Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Antonín Chittusi (1847–1891)

Významný český krajinář závěru 19. století, jenž se vydal zcela jinými cestami než české malířství té doby, býval často mylně považován tu za impresionistu, nebo dokonce za radikála. Jeho umění nesoucí stopy francouzského tvůrčího prostředí, ve kterém se umělecky vzdělával, můžeme bez nadsázky označit za jeden z počátků moderního českého krajinářství a umělce samotného za zjev světového formátu.

Antonín Chittussi se narodil 1. prosince 1847 v Ronově nad Doubravkou jako syn české matky a italského otce, který přišel do Čech z Ferrary a pocházel z tamního starého kupeckého rodu. Po absolvování čáslavské reálky, ve svých devatenácti letech odchází mladý Chittussi do Prahy, kde nejprve krátce studuje na Vysokém učení technickém a poté nastupuje na Akademii výtvarných umění. Tehdejší pražská akademie však byla spíše podprůměrnou školou, která poskytovala jen neurčité vzdělání, po smrti Maxe Haushofera v roce 1866 dokonce neměla ani krajinářskou školu. Mladý Chittussi pracně kopíruje historické náměty a zdá se, že se mu příliš nedaří. V roce 1866 je Praha krátce okupována pruským vojskem a nastává období zmatků a politických šarvátek, které neminuly ani pražskou akademii. V roce 1868 Chittusi akademii opouští a odchází do Mnichova, jehož akademie patřila k nejprestižnějším a nejvyhledávanějším. Ani zde však tento výrazný talent nenalézá nic jiného než konvenční opakování historických námětů. Po roce studia v bavorském hlavním městě rozhodnou vnější okolnosti o umělcově dalším osudu. Je povolán k vojenské službě v rakousko-uherské armádě, a odchází proto do Vídně, aby zde byl odveden. Ve Vídni však, zejména díky přímluvě svého strýce, který byl vyšším důstojníkem, může dál pokračovat ve studiu umění na vídeňské akademii. Nalézá ovšem jen další průměrnou školu, která jej, jak se zdá, nemůže ničemu novému naučit. Přesto na vídeňské akademii setrvá ještě další tři roky. V této době je zřejmě samotnému Chittussimu jasné, že nikdy nebude malířem historických námětů – kreslený karton Žižka před Rábím z roku 1872 je jen špatně naaranžovanou scénou v konvenčních kulisách. Jde o bídný výsledek tolika let akademických studií. V první polovině roku 1873 malíř cestuje po Uhrách – to málo z děl, která se nám z tohoto období dochovala, ukazují sice ještě těžkopádné, ale obdivuhodně procítěné vidění krajiny. Rozsáhlé do daleka se táhnoucí uherské stepi pod vysokou oblohou nejsou zpracovány nijak obratně, přesto právě zde můžeme vysledovat počátek Chittussiho velkého umění, které nevytrysklo náhle, ale v umělci postupně dozrávalo.

Rozhodujícím momentem v malířově životě byla okupace Bosny a Hercegoviny v roce 1878, které se účastnil jako záložník pražského 21. pluku. Tato násilná anexe plná ukrutností vůči obyvatelstvu, jichž byl svědkem, natrvalo proměnila Chittussiho nejen jako člověka, ale i jako umělce. Jeho názory na válku, na uspořádání společnosti a na obecnou morálku byly účastí v tomto tažení zřetelně ovlivněny. Velkou morální oporou mu byla láska ke Zdence Braunerové a jejich dlouholetá korespondence dnes představuje nejcenější pramen poznatků o malířově životě a smýšlení.

Ani v Bosně nepřestává být Chittussi především malířem. Jeho díla z této doby, vedená spíše okamžitými pohnutky než uměleckým záměrem, jsou bohužel z velké části nenávratně ztracena. Jeden z mála dochovaných obrazů Mohamedánský hřbitov v Bosně z roku 1878 nese stopy neklidných okolností svého vzniku. Technicky se příliš neliší od obrazů namalovaných těsně před bosenským tažením, jakým je dochovaný Přívoz u Davle z téhož roku. Víme, že tyto obrazy byly vystaveny v Umělecké besedě ve Vídni, kde sklidily poměrně velký úspěch, ale ten lze spíše přičíst charismatické osobnosti mladého umělce než jejich kvalitě, která stále ještě nebyla valná. Umělec to ví, v jednom z dopisů Augustě Braunerové, Zdenčině matce, zaslaném již z Paříže 25. května 1879 Chittussi píše: „posavadní činnost má byla nadarmo".

V říjnu roku 1878 odjíždí na krátko Itálie, kde v dopise Zdence Braunerové napsaném v Castel Vecchio sděluje, že se vrací domů. Za jeho krátkého pobytu v Praze se jeho citový vztah ke Zdence Braunerové patrně ještě více prohloubil, její patricijská rodina jej přijala nadmíru dobře. Chittussi měl citlivou a výbušnou povahu, která nebyla ochotna se jakkoli přizpůsobovat. Ale vyloženě konfliktním typem Chittussi nebyl a byl považován za nadějného umělce (i když v té době ještě nezaslouženě), a proto mohl být pro dceru z měšťanské rodiny jistě dobrou partií.

V prvních březnových dnech roku 1879 odjíždí mladý umělec do Paříže. Jeho zastávka v Norimberku je přesně datována 5. března. Chittussi o pouhého půl roku zmeškal světovou výstavu, která tolik znamenala pro francouzské umělce. Do Paříže přichází téměř současně s Hynaisem, na rozdíl od něj však jako nehotový, nevyzrálý a nevyhraněný umělec. Je si toho vědom a prožívá i jisté pocity beznaděje a přehnané sebekritiky. Nezahálí však. To, co se v něm střádalo po dlouhá léta, má být teprve v Paříži zúročeno a zhodnoceno ve velikém díle. Jména umělců, již ho v Paříži provázeli, jako byl Minet, Conquand, Guillemet či sochař Lombard, nám dnes již mnoho neřeknou – jak už se stává, zprvu nevýrazný žák překonal nakonec své učitele. Chittussi je právem řazen mezi umělce takzvané barbizonské školy, uměleckého směru nesoucího jméno malé obce Barbizon nedaleko Fontainebleau. Umělci této školy se věnovali převážně krajinomalbě a byli to právě oni, kdo otevřeli cestu k modernímu malířství. Právě barbizonská škola objevila způsob užití čistých barev nanášených v drobných skvrnách či čárkách na plátno, právě ona se snad jako první zabývala světelnými efekty a propagovala malbu v plenéru. Mnohem slavnější impresionismus z této školy přímo vycházel a je jejím přirozeným vyústěním. Chittussi byl francouzským uměním ovlivněn jako málokterý český umělec, jeho náměty i styl jeho malby, vše je nyní francouzské a tolik vzdálené českému uměleckému prostředí, které je v této době formováno zejména velkými národními úkoly, jakým byla například výzdoba Národního divadla, a stává se do jisté míry provinčním.

V květnu roku 1879 prochází Chittussi právě okolí Fontainebleauského lesa, kde barbizonská škola vznikla. Jistě také předtím v dubnu viděl čtvrtou výstavu impresionistů na avenue de l´Opéra a zaujal k ní stanovisko. Nemohl však a nikdy nepřijal impresionismus v jeho analytické podobě, která se rozvíjela v osmdesátých letech, to bylo jeho naturelu zřejmě zcela cizí. Jeho vnímání bylo intuitivní a citové, nikoli až vědecky přesné což bylo impresionistickým cílem. Sám se o tom později zmiňuje v dopise Zdence Braunerové ze dne 13. června 1882 kde píše: „...v Praze ze mne udělali impresionistu. To jsem se tomu smál".

Chittussiho talent, který vydával své plody dosud jen po malých krůčcích, jakoby nyní postupoval mílovými kroky. Vše je zpočátku neumělé, ještě jeho drobná práce Les fountainebleauský z roku 1879 je nesmělá a úzkostlivě malovaná, jeho pokroky však byly obdivuhodné, jen o velice krátkou dobu později namalovaný Les ve Fountainebleau (1879) či jeho Podzim ve Fountainebleau nás překvapí neobyčejnou jistotou práce. Chittussi se doslova nalezl. Dlouhé roky zdánlivě marného tápání nakonec přinesly své plody a s trochou nadsázky můžeme říci že Fountainebleauský les zrodil dalšího velkého mistra. Ještě v tomtéž roce maluje Krajinu u Asnieres a obraz označený jako Gentilly-Arcueil, které jsou na svou dobu už mimořádně vyspělé a malířsky kultivované. Maluje místa v okolí Paříže, Montmartre i několik pohledů na město.

V letech 1880 až 1881 Chittusi přebývá v Paříži v rue Blanche č. 8. V této době vznikají velká náročná plátna a začíná zde autorova série krajin s řekou, která pokračuje i v následujících letech. Malíř se inspiruje zejména obrazy Daubignyho s podobnými náměty. Sem patří především obrazy Krajina u řeky, Lodě na Seině a později se k nim přiřadí Seina u Suresnes (1885), Krajina se Seinou (1885) či Vltava u Roztok (1884). Malíř se také vrací k námětům z Fontainebleau, například v obraze Krajina při západu slunce (1881), a patří sem také nádherné mistrovské dílo Krajina se zřícenou zdí (Spáleniště v Champigny, 1881).

V roce 1882 jede umělec na pozvání knížat Radziwillů do Ermenonville nedaleko Selis v kraji Valois. Chittussi zde zřejmě alespoň zčásti pracoval pro šlechtickou rodinu a pravděpodobně se mu to příliš nezamlouvalo. Zachoval se jen jediný obraz z tohoto půlročního období, jde o Labutě na jezeře. I když umělcovo dílo z tohoto období neznáme tak jako další rozsáhlé části jeho tvorby, je pravděpodobné, že se v této době inspiroval prací Corotovou, kterému tento kraj učaroval, o čemž svědčí i následující Chittussiho díla.

V roce 1882 také navštěvuje krátce Prahu, což učinil za svého pařížského pobytu několikrát. V tomtéž roce maluje Chittussi také dosud největší, téměř dvoumetrové plátno Z Českomoravské vysočiny a obesílá jím pařížský Salón. Uznání, jenž si umělec vyslouží v hlavním městě Francie, je jistě možno považovat za jeden z vrcholů jeho tvorby.

Rok 1883 je v našem poznání umělcovy tvorby prázdným místem, neznáme ani jeden obraz, většina děl z let 1882 a 1883 byla prodána na aukci v Hotelu Drouot v sobotu 23. února 1884 a jsou zřejmě navždy ztracena. Je zajímavé, že devět let předtím byla v téže síni rozprodána díla impresionistů, což je z dnešního pohledu katastrofické – můžeme se jen dohadovat, o jaká díla světové umění přišlo.

V následujícím období je tu už zralý umělec. Maluje tři varianty obrazu Na dráze orleánské a mistrovské dílo Potok v pahorkatině (Krajina se zříceninou hradu Ronova). V roce 1886 pak maluje Močály na Třeboňsku, Lásenický rybník či Rašeliniště u Člunku, které je nádherné i přesto, že nebylo na pařížský Salón 1886 přijato.

Někdy v tomto období propuká u Chittussiho zákeřná nemoc, tehdy neléčitelná tuberkulóza plic, kterou se nakazil zejména kvůli své lehkomyslnosti. Nemoc se prudce zhoršovala zejména proto, že malíř příliš nedbal na svou životosprávu a ignoroval své potíže. S postupující nemocí mu ubývalo tvůrčích sil, ještě v září 1888 navštívil Julia Zeyera ve Vodňanech a pak se zcela stáhl do ústraní. I jeho korespondence zcela umlká. V posledním období svého života žije jen z výpůjček od přátel a zcela se uzavírá sám do sebe. O svou léčbu se pokouší příliš pozdě, odjíždí do Tater, kde se chce léčit a zde také vznikají jeho poslední drobné práce. Antonín Chittussi umírá v chudobě v Praze na Vinohradech 1. května 1891 ve věku 44 let. Náhrobek na jeho hrob mu postavili přátelé, mimo jiné i jmenovaný Julius Zeyer. Následující krajinářská generace, mimo jiné Kaván či Slavíček, si dobře uvědomovala Chittussiho význam pro svou práci, a tak jeho dílo neupadlo v zapomění. Je právem řazen mezi největší české či světové umělce, skutečné velikány evropského krajinářství.

K věhlasu, který dnes Chittussiho dílo provází, je poněkud v kontrastu to, jak málo je zdokumentováno. Z období jeho působení na pražské akademii a stejně tak z jeho studia v Mnichově a Vídni, a jeho pobytu v Uhrách se nám nedochovalo téměř nic nebo jen nepatrné zlomky. Rovněž celé další soubory děl jsou straceny – nejen bosenské obrazy z roku 1878, ale i díla z povodí Oisy, díla z Ernenonville a desítky obrazů prodaných v dražbách v Paříži v roce1884 a znovu v roce 1886. Celá, mnohdy rozhodující období díla tohoto velkého umělce jsou nám tak zcela neznámá. Snad budoucnost dokáže zdokumentovat a osvětlit i tato bílá místa v díle Antonína Chittussiho.

Jiří Kocich

Literatura:

Tomeš Jan, Antonín Chittusi, Odeon, Praha 1980.

Dvořák František, Antonín Chittussi, SNKLHU, Praha 1954.

Kurzweilová Věra, Antonín Chittussi, Orbis, Praha 1948.

Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.