Igor Emmanuilovič Grabar - RodonVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Igor Emmanuilovič Grabar (25. března 1871, Budapešť, Rakousko-Uhersko – 16. května 1960, Мoskva, Sovětský svaz) – ruský umělec, restaurátor, kunsthistorik a pedagog.

Narodil se v rodině haličsko-ruského poslance rakouského parlamentu Emmanuila Grabara, jeho matkou byla Olga Grabarová, jež se rovněž zasloužila o povznesení Haliče. Brzy po narození syna byli rodiče ovšem nuceni prchnout do Itálie, odkud se po třech letech vydali společně s rodinou milionáře P. P. Děmidova, kde otec působil jako učitel, do Paříže. V roce 1876 se rodina přestěhovala do Ruska.

Malíř

V letech 1882–1889 I. E. Grabar studoval lyceum v Moskvě a poté právnickou fakultu v Petrohradě. Nakonec si však, na rozdíl od svého bratra Vladimíra, vybral dráhu malíře a od roku 1894 studoval na petrohradské Akademii umění. Po čtyřech letech studium ukončil a jel na zkušenou do Mnichova a Paříže. Zapojil se do činnosti uměleckých skupin Svět umění (Мир искусства) a Svaz ruských umělců (Союз русских художников) a zúčastnil se také několika výstav – kromě ruských galerií také v Mnichově a Paříži (Salon d’Automne, 1906). Malířství se Grabar věnoval i v době, kdy se již rozhodl stát spíše teoretikem umění.

Restaurátor, kunsthistorik a pedagog

Dnes nelze s jistotou říci, kdy k tomuto přelomu došlo – o teoretickou stránku umění se totiž I. E. Grabar začal zajímat již během studií a postupně publikoval řadu statí v prestižních ruských kulturních časopisech, mj. ve Světě umění (Мир искусства), Váhách (Весы), Stará léta (Старыe годы), Apollonu (Аполлон), či Nivě (Нивa).

Byl také redaktorem prvních syntetických prací o ruském umění – Dějin ruského umění (История русского искусства), které přinášíme našemu čtenáři níže, a edici monografií Ruští malíři (Русские художники). V letech 1913–1925 působil jako poradce v Treťjakovské galerii.

Nejvýznamnější období jeho života však začalo až po Říjnové revoluci roku 1917. Zprvu se zapojil do činnosti Komise pro záchranu a restaurování starobylých uměleckých památek Ruska (Комиссия по сохранению и раскрытию памятников древней живописи России), jež vnikla v červnu 1918 v Lidovém komisariátu osvěty (řídil ho osobně A. V. Lunačarskij) s cílem zachránit památky ničené během občanské války. Komise sídlila v moskevském Kremlu a mezi její přední odborníky patřili kromě Grabara také A. I. Anisimov, G. O. Čirikov, V. T. Georgijevskij, N. D. Protasov, P. P. Muratov, A. V. Griščenko a N. M. Ščekotov. Komise uspořádala desítky expedic do důležitých uměleckých a kulturních center v ruských provinciích a zachránila tisíce uměleckých předmětů včetně starobylých ikon a fresek (mj. ikony „zvenigorodské řady“ A. Rubljova či Vladimirská Matka Boží).

V letech 1918–1930 Grabar řídil nově založené Ústřední státní restaurátorské dílny (Центральные Государственные реставрационные мастерские), jejichž úkolem bylo restaurování zachráněných uměleckých památek. Za tímto účelem byly zřízeny také moderně vybavené laboratoře, fyzikálně-chemická a fotografická. Právě zde vznikly a poté se do celého světa rozšířily nové postupy restaurování starobylých děl (zejména ikon), jež se později staly všeobecným standardem pro práci s těmito díly.

Na počátku stalinských represí, jež drtivě dopadly také na jednotlivé pracovníky Dílen, z nichž mnozí byli popraveni a ostatní odsouzeni ve vykonstruovaných procesech a posláni do GULAGu, se I. E. Grabar stáhl ze společenského života a vrátil se k malbě. Během 2. světové války řídil tzv. Kancelář odborníků (Бюро экспертов), jehož úkolem bylo kompenzovat ztráty z nacisty odcizených uměleckých předmětů konfiskacemi děl z německých muzeí.

Po válce se věnoval především publicistické a pedagogické činnosti. Je pohřben na moskevském Novoděvičím hřbitově.

Literatura:

Грабарь И. Э., Репин, Мoskva 1933.

Подобедова О. И., И. Э. Грабарь, Мoskva 1964.

Грабарь И. Э., Письма, sv. 1 – 3, Мoskva 1974 – 1983.

Грабарь И. Э., Моя жизнь. Автомонография. Этюды о художниках, Moskva 2001.

Игорь Эммануилович Грабарь, ed. А. А. Сидорова, Н. М. Нестерова, Moskva 1951.