Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.
Životopisy » Friedrich Caspar David - 1774 - 1840
Caspar David Friedrich (5. září 1774 – 7. května 1840) byl významným německým romantickým umělcem, jistě největším malířem své generace a stěžejní postavou německého umění první poloviny devatenáctého století. Světovou proslulost mu zajistila především díla ze středního období jeho kariéry zobrazující krajinu v duchu romantického světového názoru, dobře známému z děl velkých evropských spisovatelů a básníků, jakými byl například Johann Wolfgang von Goethe či český básník Karel Hynek Mácha. Jeho díla zobrazující opuštěnou krajinu pod noční oblohou, gotické zříceniny či osamnělé poutníky náladu těchto děl a myšlenky těchto mužů více než dobře ilustrují.
Friedrich však nebyl pouze jakýmsi samoúčelným romantikem, takovéto chápání by bylo zcela nesprávné. Jeho dílo je především hledáním, velkým zápasem o nalezení vztahu člověka k přírodě a k tajemnému odvěkému řádu. Jeho dílo je duchovní stezkou hledající intenzivní a osobní vztah k přírodě a jejímu Stvořiteli. Duchovní či, chcete-li, metafyzický rozměr Friedrichových prací je onou hodnotou, která z jeho děl vytváří zjevy ojedinělé, vyjímečné a geniální. Je to ona hodnota, která umělci přinesla slávu, ale také nepochopení, odmítnutí a chudobu.
Pro obyvatele České republiky je jistě zajímavý také fakt, že velká část umělcových děl vznikala či byla alespoň inspirována českou krajinou a přírodou. Umělec často navštěvoval severní Čechy, zejména příhraniční oblasti sousedící se Saskem a Krkonoše. Je v jistém smyslu příznačné, že část světově nejproslulejších vyobrazení české krajiny vytvořil německý umělec.
Friedrich se narodil v tehdy švédském Pomořansku ve městě Greifswald, kde také začal již v útlém mládí studovat umění. Ve svém studiu dále pokračoval v dánské Kodani, kde setrval až do roku 1798, kdy se definitivně usadil v Drážďanech. Friedrich se narodil a tvořil v době, která byla charakteristická rostoucím rozčarováním společnosti z nastupujícího materialistického chápání světa a dávala vzniknout novému pojetí duchovnosti a duchovního hledání. Celá generace umělců, jejímiž představiteli byl kromě Friedricha také například J. M. W. Turner (1775–1851) nebo John Constable (1776–1837), obracela své zraky a umělecké snažení směrem k přírodě, která měla být jakožto „Boží stvoření postavena proti vynalézavosti lidské civilizace“.
Caspar David Friedrich se poměrně brzy stal slavným a uznávaným umělcem. Jeho současníci, mezi něž patřil například francouzský sochař David dʼAngers (1788–1856), o něm hovořili s obdivem jako o muži, který objevil „tragičnost krajiny“. Nicméně Friedrichova práce postupně ztrácela podporu a přízeň mecenášů a publika, zejména v pozdějších letech, a umělec zemřel doslova v zapomnění, podle slov historika Philipa Millera „napůl šílený“. Německo této doby prožívalo prudkou hospodářskou a průmyslovou revoluci, vše včetně umění se podřizovalo modernizaci, a tak Friedrichovy melancholické krajiny nebyly pro tehdejší publikum dostatečně naléhavé a byly chápány jako produkty minulého, ospalého věku. Teprve počátek dvacátého století, kdy rozčarování z technické civilizace nabylo všeobecnou platnost, vzrostl znovu i zájem o Friedrichova kontemplativní díla. V roce 1906 se uskutečnila velká umělcova vzpomínková výstava v Berlíně, která odstartovala malířovu popularitu mezi německými a evropskými umělci, kteří z jeho děl čerpali a odkazovali na ně. V souvislosti s nástupem nacismu opět vzrůstá popularita Friedrichova díla, které bylo zcela neopodstatněně spojováno s německým nacionalismem. Tento fakt v poválečných letch způsobil jistý nezájem německé, ale i světové veřejnosti o umělcovy práce. Dnes však, oproštěn od politických souvislostí, které mu byly zcela nesmyslně přisuzovány, je Caspar David Friedrich považován ze jednoho z největších německých a evropských umělců, malíře mezinárodního významu.
Život
Caspar David Friedrich se narodil 5. září 1774, v Greifswaldu ve švédských Pomořanech, na pobřeží Baltského moře jako šesté dítě z deseti. Byl vychováván v přísné luteránské víře. Jeho otec Adolf Gottlieb Friedrich byl výrobcem svic a mýdla. Záznamy o finanční situaci rodiny se značně rozcházejí. Na jedné straně existují domněnky, že děti navštěvovaly poměrně drahou soukromou školu, jiné prameny naproti tomu uvádějí, že žili v relativní chudobě. Ať tak, či tak, mládí budoucího umělce provázely četné tragické události a chlapec se setkal se smrtí již v útlém věku. Jeho matka Sophie Dorothea, rozená Bechlyová, zemřela v roce 1781, kdy bylo chlapci teprve sedm let. O rok později umírá Casparova sestra Elisaneth a další z jeho sester Maria podlehla tyfové nákaze v roce 1791.
Bezesporu nejhůře nesl mladý umělec ztrátu svého bratra Johanna Christoffera ve svých třinácti letech. Caspar byl přímo u toho, když se pod ním probořil led a jeho bratr se utopil. Některé prameny dokonce tvrdí, že Johann zahynul při pokusu zachránit malého Caspara, který byl také na ledě v nebezpečí. Toto však není možné doložit.
Friedrich začal své formální umělecké vzdělávání v roce 1790 jako student u malíře Johanna Gottfrieda Quistorpa na univerzitě v Greifswaldu, tedy ve svém rodném městě. Není bez zajímavosti, že umělecké oddělení této školy dnes nese Friedrichovo jméno (Caspar-David-Friedrich-Institut).
Quistorp byl umělci dobrým příkladem. Pedagog brával své studenty na výlety do přírody, kde je učil kreslit a skicovat v plenéru, což tehdy nebylo zdaleka běžné a bez nadsázky lze říci, že to byl nebývale moderní přístup k výuce. Prostřednictvím svého učitele se také Friedrich seznámil s bohoslovcem Ludwigem Gotthardem Kosegartenem, který mladého dychtivého umělce poučil o myšlence, že příroda jakožto Boží dílo představuje také Boží poselství pro člověka a je součástí a stěžejním projevem Božího plánu s lidstvem. Tyto myšlenky zůstaly pak natrvalo součástí umělcovy osobnosti. Během tohoto období studoval Friedrich také estetiku a literaturu u švédského profesora Thomase Thorilda.
O čtyři roky později nastoupil mladý malíř na prestižní uměleckou akdemii v Kodani, kde započal své vzdělávání klasickým kopírováním odlitků antických soch. Brzy však měl poznat i jiné vzory. Jistě nelze opomenout jeho seznámení se se sbírkami Královské galerie v Kodani s jejími bohatými kolekcemi především holandské krajinomalby. Také jeho učitelé byli skvělí a rozhodně se nedali považovat za nějaké omezené zpátečníky. Jeho profesor Christian August Lorentzen či další z pedagogů, krajinář Jens Juel, patřili mezi zastánce nového pohledu na význam krajiny v umění. Zprostředkovali nadějnému studentovi to nejlepší z neoklasicistické tradice a přivedli jeho práci také ke zcela novým, řekli bychom neantickým tématům, jakými jsou například výjevy ze staronorského eposu Edda.
V Drážďanech se Friedrich natrvalo usadil v roce 1798. V ranném období experimentoval s grafikou, s lepty a návrhy pro dřevoryty, které mimo jiné vyřezával také umělcův bratr, jenž byl výrobcem nábytku. Do roku 1804 známe 18 leptů a několik dřevorytů, které však, zdá se, byly vytištěny pouze v malých sériích a distribuovány jen mezi přáteli. I přes tento zájem o jiná média spočívalo těžiště umělcovy práce v prvních letech strávených v Drážďanech především v práci s akvarelem, inkoustem a sépií. S výjimkou několika ojedinělých děl, jakým je například Krajina se sbořeným chrámem (1797), nepracoval v počátku své kariéry s olejem. K této technice se obrátil teprve později, už jako známý umělec.
Krajina byla od počátku jeho nejoblíbenějším námětem. Inspiroval se častými výlety do přírody. Počínaje rokem 1801 opakovaně navštěvoval pobřeží Baltského moře, Čechy, Krkonoše a pohoří Harz. V jeho pracích a skicách nalézáme často se opakující náměty a místa, řeku Labe nedaleko Drážďan, křídové útesy na Rujaně, ospalou krajinu severních Čech. Umělec se postupně zdokonaluje v chápání a zobrazení světla, v čemž je později spatřováno jeho největší mistrovství – mnohé optické jevy, charakteristické pro pobřeží Baltského moře či hor, nebyly dosud nikdy před ním namalovány s takovým důrazem.
Friedrich si získal pověst skvělého umělce zejména poté, co vyhrál hlavní cenu v roce 1805 na soutěži založené a pořádané spisovatelem, básníkem a dramatikem Johannem Wolfgangem von Goethem ve Výmaru. V té době výmarská soutěž představovala dávno zapomenuté umělce tvořící ve stylu neoklasicismu a takzvaném pseudo-řeckém stylu. Poměrně špatná kvalita tehdy dodávaných prací navíc poškozovala kredit samotného Goetheho. Friedrichovy práce tak byly přijaty s nadšením, představovaly totiž něco zcela nového a nevídaného. Goethe o nich píše že „je nezbytné upřímně pochválit autorovu invenci. Kresba je dobrá a provedení je geniální a vhodné...“
V roce 1807 dokončuje Caspar David Friedrich první ze svých stěžejních obrazů Kříž v Horách, známý dnes jako Děčínský (německy Tetschen) oltář. Tento obraz vznikal na zakázku zadanou hraběnkou Thunovou jako oltářní panel pro její rodinnou kapli v Děčíně. Jde o jednu z mála zakázek, které umělec na objednávku vytvořil. Obraz představuje Krista ukřižovaného v osamocení úchvatné horské krajiny: kříž zde představuje nejvyšší bod v obrazové rovině. Celá scéna ukřižování je tak pozorována šikmo a z velké vzdálenosti, což je zcela nezvyklé pro zobrazení tohoto tématu v západním umění. Krajina zcela dominuje obrazu, snad dokonce poprvé v křesťanském umění. Podle historičky Lindy Siegelové je kompozice obrazu „logickým vyvrcholením mnoha starších skic, které zobrazují kříž v chrámu přírody“.
Práce byla poprvé vystavena na Štědrý den roku 1808. Dílo bylo sice obecně přijato spíše chladně, přesto však díky němu získal Friedrich širokou publicitu. Obraz rozpoutal poměrně rozsáhlé diskuze o využití krajiny v takovém kontextu. Zatímco umělcovi přátelé dílo obhajovali, kritik umění Basilus von Ramdohr vydal rozsáhlý článek, kde tento umělecký postup zcela odmítá a kategoricky prohlašuje, že krajina není schopná vyjádřit duchovní hodnoty. Friedrich oponuje vlastním pojednáním podporujícím jeho umělecký názor, ve kterém mimo jiné přirovnává paprsky zapadajícího slunce k záři Boha Otce. Západ slunce tak podle Friedricha naznačuje přítomnost Boží v lidském společenství i v celé přírodě. Jde v podstatě o jediný článek či pojednání, ze kterého známe přímé umělcovy názory na vlastní dílo.
V roce 1810 byl Caspar David Friedrich v návaznosti na zakoupení svých obrazů pruským korunním princem zvolen členem Akademie v Berlíně. Ještě v roce 1816 se však Friedrich veřejně distancoval od pruské moci a mocenských ambicí a požádal o saské občanství. Tento akt, chápaný jako jistý protest, překvapil především Friedrichovy přátele. Saská politika byla totiž v té době považována za zřetelně profrancouzskou, zatímco Friedrichovo dílo bylo označována jako „čistě německé“ a vlastenecké. Nicméně za pomoci svého přítele Grafa Vitzthum von Eckstädt získává Friedrich nejen saské občanství, ale také místo v Saské akademii (1818) s ročním platem 150 tolarů. Doufal patrně ve stálé profesorské místo, tyto naděje se mu však nevyplnily. Byla to snad právě také politika, tedy spor mezi profrancouzskou orientací Saska a Friedrichovým „ryze německým“ uměním, která zastavila umělcovu kariéru.
21. ledna 1818 se Caspar David Friedrich oženil s Caroline Bommerovou, pětadvacetiletou dcerou barvíře z Drážďan. Manželé měli spolu tři děti, nejstarší dcera Emma se narodila v roce 1820. Manželství, zdá se, nijak výrazně neovlivnilo tvorbu nebo osobnost umělce. Výslovně se o tom zmiňuje i fyziolog a malíř Carl Gustav Carus ve svých životopisných esejích o manželství. Jeho plátna se však přesto zdají alespoň v období těsně po svatbě veselejší a jeho paleta jasnější, jak můžeme vidět například na obraze Křídové útesy na Rujáně, namalovaném po jeho líbánkách. Stále častěji se také v umělcových dílech objevují dříve nevídané lidské postavy, což je podle historičky Siegelové důkaz vzrůstajícího významu člověka v životě dříve osamnělého umělce.
V této době získává umělec nečekanou podporu v Rusku. V roce 1820 navštívil jeho ateliér na popud své manželky Alexandry Fjodorovny velkovévoda Nikolaj Pavlovič a zakoupil a odvezl do Petrohradu řadu Friedrichových obrazů. Toto setkání a jistě také výhodný obchod znamenal začátek patronátu trvajícího po mnoho let. Nedlouho poté další Rus, básník Vasilij Žukovský, vychovatel Alexandra II., navštívil Friedricha v Drážďanech a umělec nalezl v básníkovi spřízněnou duši. Žukovský po celá desetiletí pomáhal umělci v jeho kariéře, jeho obrazy doporučoval carské rodině i ostatním bohatým mecenášům, či je dokonce kupoval sám. Tato jeho pomoc příteli se ukázala být neocenitelnou zejména v období na konci umělcovy kariéry, kdy zchudlý a nemocný Friedrich doslova bojoval o holou existenci. Žukovský poznamenal o obrazech svého přítele, že „nás potěší svou přesností, každý z nich probouzí vzpomínku v naší mysli“.
Friedrich se také seznámil s Philippem Otto Rungem (1777–1810), dalším předním německým malířem období romantismu. Byl rovněž přítelem Georga Friedricha Kerstinga (1785–1847), který jej namaloval při práci v ateliéru, a norského malíře Johanna Christiana Dahla (1788–1857). Ten ve svých dopisech vyjádřuje zděšení nad tím, že tak skvělé obrazy, jaké jsou ty Friedrichovy, jsou nabízeny prodejci umění pouze jako jakési kuriozity, vychvaluje popisnou kvalitu Friedrichových děl a říká o nich, že jsou špatně chápány pouze jako díla mystická a přitom je zcela přehlížena umělcova hluboká znalost přírody a dokonalý realismus, s jakým je na obrazech představena.
Během tohoto období svého života navrhoval Caspar David Friedrich pamětní pomníky a sochy pro mausolea a hrobky. To jen potvrzuje celoživotní posedlost umělce smrtí, posmrtným životem a neodvratností lidského údělu. Friedrich vytvořil či navrhl četné návrhy pro hřbitovy v Drážďanech a po celém Německu. Nejvýznamnější práce tohoto typu byly však ztraceny při požáru mnichovského Skleněného paláce v roce 1931 a při bombardování Drážďan v roce 1945.
V posledních patnácti letech umělcova života jeho pověst a publicita neustále klesaly. Ideály romantismu byly brzy opuštěny a doba si do svého štítu posadila všemocný pokrok. V tomto světle byl Caspar David Friedrich považován za melancholického snílka a myšlenky a náměty jeho obrazů, přestože z dnešního pohledu jednoznačně nadčasové, byly považovány za starou a nepotřebnou veteš. Mecenáši, patroni a přátelé jej postupně opouštějí tak, jak se doba stává stále uspěchanější a nepříznivá sentimentu. Tehdy se o něm začíná hovořit jako o „nejosamělejším z osamělých“ a je stále více odkázán na dobročinost svých přátel. Zcela se izoluje a tráví dlouhá období osamnělými procházkami přírodou, často v noční době a za východů a západů slunce.
V červnu 1835 postihla Friedricha první mozková příhoda, po níž mu částečně ochrnuly končetiny, a výrazně se tím snížila jeho schopnost malovat. Od té doby již nemohl pracovat v oleji a omezoval se proto pouze na akvarel. Jeho myšlenky a invence zůstávaly silné, avšak jeho ruce již neměly onu sílu potřebnou k malování. Přesto právě tehdy vytváří jedno ze svých stěžejních děl zobrazující pobřeží s názvem Měsíční svit (1835–1836), obraz popsaný předním odborníkem na jeho dílo Williamem Vaughanem jako „nejtemnější ze všech jeho břehů, kde bohatost tónů zcela kompenzuje nedostatek bývalé jemnosti“. V umělcových dílech se stále častěji objevují symboly smrti. Brzy po jeho mrtvici zakoupila ruská carská rodina, snad na popud Žukovského, celou řadu jeho starších děl, což umělci umožnilo cestovat do lázní v severočeských Teplicích.
V průběhu třicátých let devatenáctého století maluje (snad pro obživu) celou sérii portrétů. V závěrečné fázi umělcova života pak vidíme jistý návrat k pozorování přírody a člověka v jejím lůně. Obraz se však poněkud proměňuje, člověk už nestojí rovně a plný sil, postava člověka je zlomená a dalo by se obrazně říci, že se v přírodě rozpouští, splývá s ní a zaniká v ní. Jen máloco dokáže dokumentovat umělcovy myšlenky na přicházející završení života jako tento pocit, jejž přinášejí jeho poslední díla.
Když Caspar David Friedrich zemřel 7. května 1840 v Drážďanech. Vyvolalo to jen málo pozornosti v uměleckých kruzích. Romantismus i umělcova sláva byly již dávnou minulostí, přestože on sám zcela zapomenut jistě nebyl. Friedrich byl považován za příliš velkého individualistu na to, aby měl ve své práci žáky a následovníky. Jeho pohřeb byl tichý, bez účasti smetánky a publicity.
Vybrané dílo
-
Poutník nad mořem mlh – Der Wanderer über dem Nebelmeer
-
Křídové útesy na Rujaně – Kreidefelsen auf Rügen
-
Stupně života – Lebensstufen
-
Na plachetnici – Auf dem Segler
-
Česká krajina s Milešovkou – Böhmische Landschaft mit dem Milleschauer
-
Děčínský oltář (Kříž v horách) – Tetschner Altar (Das Kreuz im Gebirge)
-
Vzpomínka na Krkonoše – Erinnerungen an das Riesengebirge
-
Zřícenina kláštera Eldana v Krkonoších – Klosterruine Eldena im Riesengebirge
Literatura:
-
Boele, Vincent; Asvarishch, Boris (2008), Boele, Vincent; Foppema, Femke, eds., Caspar David Friedrich and the German Romantic Landscape, Amsterdam: Hermitage Amsterdam
-
Boime, Albert (1990), Art in an Age of Bonapartism, 1800-1815: A Social History of Modern Art 2, Chicago: University of Chicago Press
-
Börsch-Supan, Helmut (1974), Caspar David Friedrich, Twohig, Sarah (tr.), New York: George Braziller
-
Dahlenburg, Birgit; Carsten, Spitzer (2005), „Major Depression and Stroke in Caspar David Friedrich“, in Bogousslavsky, Julien; Boller, François, Neurological Disorders in Famous Artists, Frontiers of Neurology and Neuroscience 19, Basel: S. Karger AG (Switzerland), s. 112–120
-
Griffiths, Antony; Carey, Francis (1994), German Printmaking in the Age of Goethe, London: British Museum Press
-
Guillaud, Maurice; Guillaud (eds.), Jacqueline (1985), Caspar David Friedrich, line and transparency - Exhibition catalogue, The Centre Culturel du Marais, Paris, New York: Rizzoli International Publications
-
Friedrich, Caspar David (1984), Hinz, Sigrid, ed., Caspar David Friedrich in Briefen und Bekenntnissen, Berlin: Henschelverlag
-
Hofmann, Werner (2000), Caspar David Friedrich, London: Thames & Hudson
-
Johnston, Catherine; Leppien, Helmut R.; Monrad, Kasper (1999), Baltic Light: Early Open-Air Painting in Denmark and North Germany, New Haven: Yale University Press
-
Koerner, Joseph Leo (1990), Caspar David Friedrich and the Subject of Landscape, New Haven: Yale University Press
-
Murray, Christopher John (2004), Encyclopedia of the Romantic Era, 1760-1850, London: Taylor & Francis
-
Rewald, Sabine (2001). Caspar David Friedrich: moonwatchers''. New York: The Metropolitan Museum of Art
-
Rosenblum, Robert; Asvarishch, Boris I. (1990), Rewald, Sabine, ed., The Romantic Vision of Caspar David Friedrich: Paintings and Drawings from the U.S.S.R, New York: Metropolitan Museum of Art (eseje)
-
Rosenblum, Robert (1975), Modern Painting and the Northern Romantic Tradition: Friedrich to Rothko, New York: Harper & Row.
-
Siegel, Linda (1978), Caspar David Friedrich and the Age of German Romanticism, Boston: Branden Publishing Co.
-
Vaughan, William (1972), Caspar David Friedrich, 1774-1840: Romantic Landscape Painting in Dresden - Catalogue of an Exhibition Held at the Tate Gallery, London, 6 September - 16 October 1972, London: Tate Gallery.
