Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Ilja Jefimovič Repin (5. srpna 1844 Čugujev, Rusko – 29. září 1930 Kuokkala, Finsko), byl velký ruský malíř a sochař. Ve 20. letech byl postupně vybudován kult jeho realistického umění a byl vydáván za předobraz a vzor socialistického realismu, což však ani v nejmenším nesnižuje kvalitu a význam díla tohoto velkého umělce.

Ilja Jefimovič Repin je bezpochyby jedním z nejslavnějších ruských umělců. Narodil se v malém městě Čugujev, ležícím nedaleko Charkova, 5. srpna 1844. Dnes je toto město součástí Ukrajiny, a právě této zemi skládal v některých svých dílech Repin poctu. Jeho realistické práce měly velkou psychologickou hloubku a ke konci jeho života byly v Sovětském svazu hromadně publikovány. Repin byl nesmírně oblíbený a oslavovaný jako „sociální realista". Počátek jeho života jako potomka ruských „vojenských“ usedlíků nebyl nejlehčí.

Jako jiné děti podobného původu nastoupil Repin do vojenské školy, kde se poprvé projevilo jeho výtvarné nadání při topografii. Repin se do výtvarné práce tolik zamiloval, že svého otce přesvědčil, aby směl školu opustit a učit se u místního malíře ikon Bunakova. Jeho ambice a touha po umění byly neutišitelné. V roce 1866 se vydal do hlavního města říše – Petrohradu. Přihlásil se jako student do Carské akademie umění, ovšem nebyl přijat. Vyučování u malíře ikon mu nedalo žádné základy v portrétování. Vstoupil tedy do soukromé školy, kde si jej brzy povšiml slavný umělec Ivan Kramský. Navázali spolu úzký vztah a na jeho doporučení byl nakonec Repin do Akademie přijat, když předtím zakončil první rok na soukromé škole a získal nejvyšší bodové ocenění za svůj obraz „Nářek nad troskami Jeruzaléma“.

V květnu 1873 Repin vycestoval do zahraničí na náklady Akademie, a vzal s sebou i svoji manželku a jejich první dceru Věru. Oženil se pouhý rok předtím s Věrou Ševcovou. Cestovali do Itálie a později do Paříže, kde zůstali až do roku 1876. Ve Francii na něj zapůsobila impresionistická díla a Repin si podle jejich vzoru osvojil práci se světlem a stínem. Moderna se jej však plně nikdy nezmocnila, a jeho tvorba připomínala spíše staré evropské mistry, především Rembrandta. Pak se vrátil domů na Ukrajinu, ale v té době již byl velmi slavný, a nakonec se v roce 1882 natrvalo přestěhoval do Petrohradu. Jako umělce jej přitahovali především prostí lidé a venkovský život, v němž se sám narodil, a častým námětem jeho děl tak byla Ukrajina a Rusko, ačkoliv v pozdějších letech rovněž portrétoval členy nejvyšších dvorských kruhů i carské rodiny. Krátce před zavražděním cara Alexandra II. Namaloval sérii obrazů „Odmítání přiznat se“, „Zatčení propagandisty“, „Setkání“ a „Nečekali ho“, z nichž poslední zmiňovaný je nejvíce oceňován.

V roce 1885 Repin dokončil zřejmě své úplně nejslavnější dílo „Ivan Hrozný a jeho syn“. Na obraze je vidět car Ivan IV., naprosto zděšený svým činem, svírající v náručí svého umírajícího syna. Hrůza v Ivanově obličeji ostře kontrastuje s pokorným, klidným výrazem umírajícího prince. Manželka slavného Mendělejeva napsala: „Nikdy nezapomenu, když nás tehdy Ilja Jefimovič pozval do ateliéru. Roztáhl závěsy, aby mohlo dovnitř světlo. Před námi byl ta děsivá vražda.“ Dlouho stála ona i její muž v tichosti, pak malíři začali gratulovat a třást rukou. Nejlépe však vystihl dojem z díla již zmiňovaný Kramskoj: „Nejprve jsem byl zcela ohromen Repinovou prací. Tomu se říká talent!  Nejprominentnějším rysem toho všeho je nečekaná vražda vyjádřena jen dvěma osobami, což je nesmírně těžké. Otec uhodil svého syna železnou holí. V další chvíli tento otec vykřikl hrůzou, přiběhl k synovi, popadl jej, usadil se na podlahu, zvedl jej na svá kolena a pevně objal, jednu ruku pevně ovinul kolem jeho hlavy, a mezi prsty mu protékaly pramínky krve, zatímco druhou kolem pasu. Přivinul jej k sobě a zběsile líbal hlavu tohoto ubohého, krásného prince a křičel děsem. „Ivan Hrozný" je naprostým fenoménem ruské výtvarné tvorby." Konzervativní část společnosti malbu ostře odsoudila a předseda Svatého synodu Pobědonoscev vyjádřil postoj carského dvora tím, že ji označil za „urážející pocity vlády“. Obraz koupil politik Treťjakov, ale na rozkaz Alexandra III. jej nesměl nikde vystavit. Teprve roku 1913 jej mohli lidé znovu vidět. Alexandr III. však sám zakoupil jiné, neméně slavné Repiovo dílo „Kozáci píší tureckému sultánovi“, které vznikalo celých dvanáct let, a to za cenu 35 000 rublů, což byla nepředstavitelná suma. Repin je vytvořil, aby vzdal hold těmto prostým lidem, kteří podle jeho názoru představovali ideály svobody a rovnosti.

Konec osmdesátých let však nebyla nejšťastnější doba pro umělcův osobní život. V roce 1887 se rozešel se svou ženou, a zatímco dvě starší dcery Věra a Naďa zůstaly s ním, mladší Táňa a syn Jurij odešli s matkou. Rovněž pracovní spory s různými uměleckým organizacemi si vybíraly svou daň na jeho duševním i tělesném zdraví, že Repin dokonce přivolával smrt. Úspěch a značně rozhojněný majetek mu umožnily velmi pohodlný život. Zakoupil statek na břehu západí Dviny, kde mohl odpočívat a znovu tvořit. Vznikly zde portréty jeho dcer – Věru vyobrazil s květinami a Naďu v loveckém obleku se zbraní.

Repin byl pověstný tím, že tvořil-li portréty, pracoval nesmírě rychle a často zpaměti. Zachytil podoby některých svých slavných současníků, včetně spisovatele Lva Tolstého, dvorního fotografa Levitského, vědce Dmitrije Mendělejeva, skladatele Mussorgského i ukrajinského básníka a malíře Ševčenka. V roce 1903 dostal náročnou zakázku portrétovat zasedání Státního kabinetu carského Ruska, kterou mu zadala sama vláda. Na plátně o rozměrem 400 x 877 centimetrů Repin během několika let vytvořil další nesmrtelný obraz, zachycující všechny politické špičky své doby, včetně cara Nikolaje II. A velkoknížat Michaila Alexandroviče, Michaila Nikolajeviče a Vladimíra Alexandroviče. V roce 1917 bude kreslit portrét Alexandra Kerenského...

V roce 1899 se Repin podruhé oženil, s Natálií Nordmanovou-Severovou, a o rok později se s ní přestěhoval na její daču dvě hodiny jízdy od Petrohradu. Až do roku 1907 vlastnil své petrohradské studio. Každou středu k sobě zval hosty, kterým pak předčítal z děl Leonida Andrejeva, Maxima Gorkého a dalších. Velkou pomocí mu byla Natálie, velice rázná žena, která všechno zorganizovala tak, aby mohl v klidu pracovat. Bohužel v roce 1914 zemřela na tuberkulózu. Jelikož jeho domov, ač tak blízko hlavnímu městu, ležel na území Finska, Repin se už po revoluci v roce 1917 nikdy do Ruska nevrátil, ačkoliv jej sovětská vláda několikrát zvala. Vždy odpovídal, že už je moc starý. Začínal se vracet ve vzpomínkách ke svému mládí a do jeho děl se začala vkrádat náboženská tématika. Jeho poslední dílo ukazovalo ukrajinského kozáka – téma, které měl tolik rád. Zemřel 29. září 1930, a když se nakonec oblast jeho domova přece jen stala součástí Sovětského svazu, byla na jeho počest přejmenována Repino.