Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Piero della Francesca (asi 1415 – 12. října 1492) byl výjimečný italský malíř rané renesance. Je zahrnut i ve slavných Životech umělců sepsaných Giorgiem Vasarim, kterážto kniha je také nejúplnějším pramenem o jeho životě. Ve své době šlo nejen o slavného umělce, ale byl také uznáván jako přední matematik, geometr a teoretik. V současné době je Piero della Francesca především ceněn pro své umění, které je charakteristické svým klidem a vážností, skvělým využitím perspektivy a efektních geometrických tvarů. Jeho nejznámějším a světově proslulým dílem je cyklus fresek „Legenda o Pravém kříži“ v kostele svatého Františka v toskánském městě Arezzo.

Piero se narodil v městečku Borgo Santo Sepolcro, které leží v současném Toskánsku, nejspíše v roce 1415. Ve svém rodném městě také 12. října 1492, v roce objevení Ameriky, na samém prahu novověku, zemřel. Byl synem obchodníka Benedetta deʼFranceschi a jeho ženy Romany di Perino da Monterchi. Jeho rodina patřila jako vedlejší větev k významnému florentskému a toskánskému šlechtickému rodu Franceschi.

Umělec byl pravděpodobně žákem místního malíře Antonia di Giovanniho dʼAnghiariho. Vyplývá to ze dvou zachovaných dokumentů o platbách za zhotovená umělecká díla z roku 1432 a z května 1438. Z jeho maleb lze také po právu usuzovat, že byl žákem (nebo alespoň nadšeným obdivovatelem) některých sienských umělců, kteří působili v San Sepolcro během jeho mládí. Za všechny jmenujme s určitostí alespoň malíře Sassetta (vlastním jménem Stefano di Giovanni, asi 1392 – 1450 nebo 1451), jednoho z nejvýznamnějších představitelů sienské školy.

 

Podle dochovaného dokladu z roku 1439 dostal zaplaceno, spolu s Domenicem Venezianem (asi 1410 – 1461), za práci na freskách zdobících kostel San Edigio ve Florencii. Při práci v tomto městě se nepochybně setkal s tehdejšími vedoucími mistry italského malířství, jakým byl Fra Angelico, Luca della Robbia (1400–1482), Donatello (asi 1386 – 1466) a Filippo Brunelleschi (1377–1446). Nejvíce jej však patrně oslovily klasické fresky Masaccia v chrámu Santa Maria del Carmine, které pro něj byly celoživotním zdrojem inspirace. Obecně pak platí, že Piero della Francesca téměř nepodléhal vlivům jiných umělců a jeho dílo se v průběhu let nikdy výrazněji nezměnilo ve stylu ani v užitých kompozicích a námětech, což mimo jiné pochopitelně také značně znesnadňuje datování jednotlivých prací.

V roce 1442 ho městská rada San Sepolcra uznala za mistra a stal se oficiálním malířem města.O tři roky později, v roce 1445, získal zakázku na oltáři kostela Misericordia v San Sepolcro (včetně obrazu Madonna della Misericordia). V roce 1449 vytvořil několik fresek v Castello Estense a v kostele svatého Ondřeje ve Ferraře, které jsou dnes ovšem ztraceny. Jejich vliv lze však pozorovat na pozdějších ferrarských alegorických pracích Cosima Tury (1430–1495).

 

O dva roky později pracoval Piero della Francesca v Rimini pro condottiera (vojenský velitel, šlechtic) Sigismonda Pandolfa Malatestu (1417–1468). Tehdy namaloval slavnou fresku svatého Zikmunda a Sigismonda v takzvaném Tempio Malatestiano, stejně jako Sigismondův portrét na dřevě. V Rimini se umělec mohl pravděpodobně poprvé setkat se slavným renesančním matematikem a architektem Leonem Battistou Albertim (1404–1472), který stál u přestavby Tempia Maletastiana. Poté byl Piero krátce aktivní v Anconě, Pesaru a Bologni.

V roce 1454 podepsal malíř smlouvu na vytvoření poyptychu se svatým Augustinem pro kostel zasvěcený tomuto učiteli církve ve svém rodném městě Santo Sepolcro. Bohužel je středový panel tohoto díla se svatým Augustinem ztracen a čtyři postraní panely s vyobrazením světců jsou dnes roztroušeny po celém světě.

 

O několik let později byl povolán papežem Mikulášem V. (1397–1455), aby se přestěhoval do Říma. Vytváří fresky v Basilica di Santa Maria Maggiore, z nichž však dnes zůstávají pouze fragmenty. O dva roky později – opět za papežské peníze – vytváří další fresky ve vatikánském paláci, které byly později rovněž ztraceny.

 

Další pozoruhodné dílo představoval Kristův křest, namalovaný pro hlavní oltář převorství San Giovanni Battista v San Sepolcro okolo roku 1460, který dnes můžeme obdivovat v Národní galerii v Londýně. Patrně ze stejné doby mistrovské zralosti umělce jsou dále fresky Vzkříšení v San Sepolcro a slavná Madonna del parto v nedalekém Monterchi.

 

Již v roce 1452 byl Piero della Francesca povolán do Arezza, aby nahradil Bicci di Lorenza (1373–1452) v práci na freskách v bazilice svatého Františka. Práce byla prokazatelně hotova před rokem 1466 a je pravděpodobné, že ji malíř celou vytvořil již v letech 1452–1456. Tento cyklus fresek líčící Legendu o Pravém kříži je považován za mistrovské dílo umělce a zároveň jde o jeden z pokladů renesance obecně. I kdybychom neznali žádné další dílo Piera della Francescy, neopakovatelná fresková výzdoba chrámu v Arezzu by jej sama o sobě zapsala zlatým písmem do dějin výtvarné kultury lidstva. Námětem těchto děl jsou středověké legendy o nelezení pozůstatků dřeva z pravého Kristova kříže, tak jak byly shromážděny ve Zlaté legendě Jacopa da Varazze (Jacopo da Varagine, asi 1230 – 1298) v polovině třináctého století.

V letech 1469 a 1486 Piero della Francesca pracoval opakovaně ve službách hraběte Federica III. da Montefeltro (knížetem od roku 1474) ve městě Urbino. Podle Giorgia Vasariho, Piero pracoval rovněž pro Federicova otce Guidantonia, který zemřel v únoru 1443. Toto je ovšem poměrně nepravděpodobné, neboť toto tvrzení není mimo jiné doloženo žádnými dokumenty nebo dochovanými obrazy. Vasari pravděpodobně jen nechtěně zaměnil Guidantonia s Federicem. Bičování Krista je obecně považováno za nejstarší dílo umělce v Urbinu, i když je rozdílně datováno do poměrně velkého časového úseku mezi léty 1455 a 1470. Je to jeden z nejznámějších, ale také nejkontroverznějších obrazů rané renesance. Celý je namalován v přísné, geometricky střízlivé kompozici. Umělec nám na něm zanechal podivnou hádanku, pokud jde o povahu či význam postav mužů stojících v popředí. Obraz dnes můžeme vidět v Galleria Nazionale delle Marche v Urbinu.

 

Další, neméně slavná práce namalovaná v Urbinu je dvojportrét knížete Federica a jeho manželky jménem Battista Sforza, který je dnes chloubou galerie Uffizi. Portréty namalované z profilu si vzaly inspiraci z tehdy módních velkých bronzových medailí a štukových rondelů s oficiálními portréty těchto šlechticů. Dalšími díly, která mistr v Urbinu vytvořil, je například monumentální oltář Montefeltro, který dnes nalezneme v galerii Brera v Miláně, a pravděpodobně zde byla namalována i Pierova Madonna Senigallia.

V Urbinu se malíř setkal s dalšími významnými umělci a vědci své doby, mezi nimiž byl malíř Melozzo da Forli (asi 1438 – 1494), Fra Carnevale (asi 1425 – 1484) a vlámský umělec Justus van Gent (nebo též Joos van Wassenhove či Giusto di Gant, asi 1410 – asi 1480), dále matematik Fra Luca Pacioli (1445–1517), architekt Francesco di Giorgio Martini (1439–1502) a pravděpodobně i Leon Battista Alberti (1404–1472). V pozdějších letech často navštěvovali umělce malíři Perugino (asi 1450 – 1523) a Luca Signorelli (1445–1523). Je doloženo, že si Piero pronajal dům v Rimini v roce 1482.

 

Z období sklonku umělcova života se již žádná díla nedochovala, a je tedy pravděpodobné, že malování zanechal. Vasariho tvrzení, že byl k stáru slepý, však zpochybňuje fakt, že v roce 1485 dokončil své pojednání o pravidelných tělesech, které bylo věnováno a sepsáno pro Guidobalda da Montefeltro, syna a dědice vévody Federica (zachoval se nám originál psaný jeho vlastním jemným rukopisem). Piero della Francesca pořídil svou poslední vůli v roce 1487 a zemřel o pět let později, dne 12. října 1492, ve svém domě v Santo Sepolcro. Zemřel jako poměrně bohatý muž, o své jmění se však zasloužil poctivou a vytrvalou prací. Svůj majetek odkázal zčásti rodině a z části církvi.

 

* * *

Jak jsme již uvedli, Piero della Francesca nebyl pouze umělec, ale také skvělý – a dalo by se říci zanícený – matematik. Jeho hluboký zájem o teorii, geometrii a perspektivu a rozvážný až hloubavý přístup k dílu jsou dost dobře patrny ze všech jeho dochovaných prací. Zachoval nám také tři pojednání (Trattato dʼ Abaco – Pojednání o počítadle, Libellus de Quinque Corporibus Regularibus – Krátká kniha o pěti pravidelných tělesech a také De pingendi prospectiva – V malířské perspektivě), která jsou dobře známá i současným matematikům. Témata těchto spisů zahrnují aritmetiku, algebru, geometrii a perspektivu. Velká část jeho objevů a studií byla později včleněna i do děl jiných autorů, zejména matematika a františkánského bratra Lucy Pacioliho (1445–1517), který použil Pierovy práce ve svém vlastním díle De divina proportione. Toto dílo je světově známé mimo jiné proto, že jej ilustroval Leonardo da Vinci.

 

Na konci padesátých let patnáctého století Piero della Francesca také napsal a sám bohatě ilustroval pojednání o geometrii – jakýsi atlas, v němž nám zanechal celou řadu mistrně znázorněných geometrických útvarů a těles spolu s výpočty jejich hlavních veličin. Rukopis se skládá z 82 listů a je dnes uložen v Biblioteca Riccardiana.

Říká se, že obrazy a fresky Piera della Francesca jsou matematicky přesné, stejně tak jako některé druhy hudby. A hudební skladatelé se také jeho dílem inspirovali. Bohuslav Martinů napsal tři práce pro orchestr s názvem Fresky Piera della Francesca a věnoval je Rafaelu Kubelíkovi. Ten uskutečnil jejich premiéru spolu s vídeňskou filharmonií na festivalu v Salcburku v roce 1956. Pierova geometrická dokonalost a téměř magická atmosféra světla v jeho malbě inspirovala řadu moderních malířů, jako byli Giorgio de Chirico, Massimo Campigli, Felice Casorati a Balthuse.

Vybrané práce

 

Polyptych Misericordia (1445–1462) – Olej a tempera na dřevě, 330 × 273 cm, Pinacoteca Comunale, Sansepolcro

 

Křest Kristův (c. 1448–1450) – Tempera na dřevě, 168 × 116 cm, National Gallery, London

 

Svatý Jeroným v kajícnosti (c. 1449–1451) – Olej na dřevě, 51 × 38 cm, Staatliche Museen, Berlin

 

Svatý Jeroným a dárce (1451) – Dřevo, 40 × 42 cm, Gallerie delʼAccademia, Venice

 

Sigismondo Pandolfo Malatesta modlící se vedle sv. Zikmunda (1451) – Fresco, Tempio Malatestiano, Rimini

 

Portrét: Sigismondo Pandolfo Malatesta (c. 1451) – Tempera a olej na dřevě, 44,5 × 34,5 cm, Musée du Louvre, Paris

 

Legenda o pravém kříži (c. 1455–1466) – Fresky, bazilika San Francesco, Arezzo

 

Bičování Krista (c. 1460) – Tempera na dřevě, 59 × 81,5 cm, Galleria Nazionale delle Marche, Urbino

 

Polyptych se svatým Augustýnem (1460–1470) – Olej a tempera na panelu

 

Vzkříšení (c. 1463) – Freska, 225 × 200 cm, Museo Civico, Sansepolcro

 

Madonna del parto (1459–1467) – Freska, 260 × 203 cm, Chapel of the cemetery,

Monterchi

 

Narození (c. 1470) – 124,5 × 123 cm, National Gallery, London

 

Polyptych z Perugie (c. 1470) – Olej na dřevě, 338 × 230 cm, Galleria Nazionale dell'Umbria, Perugia

 

Madonna s dítětem a světci (Oltář Montefeltro, 1472–1474) – Olej na dřevě, 248 × 170 cm, Pinacoteca di Brera, Milan

 

Dvojportrét: Federico da Montefeltro a Battista Sforza, znám také jako Vévoda a vévodkyně z Urbina (c. 1472) – Olej na dřevě, Galleria degli Uffizi, Florence

 

Madonna di Senigallia (c. 1474) – Olej na dřevě, 67 × 53,5 cm, Galleria Nazionale delle Marche, Urbino

 

Literatura

Bertelli, Carlo, Piero Della Francesca, Yale, 1992.

Chieli, Francesca, La grecità antica e bizantina nell'opera di Piero della Francesca, Firenze, 1993.

Varisco, Alessio, Borgo Sansepolcro. Città di Cavalieri e Pellegrini, Pessano con Bornago, Mimep-Docete, 2012.

Damisch, Hubert, A Childhood Memory by Piero della Francesca, Stanford University Press, 2007.

Gantz, Jeffrey, Strong, silent type: Piero della Francesca, international artist of mystery, The Boston Phoenix, Arts section, September 1, 2006.

Ginzburg, Carlo, The Enigma of Piero: Piero Della Francesca, Verso, 2002.

Pope-Henessy, John, The Piero della Francesca Trail. Including Aldous Huxley Piero essay „The Best Picture“.

Pierpaolo Tofanelli, La Madonna del Parto, Pagine Nuove di Storia dellʼArte e dellʼArchitettura N. 3, Firenze, 2009.

Pierpaolo Tofanelli, La Natività, Pagine Nuove di Storia dellʼArte e dellʼArchitettura N. 4, Firenze, 2010.

Longhi, Roberto, Piero della Francesca.

Roberto Manescalchi, LʼErcole di Piero, tra mito e realtà ( ParteI), Grafica European Center of Fine Art (Terre di Piero), Firenze, 2011.

Vasari, Giorgio, Lives of the Artists, (George Bull translation), London, 1965.