bude na pokraji sil, raději mu připomeň, že ho potěšení, která mu může poskytnout jeho elektronika, koneckonců nenudí tak úplně: stále je tu ta báječně nesvatá rozkoš, jíž až dosud odolával.
Sehraj to s ním správně a přiměješ ho, aby si osvojil novou formu samoléčby: čistý a neředěný jed pornografie. Nebude to dlouho trvat a podlehne těm nejprimitivnějším pokušením. Nebude se chovat o nic lidštěji než osamělý šimpanz v kleci.
Naše profese mě neskutečně baví.
Tak zase příště,
Quelle
(překlad Lucie Cekotová)
Zdroj: tedeum.cz
-mk-