Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Petr Jan Brandl (něm. Peter Johann Brandl, on sám se psal Petrus Brandl; 24. října 1668 Praha – 24. září 1735 Kutná Hora) byl jedním z předních představitelů vrcholného českého baroka a jedním z největších českých umělců všech dob. Již jeho raná díla vykazovala umělcův výrazný talent. Jeho jméno je v Čechách chápáno jako synonymum velkého malířského umění a jeho osobnost patří k nejpopulárnějším určitě v celé naší výtvarné minulosti. Brandl je umělcem s velkým tvůrčím sebevědomím a neobvykle těsným spojením života a díla, ač se jeho překrásné dílo zdá být přímo v kontrastu s jeho nezřízeným životem. V 18. stol mělo jeho jméno v Čechách bez nadsázky podobný zvuk jako Tizianovo v Benátkách, Dürerovo v Německu nebo Rembrandtovo v Holandsku.

Petr Brandl se narodil roku 1668 v Praze jako syn Michala Brandla, krejčího s oprávněním k šenkování, z falknovského panství Nosticů, který přišel do Prahy po odchodu švédského vojska. Jeho matka se jmenovala Alžběta Brandlová, rozená Hrbková. Pocházela stejně jako její muž ze selského stavu, z jihočeské vesnice Přestanice. Michal Brandl se až za dva roky po svatbě stal mistrem, otevřel si krejčovskou dílnu a nevedlo se mu špatně, protože bohatnoucí měšťanstvo té doby dohánělo v módě šlechtu. Později si otevřel ve své dílně hospodu a vydělával ještě více i přes poměrně velkou konkurenci.
Petr Brandl měl celkem šest sourozenců. Z nich nejstarší byla Marie Barbora, která však zemřela v šesti letech na zápal plic. Dalším dítětem byl Michal Brandl, který se měl stát krejčím. Další dcerou byla Eva. Ta ale také zemřela osm měsíců po narození Petra. Těmi nejmladšími byli Ferdinand a Anna Marie Brandlovi.

Petr Brandl dostal v říjnu roku 1668 u křtu jméno Jan po jednom z patronů české země a Petr po kmotrovi, kterým byl doktor Petr Biedrmann. Už jako malý chlapec byl dobře vychováván. Absolvoval šest tříd jezuitského gymnázia na Malé Straně, přičemž na Brandla měl v těchto letech největší vliv nejspíše jeho strýc Martin Hrbek, který byl známý jako významný dvorní zlatník. Zřejmě na jeho radu také Brandl vstoupil snad r. 1683 do učení ke Kristiánu Schröderovi, Hrbkovu kolegovi ve funkci dvorního malíře. Schröder se tehdy však ještě nepodvolil cechovnímu řádu, což vylučovalo právo řádného školitele. Stal se členem malířského cechu až roku 1694. Zdá se, že talentu moc neměl, ale byl dvorním malířem a měl také na starosti správu císařské obrazárny na Pražském hradě a k této funkci měl rovněž titul inspektora. Když Petr Brandl přišel do učení, Schröder měl zrovna dva starší učně, a tak měl Petr nejvíce povinností a kreslit zpočátku ani nesměl. Teprve když mistr poznal jeho talent, rozhodl se, že bude Petra učit. Učení začínalo kreslením. Stíny musel přesně odměřovat pod úhlem vrhaného světla a nořit do něj kreslené předměty tak, aby bylo vidět, že stín je jen vytlačené světlo. Schröder brával Petra do německého sálu na hradě, kde ho učil na italských mistrech základům kresby v malbě. Po prvním roce učení maloval Petr drobné věci, stále však pod dohledem. V druhém roce Petrova učení zemřel jeho otec. Z hospody znovu udělali krejčovskou dílnu, kde nejstarší ze synů Michal začal svou živnost. Petr byl v pořadí osmý, který se u Schrödera nedoučil, protože Schröder ignoroval cechovní artikule. Proto se učedníci doučovali u mistrů v cechovním pořádku. Petr se však nechtěl u nikoho doučit, neboť rovněž neuznával cechovní řád a byl přesvědčen, stejně jako jeho učitel, že cechovní zřízení snižuje význam umění na pouhé řemeslo.

Brandl se snažil najít místo malířského pomocníka u některého známého malíře. Všichni si sice pochvalovali jeho talent, ale spíše chtěli vidět jeho osvědčení o vyučení. Brandlovi prodali roku1678 svůj dům a přestěhovali se do menšího. Petr neměl práci, nejčastěji se povaloval po hospodách a nanejvýše kreslíval portréty hostů na kartony. Na jaře roku 1679 se Petr rozhodl, že půjde hledat práci někam, kde ho ještě neznají. Matka mu vydala několik zlatých, které měl pro jistotu u ní schované, aby je nepropil. Zastavoval se na vesnicích u farářů, protože většinou jenom oni věděli o práci pro malíře. Ve městech hledal práci i na radnicích. Prošel Lysou, Nymburk, Poděbrady, Kouřim, ale na venkově bylo Brandlovi ještě hůře než v Praze. Když přišel do Kolína, šel se zeptat ke kostelu svatého Bartoloměje. Potom na radnici schválili, že Petr bude malovat obraz, který chce radnice věnovat kostelu. Umělec měl za model pro sv. Bartoloměje prvního radního Kolína Kokovského. S obrazem byli radní spokojeni a nabídli mu namalovat obraz Panny Marie, i když na něm byl radní Izbacher, uzdař Weindl, magistr Pezzorides a měšťan Kužel zvěčněni jako katané, kteří stahují zaživa kůži svatému Bartoloměji, tedy prvnímu radnímu Kokovskému. Petr Brandl však už odešel do Kutné Hory, odkud odjel formanským vozem zpět do Prahy a obraz Panny tedy nenamaloval.

Zatímco byl Petr Brandl pryč, jeho matka zařídila v novém domě krejčovskou dílnu a přijala za staršího tovaryše Jiřího Traga. Brandl měl u matky podíl z prodeje domu, a nemohl se s ní ve zlém rozejít, dokud by nedostal peníze do rukou, protože měl strach, že se Trag jeho podílu zmocní. Ani ne měsíc po Brandlově návratu z Kutné Hory se dověděli o kolínském obrazu mistři staroměstského cechu. Kolínští páni poslali totiž stížnost pražskému cechu sv. Lukáše. Chtěli potrestat Brandla, protože maloval obraz, aniž by byl mistr, což jim zamlčel. Byl to žák cechem nenáviděného Schrödera, a tak bylo třeba ukázat, že cech není žádný holubník. Brandl byl donucen přijít k výslechu. Měl mít zakázáno malovat na celém území Čech. Ale když byl založen vzdorocech, ve kterém byl Schröder členem, byla uznána Petrova učební doba. Začal malovat obrazy s vlastní signaturou a prodávat bohatým měšťanům a klášterům. Umělci se konečně začalo dařit. V Praze se v té době objevilo mnoho obchodníků s obrazy. Nemusel už ani obcházet po domech a vnucovat se bohatým měšťanům. Zákazníci si Brandla vyhledávali sami. Mohl dávat matce peníze na přilepšenou. Ta však peníze zdá se ani nepotřebovala, protože Trag vydělával dost pro oba. Když se za něj Petrova matka roku 1690 provdala, byla jím donucena, aby na něj přepsala dům. To mělo za následek, že se oba její synové definitivně rozešli s Tragem i s matkou. Petr Brandl se odstěhoval na Staré město pražské, kde si najal byt v Celetné ulici, v domě nedaleko Černého koníčka. Brandl si začal žít na vysoké noze, a tak mu zřejmě nebyl dobrý ani tento dům. Znovu se tedy přestěhoval na Skořepku. Do domu U Umrlčí hlavy. Snažil se podobat šlechticům. Brandl měl hodně zakázek, ale utrácel více, než si vydělal. Umělec se pomalu zadlužoval a přestával se stýkat s rodinou. Schröder mu naštěstí nabídl, aby jel do Zbraslavi za opatem Lehnerem. Ten právě stavěl konvent a měl pro Petra zakázku pro kostel sv. Jakuba. Objednal si dvě plátna: Narození páně a Svatí tři králové. Petr se tedy musel přestěhovat do kláštera. Když se vrátil za dva měsíce do Prahy, znovu všechno propil.

Když jednou navštívil Schrödera, seznámil se s Janem Jakubem Steinfelsem ze Steinfelsu. Byl to vnuk holandského malíře u dvora císaře Rudolfa II. Steinfels Brandlovi nabídl vstup do cechu – že tam má velké slovo. Vstup do cechu však znamenal plno povinností a závazků, a o těch Brandl nechtěl ani slyšet, a tak ho Steinfels nakonec do cechu nedostal. Jeho prostřednictvím se však Petr Brandl seznámil s Helenou Františkou Klossovou. Byla to dcera Škrétova žáka Jana Bartoloměje Klosse, který pocházel z Würzburku v Bavorsku. V Praze se tento umělec oženil s Češkou Helenou Prudencií Strakotovou. Se svojí ženou vychovával pět dětí. Helena z nich byla nejstarší. Petr Brandl a Helena se za několik měsíců vzali v kostele u svatého Martina na Starém Městě. Helena byla údajně dobrou manželkou, ale Brandl stále utrácel všechny peníze v hospodách a to se Heleně jistě nelíbilo. Z tohoto důvodu také mezi nimi vznikaly velké spory.

Helena čekala v druhém roce manželství dítě. To jim docela pomohlo obnovit soulad a navíc byl Petr donucen vstoupit do cechu. V březnu roku 1694 vstoupil do cechu sv. Lukáše. Cech se Petrovi odměnil první větší zakázkou, když nabídli Petrovi pracovat pro Serváce Ignáce Engela z Engelflusu, který stavěl klášter na Skalce podle marseilleského. Za stavitele měl Diezenhofera. Petr měl namalovat na strop fresku Maří Magdaleny. Práce mu trvala skoro měsíc. Na počátku října roku 1694 se Heleně narodil syn. Dítě bylo pokřtěno u sv. Havla a dostalo jméno po kmotru Ignác a po matčině přání Maxmilián. Avšak jeho narození nepřineslo manželství na dlouho klid. Znovu se mezi Helenou a Petrem množily rozpory a potíže, Brandl totiž po lukrtivní zakázce znovu začal pít. Oba se přestěhovali, ale každý jinam. Petr Brandl nakonec přemluvil Helenu, aby se k němu vrátila. Karmelitáni si u Brandla objednali obrazy: svatého Josefa, svatou Annu se sv. Jáchymem a sv. Eliáše. Helena z tohoto úspěchu byla velmi šťastná, a tak v manželství nastal opět klid. V květnu roku 1696 se jim narodil další syn, který byl pokřtěn u sv. Martina, jménem Karel František. Bylo to však nedonošené dítě a žilo jen rok a měsíc. Od karmelitánů dostal Petr 1000 zlatých a pak ho doporučili hraběti z Valdštejna. Hrabě chtěl namalovat obraz sv. Františka Xaverského pro lhoceradský kostel. Poté Brandl maloval obraz sv. Terezie před Kristem pro hraběte Šternberka. Obraz byl určen pro malostranský kostel sv. Josefa. Poté mu Schröder umožnil malovat pro Staré, Nové a Menší Město a pro pražskou kapli na Svaté Hoře u Příbrami za 160 zlatých. Za tyto zakázky dostal mnoho peněz, ale za léčení a pohřeb Karla Františka museli zaplatit přes 600 zlatých. Začátkem června roku 1698 se jim narodilo třetí a poslední dítě, dcera, kterou pokřtili jménem Anna Marie Barbora. Ani ta však moc nepomohla jejich manželství. Helena stále viděla v Petrovi horšího malíře, než byl její otec Klosse a to Petr Brandl velice těžce nesl.

Na počátku února roku 1703 zemřela Petrova matka. Petr ani Michal nešli matce na pohřeb a nechtěli ani její dědictví. Její muž, Jiří Trag, se ještě potom oženil s Evou Ekovou a měl s ní ještě tři děti. V roce 1704, když bylo Brandlovi 36 let, říkalo se o něm v Praze, že je dědicem Škrétovy slávy. Mohl si dovolit odmítnout některé zakázky ve prospěch jiného malíře, hlavně Halbaxe. Brandl byl stále slavnější a proslulejší. O něco později se Brandl seznámil s Konstancií, ženou apelačního rady Seidla u malíře Kristiána Luny, který pracoval na její miniatuře. Brandl s Konstancií odjeli spolu z Prahy do Lnář, kde měl umělec namalovat dva obrazy. Potom odjeli do Roudnice. Helena se o všem dozvěděla a poslala mu několik rozhořčených dopisů. Brandl se však nevracel. Na okraji bídy se Helena rozhodla manžela žalovat u pražské konsistoře. Najala si advokáta, doktora Blovského, který napsal žalobu. Petr Brandl odjel do Prahy, ale jen shodou okolností, ne aby se vrátil k Heleně. Obsílku dostal koncem srpna r. 1708. Brandl se dostavil 6. září r. 1708 do síně pražského konsistorního soudu v arcibiskupském paláci, kde prohlásil, že bude plnit všechny povinnosti, ale byl zřejmě přesvědčen, že tak dělat nebude a ani nebude muset. Ještě na konci září odjel Brandl do Chýše. Byl pozván od hraběte Karla Jiřího Michny z Vacínova. Byl tam právě dostavěn kostel pro karmelitány, u kterých měl již Brandl dobré jméno. Měl tam namalovat dva obrazy: Ukřižovaného a Pannu Marii se sv. Šimonem Štokem. V Chýši maloval tři týdny a za oba obrazy dostal 900 zlatých, ale v obci pobýval Brandl ještě skoro celý rok. Všechno, co si tu vydělal, propil a jinak utratil s Michnou. Za rok měl Brandl přes 3000 zlatých. U Halbaxe se scházeli malíři a sochaři většinou přišlí z ciziny. Proto se zde Brandl seznámil se sochařem Matyášem Braunem. Braun chtěl po Halbaxovi namalovat obraz k jeho soše, a protože Halbax neměl čas, obrátil se k Brandlovi. Cisterciácký opat Eugen Tyttl z Plas objednal pro Karlův most sochu sv. Luitgardy a Braun se nechtěl ukázat, že je pozadu za domácí konkurencí Brokofů. Brandl tedy souhlasil a nakreslil obraz podle Braunova dopisu od plaského opata, v němž byla podrobně vylíčena historie sv. Luitgardy. Potom se Brandl zase jen povaloval po hospodách. Snad proto, že sám nechtěl, aby všechno, co vydělá, šlo Heleně. Brandl se zadlužil, a zatímco vytloukal hospody, přátelil se s holotou, měšťankami a na svou manželku si ani nevzpomněl, jeho přátelé z cechu i Braun pracovali bez zastavení. Brandl utrácel a čím dál tím více toužil po venkově.

Petr Brnadl začal pomýšlet na lehké zbohatnutí. S několika přáteli si najal důl Santa Maria de Victoria v Jílovém. Byl rozhodnut, že rychle zbohatne na vytěženém zlatě. Později zjistil, že důl je již prázndný, neboť byl již dříve vytěžen pražským arcibiskupstvím, a tak musel utišovat pražské podílníky. Brandl se znovu velmi zadlužil věřitelům i najatým horníkům. Znovu si vydělal pár zlatých z oprav několika obrazů, ale všechno investoval do dolu. Potom si najal nový důl pod Hrobským návrším. Všichni věřitelé nakonec Brandlovi přestali důvěřovat a odmítli mu dále půjčit jediný krejcar. Umělec se tedy vrátil do Prahy, aby se znovu pustil do práce. Byly to jeho další obrazy sv. Petr, Jan Evangelista, Matouš, Lukáš, Marek, Jeroným, Augustin, Řehoř a sv. Ambrož. Pracoval ale ne příliš dobře, lajdácky, donucen Axlarem malovat pro arcibiskupský palác. Dokonce pomýšlel na návrat k Heleně, ale raději r. 1715 odešel znovu na venkov. Petr se potuloval po Českobrodsku a Kouřimsku. Tu a tam namaloval nějaký obraz. V Chotuni namaloval dva obrazy pro rytíře Jana Ignáce Mladoty ze Solopysk. Za obrazy Krista na kříži a sv. Josefa v tesařské dílně dostal 50 zlatých. Práce na obrazech vyvolala v Brandlovi znovu touhu po malování. Vrátil se tedy do Prahy a šel hledat práci do cechu sv. Lukáše na Starém Městě. Brandl byl pozván, aby sepsal inventář rudolfinské obrazárny. Tehdy tam bylo 551 pláten. Za čtvrt roku byl hotov a přijal objednávku z arcibiskupství na obraz sv. Jakuba pro hraběte ze Schützenu. Potom dostal pozvání do klášterního kostela premonstrátek. Dále maloval sv. Jana Křtitele, sv. Annu a sv. Antonína Paduánského pro hraběte Lažanského. Z Doksan měl 700 zlatých a od Lažanského dostal 1600 zlatých rýnských. Splatil některé dluhy – jenom Heleně jako vždy neposlal nic. Po čase měl Brandl namalovat pro břevnovské benediktiny pro kostel sv. Markéty obrazy Vidění sv. Benedikta, sv. Otmara, Smrt sv. Vintíře a další. Když hrabě Černín hledal malíře, najal si Petra Brandla. Práce začala portrétem pátera Jakuba. Jen za první dva měsíce u Černína bylo Brandlovi vyplaceno 1300 zlatých. Začal jako vždy znovu a zbytečně utrácet. Maloval portrét hraběte Černína a hraběnky Marie Izabely. Helena chtěla poslat peníze, ale manžel neodpovídal na dopisy, a tak bylo svoláno nové líčení u konsistorního soudu. Brandl pakmusel platit Heleně výživné. Platit jí měl 3 zlaté týdně, jen pokud by byl stále zaměstnán u Černína. Petr však Heleně nedával nic, i když si za poslední čtyři měsíce vydělal 1800 zlatých, stále totiž splácel výplaty podílů z Jílového. R. 1725 se Petr vypravil do Kuksu k hraběti Františku Antonínu Šporkovi, kde měl namalovat nejprve Klanění Tří Králů a pak jeho portrét. Potom byl zaplaven zakázkami obrazů natolik, že si zavolal svého syna Maxe na pomoc, což často nedělal. R. 1728 Špork poslal Petra do Kutné Hory, kde pro něj prelát Otto Zahradnický měl několik zakázek. Maloval Sen sv. Luitgardy, Dědice země české, sv. Jana Nepomuckého, Nanebevzetí Panny Marie a sv. Julianu Lutišskou. Koncem podzimu se vrátil do Kuksu. Odtud odešel do Hradce a pak se toulal jako žebrák po východních Čechách. Znovu se zadlužil a přežíval na dluh v Kutné Hoře. V zimě r. 1734 byl Brandl téměř bez krejcaru a jeho zdraví také nebylo moc dobré. Když v létě nemoc poněkud polevila, Brandl býval zase nejčastěji v hospodách. Nakonec v září r. 1735 zemřel v Kutné Hoře. Podivuhodný osud velkého umělce se tak neslavně završil.

Nejdůležitější práce Petra Brandla:

1697 – Zvěstování v Pražské kapli poutního kostela na Svaté Hoře u Příbrami;Křest Kristův na hlavním oltáři farního kostela v Manětíně

po 1710 – Návrat ztraceného syna

Před 1720 – Tři ženy a lovec

Kolem 1720 – Úmrtí Máří Magdalény (k vidění v Kaiserdomu ve Frankfurtu nad Mohanem)

1721 – Historie Josefa Egyptského

1724 – Sen Eliášův

Před 1725 – Autoportrét s gestem počítání na prstech

Kolem 1730 – Matouš s andělem; Simeon s Ježíškem v Národní galerii v Praze;

Klanění tří Králů v Kapli Zjevení Páně v Smiřicích;

Poslední příjímání poustevníka Vintíře v klášterním kostele Břevnovského kláštera;

Smrt svatého Benedikta v klášterním kostele Břevnovského kláštera;

Svatý Vavřinec a Linhart na oltáři svatého Vavřince a Linharta v kostele svatého Klimenta v pražském Klementinu;

Sv. Josef, Sv. Jáchym se sv. Annou a Sv. Šimon, obrazy v kostele Panny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně

Literatura:
HUMBERGER, Jaroslav: Petr Brandl, Obelisk, Praha 1971.

NEUMANN, Jaromír: Petr Brandl 1668–1735: Výstava k dvoustému výročí umělcovy smrti, Praha 1968.

PROKOP, Jaroslav: Petr Brandl: Životní a umělecký epilog: 1725–1735, Praha 2006.

VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol.: Biografický slovník českých zemí, 7. sešit: Bra–Brum, Praha, Libri, 2007, s. 132–133.

Další odkazy:

Malířská technika Petra Brandla a její zařazení do technologického vývoje malby v Čechách, Technologia artis.