Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Mikoláš Aleš (18. listopadu 1852 Mirotice – 10. července 1913 Praha) byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, jedna z nejvýznamnějších osobností tzv. „Generace Národního divadla“ a klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel především z odkazu Josefa Mánesa, později však svým dílem začal tíhnout spíše k secesi.

Mikoláš Aleš se narodil 18. listopadu roku 1852 v Miroticích. Jeho otcem byl František Aleš, písař a později městský tajemník, člen významné a zámožné mirotické rodiny, matka se jmenovala Veronika Alšová, rozená Famfulová. Kvůli finančním potížím se musela celá Alšova rodina několikrát přestěhovat – v roce 1856 nejprve do Písku a následně do Prahy. Ani tam se však nepodařilo situaci zlepšit a Alšové se v únoru 1859 vracejí zpět do Mirotic.

Kreslit začal Mikoláš už ve čtyřech letech. V roce 1862, podobně jako jeho dva bratři František a Jan, nastoupil na školu v Písku a v roce 1865 na gymnázium, které však pro neshody s jedním z tamních pedagogů musel opustit. Začal se tedy učit malířem a později, roku 1867, vstoupil do druhé třídy Písecké reálky, kde studoval až do roku 1869. Poté začíná studovat na pražské Akademii výtvarných umění (u profesorů M. Trenkwalda a J. Sweertse, studia končí v roce 1876). Již během studií se přitom Aleš projevil jako vynikající pokračovatel národně orientovaného díla J. Mánese, a to jak svým romantizujícím stylem, tak svou schopností tematicky čerpat z české historie – Aleš se vrací ve své tvorbě až k počátkům české státnosti, mnohé významné osobnosti českých dějin jsou pak dnes známy především z jeho podání – Jan Žižka (viz Jan Žižka z Trocnova), Jiří z Poděbrad (viz Jiří z Poděbrad) či Václav IV.

V Alšově životě následovala záhy řada nešťastných událostí, nejprve předčasně zemřeli oba jeho bratři (1865 František, 1867 Jan) a krátce na to zemřela v roce 1869 také jeho matka. Otec se v roce 1874 sice znovu oženil, ale ještě téhož roku také zemřel. Protože se svou macechou se Aleš nikdy nespřátelil, zůstal ve svých 22 letech zcela sám a bez prostředků.

V roce 1876 se zúčastnil studentské revolty proti profesoru A. Woltmannovi, který během své přednášky v německém vzdělávacím klubu Concordia popřel existenci českého umění doby gotické a barokní – uvedl doslova, že české umění v té době pouze přejímalo německé vzory. Čeští studenti, kteří přednášku navštívili, hlasitě protestovali a na vyzvání odmítli opustit přednáškovou síň, na což profesor Woltmann reagoval následným policejním vyklizením síně. Později protesty přerostly v potyčky mezi německými a českými studenty. Aleš byl potrestán několikadenním vězením a vyloučen z akademie. Do vězeňské cely si Aleš údajně vzal pouze Bibli.

Po svém odchodu z Akademie žije Mikoláš Aleš takřka rok v Suchdole poblíž Prahy na statku Brandejsových (statkář A. Brandejs v této době patří k předním mecenášům českého výtvarného umění).

Významným rokem v Alšově životě byl pak rok 1879 – v tomto roce Aleš vítězí v soutěži na výzdobu foyeru pražského Národního divadla (společně s F. Ženíškem) – jeho návrh, cyklus čtrnácti lunet, nazvaný „Vlast“ (1977–81) se pak stává vrcholem raného období jeho tvorby.

Na počátku osmdesátých let 19. století se Mikoláš Aleš začíná stále více věnovat knižní ilustraci – spolupracuje s mnoha významnými literáty této doby, pro jejich díla vytváří působivý obrazový doprovod: Alšovy ilustrace se objevují v mnoha slavných dílech A. Jiráska, K. V. Raise, F. L. Čelakovského (viz Čelakovský, František Ladislav) či J. Arbese (viz Arbes, Jakub). Velkou oblibu si získávají Alšovy ilustrace ve dvousvazkové sbírce českých a moravských národních písní, nazvané „Špalíček jednoho sta národních písní a říkadel“ (1906 a 1912).

Po roce 1884 se Mikoláš Aleš též stále více začíná věnovat ilustraci časopisecké, spolupracuje mimo jiné s časopisy Květy, Šotek, Světozor, Humoristické listy či Zlatá Praha (ilustrátorské práci pro české časopisy se přitom Aleš věnuje již od dob svých studií na Akademii, kdy pracuje např. pro časopis Paleček).

Od osmdesátých let 19. století Mikoláš Aleš také spolupracuje s mnoha významnými českými architekty při návrzích dekorativní výzdoby mnohých staveb, a to jak výzdoby fasádní, tak výzdoby interiérů – z této oblasti Alšovy tvorby jsou známé např. jeho návrh výzdoby dvorany Městské spořitelny či vestibulu pražské Staroměstské radnice.

Z Alšova nepřeberného malířského odkazu jmenujme jen několik nejznámějších obrazů: „Husitský tábor“, „Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem“ či již zmíněný cyklus lunet „Vlast“. Z dalších Alšových cyklů jsou pak známé především cykly „Smysly“ (1876), „Živly“ (1881) či „Život starých Slovanů“ (1891).

Mikoláš Aleš se aktivně účastní i společenského života – stává se prvním předsedou Spolku výtvarných umělců Mánes, členství jej váže též k Umělecké besedě.

V posledních letech svého života směřuje malíř Mikoláš Aleš stále více a stále zřetelněji k secesní tvorbě.

Aleš byl jako umělec uznáván již za svého života, i když spíše jen jako kreslíř a dekoratér, jeho malby byly plně doceněny až ve 20. století. V roce 1896 vydal spolek Mánes první samostatnou publikaci o jeho díle a u příležitosti svých šedesátin byl Aleš jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých.

Mikoláš Aleš, tento jedinečný a nesmírně talentovaný malíř, jenž svou tvorbou pomáhá ve druhé polovině 19. století spoluvytvářet českou národní identitu, umírá v Praze 10. července roku 1913.