Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Část první.

Část druhá.

Část třetí.

Část čtvrtá. 

Část pátá.

Část šestá.

Část sedmá.

Část osmá.

Část devátá.

Malthusi, můj hochu,

ptal jsem se Tvých učitelů z Akademie a ukázalo se, že má podezření byla správná. Úroveň té zatracené školy se skutečně propadla až někam do suterénu.

Vypadá to, že ti líní ďáblové jsou spokojení sami se sebou, protože k tomu, aby duše dospěly k zatracení, už není třeba vynakládat skoro žádné úsilí. Učili Tě idioti, a proto jsi Ty sám produktem idiotství, i když jsi absolvoval jako nejlepší ve třídě. Nejsi nic víc než jen nejschopnější z neschopných. Normálně bych se o tom zmínil na Kontrolním úřadu, ale jestli se mi povede nemožné a z troglodyta, jako jsi Ty, udělám něco jakž takž podobného démonovi, posloužím sám sobě líp. Jsi tupec, a proto Ti budu vysvětlovat všechno, i to, co už bys měl chápat. Jestli se nedokážeš zlepšit a o tu rodinu příjdeš, bude to Tvůj konec.

Tak tedy, v tom, co říkáš, je několik dobrých zpráv. Otec bude prozatím pracovat z domova kvůli „dočasnému“ uzavření mnoha podniků v rámci reakce státu na ten virus. Jeho manželka však bude nadále chodit do práce, jelikož její obor se považuje za „základní“. To je fajn. Vzhledem k uzavření škol teď budou děti od rána do večera pod jednou střechou s otcem. Možná Ti není jasné, proč říkám, že skutečnost, že rodič bude trávit víc času s dětmi, je pro naše úsilí příznivá. Díky naší po desetiletí trvající manipulaci s rodinným ekosystémem však této dobře načasované izolace otce s jeho dětmi můžeme velmi dobře využít.

Za normálních okolností platí, že si přejeme, aby spolu rodiny trávily stále méně času, ale také je pravda, že v dysfunkční rodině si její členové dokážou vzájemně škodit stejně nebo i víc, když jsou pospolu, jako když jsou každý zvlášť. Tato rodina, tak jako většina ostatních, si naše pokyny plně osvojila, a proto je v dokonale zneužitelné situaci. Rodiče v moderní společnosti posílají své děti z domova ještě dřív, než je matka odstaví, a povinnost je vychovávat tudíž přesouvají na instituce a odborníky. Vyhlídka, že se svými potomky stráví v běžném pracovním dni jakékoli významné množství času, rodiče uvádí do rozpaků.

Šířením vlivu sovětských Rusů se nám podařilo většině „rozvinutých“ národů vštípit myšlenku, že děti na tom budou lépe, budou-li je vychovávat organizace mimo rodinu. Co je ještě lepší, většina institucí pověřených vytěžováním dětí je pod naprostou kontrolou státu a jen menšina je v soukromých rukou. Ty, které provozuje stát, jsou patrně naším největším aktivem, neboť, jak jsem napsal v jednom z předchozích dopisů, stát vede válku proti svým občanům. Ministerstva a úřady odpovědné za vytváření standardů pro tyto systémy ovládání dětí si dokonale osvojily kolektivistickou mentalitu, která v konečném důsledku pohlíží na všechny občany jako na pouhé buňky v určitém organismu a nic víc. V důsledku toho, ať se za archetyp dobře vychované mládeže pokládá jakýkoli ideál, forma musí nakonec uskutečňovat cíle státu. A jelikož téměř všechny státy konají naši vůli, jsou děti utvářeny k našemu obrazu a podobě.

Převládající filosofie všech vládních institucí říká, že dobře prospívající dítě má mít vlastnosti něčeho, co se nazývá „dobrý občan“ – něčeho, co se mění s každou kulturní módou. Pro nás je dobrý občan jakousi formou dobytka, hospodářského zvířete, které můžeme živit a napájet naší stravou a nakonec odvést na porážku. Poslední, co si přejeme, jsou občané, kteří samostatně myslí a uskutečňují potenciál, s nímž je Nepřítel stvořil, a proto musíme jejich přirozenou osobnost a temperament od raného věku nahlodávat.

Například když se u mladého chlapce projevuje vitalita, která snižuje jeho schopnost podřídit se žádoucím způsobům chování mezi dvěma desítkami stejně starých spolužáků ve třídě – což je něco, k čemu nikdy nebyl určen – pak je s ním zřejmě psychologicky něco v nepořádku a je třeba mu nasadit léky. Vnímání toho, jaký by chlapec měl být, v očích moderní společnosti je tak vzdálené tomu, proč je na světě, že se jakýkoli projev přirozené mužské agresivity označí za „násilnické chování“. Nepřítel byl v tom, jak zkonstruoval vývoj mužů, velice konkrétní. Vložil do nich jistý instinkt, který jim velí postavit se fyzickým hrozbám či problémům, a vlastnosti, jež jsou zjevně užitečné pro vůdčí roli a statečnost, kterou od nich očekává. Proto byli stvořeni tak, aby objevovali hranice fyzické konfrontace a zlepšovali svou zručnost pomocí úkolů a činností, které by jim jako dospělým jinak škodily. Jelikož příchod moderního státu tradiční role pohlaví do značné míry potlačil, má se za to, že chlapci zlobí, chovají-li se neskrývaně mužsky, ve srovnání s jejich ženskými protějšky, které jsou obecně poslušnější a zdrženlivější. Proto se na chlapce pohlíží spíše jako na „rozbité dívky“, které je třeba opravit v souladu s umělými konstrukcemi státu. A pošetilí povaleči v populární psychologii a na akademické půdě povykují, že „gender“ či pohlaví jsou pouhý „společenský konstrukt“, a tak vlastně pracují proti lidské přirozenosti v zájmu vybudování nenormální společnosti. Dřív se hovořilo o „válce pohlaví“, ale teď každé pohlaví bojuje samo proti sobě. Jakže zní ta poučka o domě, který je v sobě rozdělen?

Pokud jde o děvčata, jestliže mladá dívka projeví znechucující touhu být na prvním místě manželkou a matkou, musíme jí připomenout, že „může být, čím chce“. Vypadá to neškodně, že? Tvrdit malé holčičce, že má nekonečné možnosti, je přece hezké. Ve skutečnosti říkáme-li dívce, že může být čímkoli, i když už dala najevo, že jejím skutečným přáním je tradiční ženská role, vlastně jí tím sugerujeme, že problém je v jejím ženství. Nekonečné příležitosti prezentované děvčátkům vyvolávají během dospívání vnitřní konflikt. Veškerá moc a vliv, které profesionální svět může ženě nabídnout, nikdy neuspokojí prvotní nutkání být vládkyní nejmocnější instituce na světě – rodiny.

Z těchto důvodů musíme využít příležitosti, která se nám nabízí, a nahlodat vratké základy naší politováníhodné rodiny. Přes všechno dobro, které tenhle muž vykonal v nemnoha případech, kdy své děti cíleně formoval, ve své úloze do značné míry selhal a je si toho vědom. Jeho děti z nějakého důvodu zůstaly blíže úzké cestě, než by měly. Všechny naše statistické analýzy toho, co se děje v rodinách s oslabenými otci, naznačují, že jejich charakter měl ve skutečnosti vypadat jinak. Už jsem to viděl dřív, a i když si tím nemohu být jist, troufám si odhadovat, že nějaký jejich zemřelý předek nám vyklouzl a teď se za ně bez ustání modlí. Nespravedlnost nebe nemůže být zřetelnější: oni dokážou monitorovat každý náš pohyb, zatímco naše pokusy dostat se za to neproniknutelné opevnění, které odděluje světlo od tmy, neustále ztroskotávají. Když se přiblížíme jen o centimetr blíž, hned je tam Generál s taseným mečem a s pluky andělů v pohotovosti.

Každopádně otec své děti ani nezná, natož aby věděl, jak je vychovávat. Připomeň mu to, až se budou v nadcházejících týdnech nevyhnutelně množit rodinné konflikty. Pamatuj, že lidé věří, že tahle takzvaná karanténa bude trvat tak dlouho, jak jejich politici prohlásili na začátku, ale my to víme líp. Budou v tom měsíce. Naše legrace teprve začala.

Prozatím veď svůj tým k tomu, aby v domově rodiny působil série mrzutostí, zejména takových, které je udrží v noci vzhůru, takže budou na pokraji sil z nevyspání. Tyto metody bývají účinné a vždycky poskytují trochu uspokojení. A ať děláš cokoli, za každou cenu se snaž odvést děti od modlitby těch děsivých korálů. Jakémukoli rozjímání o strašlivém Synu přibitém na dřevo je rozhodně třeba zabránit.

Nashle příště,

Quelle

(překlad Lucie Cekotová)

Zdroj: tedeum.cz