Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Friedrich Wilhelm von Schadow (6. září 1788 v Berlíně ‒ 19. března 1862 v Düsseldorfu) byl významný německý realistický malíř, člen uměleckého hnutí tzv. nazarénů, které usilovalo o návrat umění k tradičním křesťanským hodnotám a námětům. Spolu s dalším členem tohoto hnutí Petrem von Corneliem založil takzvanou düsseldorfskou malířskou školu.

Schadow byl synem sochaře Johanna Gottfrieda Schadowa a jeho manželky Marianne Devidelsové. Jeho první výtvarná výchova tak probíhala přirozeně nejprve doma, kdy jej otec vedl k malířskému řemeslu již od útlého věku ‒ správně rozpoznav synův ojedinělý kreslířský talent. Ve věku dvaceti let už se s umělcem setkáváme na Akademii výtvarných umění v Berlíně, kde byl žákem významných a pro mladého umělce jistě inspirujících pedagogů-umělců, jako byli Friedrich Georg Weitsche. Jeho spolužákem byl rovněž Karl Wilhelm Wach.

Na velké výstavě Akademie v roce 1806 se mladý umělec úspěšně představil s portrétem slavné zpěvačky Julie Zelterové, manželky známého hudebníka a komponisty Carla Friedricha Zeltera (1758–1832). Umělkyni ztvárnil jako svatou Cecílii ve stylu tehdy populárního britského malíře Johna Flaxmana (1755–1826). Tento portrét přinesl mladému Schadowovi ocenění kritiky a stál do značné míry na počátku jeho úspěšné kariéry.

V letech 1806 a 1807 sloužil Schadow jako dobrovolník v pruské armádě. Tato jednoletá služba byla však tehdy dobrovolná již jen podle názvu, ve skutečnosti šlo vlastně o první povinnou vojenskou službu.

V roce 1810 Schadow úspěšně zakončil akademická studia a s čerstvým mistrovským diplomem v kapse se vypravil na cestu do Itálie. Provázel jej jeho bratr Rudolf Schadow (1786–1822), který byl sochařem po svém otci. Hostitelem a průvodcem po Itálii a zejména uměleckým prostředím Říma byl oběma bratrům jejich společný přítel, dánský sochař Bertel Thorvaldsen (1770–1844). Sochař je brzy uvedl do umělecké společnosti sdružující se okolo Caroline von Humboldtové (1766–1829), dcery pruského ministerského předsedy a manželky známého učence Wilhelma von Humboldta (1767–1835). V této společnosti živě se zajímající o umění se také Schadow setkal s nazarénskými malíři Petrem von Corneliem, Friedrichem Overbeckem, Philippem Veitem a rovněž svým bývalým spolužákem Karlem Wilhelmem Wachem. Naprosto se s jejich uměleckými záměry ztotožnil a bez váhání se k této umělecké skupině, která sama sebe nazývala „skupinou svatého Lukáše“, připojil. Členem hnutí byl tedy Schadow od roku 1813.

Patrně po vlivem svého kolegy a přítele Friedricha Overbecka přestoupil také Schadow v roce 1814 z luterského protestantského vyznání na katolické. Během svého římského pobytu maloval umělec v souladu s uměleckým zaměřením hnutí nazarénů téměř výhradně náboženská monumentální díla v akademicko-klasickém stylu odvolávajícím se na umění počátků renesance. V letech 1816 až 1818 se spolu s Corneliem, Overbeckem a Veitem podílel na výzdobě Bartholdyho římské vily.

V létě roku 1819 se Schadow vrátil spolu s Karlem Wilhelmem Wachem na žádost Karla Friedricha Schinkela (1781‒1841) zpět do Berlína ‒ aby se zde stali profesory na umělecké akademii, kde Schadow učil až do roku 1826.

V roce 1820 se Schadow oženil s Charlotte von Groschke, dcerou dvorního lékaře Johanna Gottlieba von Groschke (1760–1828). Z harmonického manželství vzešly dvě děti: dcera Sophie (1823–1892), pozdější manželka Richarda Hasenclevera (1812–1876), spisovatele, lékaře, poslance říšského sněmu a zakladatele starokatolického hnutí, a syn Johann Gottfried Rudolf, který byl později pruský generálporučík.

V letech 1822 až 1825 Schadow vedl v Berlíně velký a proslulý ateliér financovaný králem, který svou proslulostí a moderní výukou přitahoval řadu studentů nejen z Německa. Na konci roku 1825 však tento ateliér uzavřel a na počátku roku 1826 rovněž opustil své místo na berlínské akademii – důvodem bylo jeho jmenování ředitelem umělecké akademie v Düsseldorfu, kde se ujal funkce na počátku roku 1826 jako nástupce Petra von Cornelia. O rok později jej se začátkem nového akademického roku do Düsseldorfu následovali někteří jeho nejnadanější studenti jako Edward Bendemann, Theodor Hildebrandt, Julius Hübner, Carl Friedrich Lessing a Karl Ferdinand Sohn. Tato skupina studentů se spolu s dalšími spřízněnými umělci stala později známa jako takzvaná „Düsseldorfská malířská škola“, která více méně pokračovala v odkazu hnutí nazarénů a získala velice záhy věhlas nejen v Německu, ale v celoevropském měřítku.

Na objednávku kanovníka Immanuela Christiana Leberechta (1772–1831) vzniklo v roce 1827 ojedinělé dílo zobrazující Krista mezi farizeji pro katedrálu v Naumburgu, které do značné míry předznamenalo budoucí slávu Schadowa a düsseldorfské školy.

Ve funkci ředitele akademie byl Schadow také literárně činný – napsal několik prací zabývajících se uměleckým vzděláváním a teorií. Celkově se pak snažil zlepšit umělecké vzdělávání v Německu a pozvednout obecné povědomí o umění. Realizoval poměrně radikální reformu uměleckého vzdělávání – zavedl tři stupně uměleckých tříd: přípravnou, základní a mistrovskou. Cílem bylo oddělit od sebe studenty podle dosažené úrovně tak, aby se mohli dále rozvíjet spolu se spolužáky, kteří byli na srovnatelné úrovni – což tehdy na uměleckých školách nebylo běžné – všichni studenti jednotlivého oboru (například krajinomalby) pracovali společně. Schadow rovněž zavedl pro absolventy školy možnost působit i po ukončení studia dále na akademii a ve zvláštní třídě se dále rozvíjet, případně se stát pomocnými pedagogy svým mladším kolegům. Z dnešního pohledu lze tedy jeho reformu považovat za velmi rozumnou a moderní.

V roce 1829 pomohl Schadow založit umělecké sdružení v Porýní-Vestfálsku. V letech 1830 a 1831, a znovu později v letech 1839 a 1840 Schadow znovu pobýval v Římě. Z těchto svých italských cest si vždy přivezl celou řadu námětů a skic, které později rozpracoval ve svém ateliéru.

V roce 1842 Schadow získal čestný doktorát na univerzitě v Bonnu. V roce 1843 (nebo podle jiných údajů v roce 1845) byl povýšen do pruského šlechtického stavu jako „von Schadow-Godenhaus“. Přídomek „Godenhaus“ naznačuje původ jeho rodiny v panství Godenhaus nedaleko města Sinzig v Rýnské Falci. Podle osvědčení o udělení titulu se také uvádí varianta „rytíř Schadow von Godenhaus“.

V letech 1850 až 1854 pracoval Schadow na svém posledním významném díle. Jednalo se o rozměrný triptych s alegorickými vyobrazeními Nebe, Pekla a Očistce inspirované četbou Danteho Božské komedie. Umělec byl však postižen těžkou oční vadou a musel práci na obrazech přerušit a dokonce podstoupil operaci očí. Práci tak dokončil teprve po zotavení a dodnes ji tak můžeme obdivovat v hale Düsseldorfské soudní budovy.

V roce 1857 Schadow prodělal krátce před oslavou svých 69. narozenin mozkovou příhodu – mrtvici, ze které se již nikdy plně nezotavil. O dva roky později se cítil již natolik unaven, že odstoupil ze všech svých veřejných funkcí a zcela se stáhl do ústraní. Zemřel pak ve spánku ve věku 73 let 19. března 1862 v Düsseldorfu a byl pohřben se všemi poctami na hřbitově Golzheimer.

Na jeho počest byla přejmenována ulice v Düsseldorfu, ve které žil na sklonku svého života (od roku 1838). Ve stejném městě nalezneme dnes také Schadowplatz s umělcovým památníkem a Schadow-Arkaden v jeho blízkosti.

Malířké dílo:
Schadowova malba byla založena na práci starých mistrů quattrocenta a raném německém a nizozemském renesančním malířství, které po celý život zaníceně a detailně studoval a obdivoval. Jeho práce se odlišuje od ostatních příslušníků nazarénského hnutí především větší věrností přírodnímu obrazu a přísnějším ztvárněním linií i užitím lokálních barev přesně podle přírodního vzoru. Pro jeho práci bývá typická větší jemnost – užívá se dokonce termínu „jemný obraz“ ‒ a menší využití kontrastů a dalších okázalých malířských efektů. Rovněž jeho kompozice bývá zpravidla prostší a méně výrazná. Velká pozornost je věnována především realisticky pravdivému zobrazení všech detailů tak, jak je umělec pozoruje ve skutečnosti. Přesto však pozornost věnovaná detailu neubírá umělcovým obrazům nic z jejich monumentality a přesvědčivosti. Byla to právě Schadowova věrnost pravdě a skutečnosti pro kterou byl vyhledáván například i jako uznávaný autor portrétů.

Hlavní práce:

     1810 portréty královny Luisy (in memoriam) a jejího manžela Fridricha Viléma III.
     1816-1818 výmalba Casa Bartholdy společně s Corneliem, Overbeckem a Veitem: Josef ve vězení a další (Berlín, Nationalgalerie)
     1818 tři portréty Caroline, Gabriele a Adelheid von Humboldt (zničeny v roce 1945)
     1818 Autoportrét s Rudolfem Schadowem a Bertelem Thorvaldsenem (Berlín, Nationalgalerie)
     1824 Klanění tří králů (Garrison Church, Potsdam)
     1824 Oltářní obraz Kristus mezi Janem Evangelistou a Matoušem (cisterciácký klášter Pforta)
     1827 Kristus mezi farizeji (katedrálal Naumburg)
     1828 Caritas (Museum Kunst Palast, Dusseldorf); Přípravné skicy (Sbírka umění na univerzitě v Göttingenu)
     1829 Portrét Felixe Schadowa (1819-1861), nevlastní bratr umělce
     1835 Kristus na cestě do Emauz (Berlin, Nationalgalerie)
     1838-1842 Mudrc a pošetilé panny (Frankfurt, Städel)
     1840-1842 Pietas a Vanitas (Bonn, LVR-Landesmuseum)
     1850-1854 Třídílná nástěnná malba Nebe, očistec a peklo podle Dantovy Božské komedie pro Okresní soud v Düsseldorfu

Literární dílo:

Meine Gedanken über eine folgerichtige Ausbildung des Malers, in: Berliner Kunstblatt 1 (1828), s. 264–273

Der moderne Vasari. Erinnerungen aus dem Künstlerleben, Berlin 1854

Über den Einfluß des Christentums auf die bildende Kunst, Düsseldorf 1843

Literatura:

Carl Leberecht Immermann: Wilhelm von Schadow und die Akademie zu Düsseldorf, Düsseldorf 1827

Lionel von Donop: Schadow-Godenhaus, Wilhelm von. In: Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 30, Duncker & Humblot, Leipzig 1890, s. 515–520.

J. Hübner: Schadow und seine Schule, Berlin 1908

Barbara C. Tucholski: Friedrich Wilhelm von Schadow (1788–1862). Künstlerische Konzeption und poetische Malerei, Dissertation, Universität Bonn 1984

Ingrid Bodsch (Hrsg.): Wilhelm von Schadow und sein Kreis. Materialien und Dokumente zur Düsseldorfer Marlerschule, Stadtmuseum, Bonn 1992

Cordula A. Grewe: Wilhelm Schadow (1788–1862). Monographie und cataloge raisonné, Dissertation, Universität Freiburg 1998

Helmut Börsch-Supan: Schadow-Godenhaus Friedrich Wilhelm von. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 22, Duncker & Humblot, Berlin 2005

Katharina Bott: Das Schadow-Album der Düsseldorfer Akademieschüler von 1851, CoCon-Verlag, Hanau 2009