Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Jean-Léon Gérôme (11. 5. 1824 – 10. 1. 1904) byl francouzský malíř a sochař tvořící ve stylu, který je nyní znám jako akademismus. Tento umělecký směr je znám především jako protiváha v té době vznikajícího moderního umění a jako takový byl po léta neprávem přehlížen jako slepá ulička ve vývoji malířství. Teprve součastný, poněkud střízlivější pohled na celou problematiku znovu oživil zájem o tento konzervativní umělecký směr, jenž je vyvrcholením mnohasetletého úsilí umělců o živý, realistický a pravdivý obraz člověka a přírody.

Jean-Léon Gérôme je právem považován nejen za jednoho z čelních představitelů tohoto uměleckého stylu, ale je také pokládán za osobnost, ve které akademismus a realistická malba dosáhla svého absolutního vrcholu. Gérôme byl umělcem jedinečného a značně všestraného talentu. V jeho díle spatřujeme pospolu oba rozhodující pilíře malířského mistrovství, tedy jak dokonalou a uvolněnou kresbu, tak cit pro barvu a práci se světlem. Gérôme rovněž dokonale ovládl kompozici, perspektivu i anatomii člověka.

Výtvarné umění se ubírá spletitými cestami vývoje. Jistě nikdo nechce zpochybnit mistrovství Moneta či Renoira. Nebylo by však spravedlivé šmahem odsuzovat všechny umělce, kteří nové myšlenky a nové poznatky v umění nepřijali, či dokonce je zcela zásadně odmítali. A takovým umělcem byl mimo jiných i Jean-Léon Gérôme, který se zlatým písmem zapsal do dějin evropského, a tedy i světového umění přesto, že v očích svých novátorských součastníků představoval vše, proti čemu bojovali.

Jean-Léon Gérôme byl umělcem nebývalého záběru. Jen prostý výčet jeho tolik rozdílných témat by zabral několik stran. Přesto však stěžejní část jeho práce vykazuje zájem o klasická témata tzv. Historické malby, antickou mytologii a žánrové scény. Byl také vášnivým obdivovatelem orientu a jeho orientální náměty jsou dokonce tím nejslavnějším z jeho rozsáhlého díla. Mimo to vytvořil celou řadu portrétů a dalších prací. O jeho schopnostech vypovídá mimo jiné dlouhý seznam jeho studentů, kde nechybí mnohá slavná jména. Přelom devatenáctého a dvacátého století zrodil celou generaci západních, ale i mimoevropských umělců, kteří prostě malovali nebo alespoň chtěli malovat jako Jean-Léon Gérôme.

Gérôme se narodil v městečku Vesoul, v departementu Haute-Saône 11. května 1824. O jeho dětství je známo poměrně málo, je však jisté, že již jako malý chlapec projevoval nevšední nadání pro kresbu a malbu. To také zdá se předurčilo jeho kariéru. Jeho cesta k výtvarnému vzdělání byl přímá a měla také podporu rodiny. V roce 1840 přicestoval do Paříže, aby zde nastoupil jako student do ateliéru Paula Delaroche.

Hippolyte Delaroche (17. července 1797, Paříž – 4. listopadu 1856, tamtéž), známý spíše pod jménem Paul Delaroche, byl francouzský malíř pocházející z bohaté rodiny a dobrý přítel a souputník Théodora Géricaulta a Eugèna Delacroixe. Byl to ten nejlepší (a jistě také nejdražší) učitel, jakého si mohl mladý Jean-Léon v Paříži najít. A byl to dobrý učitel. Dobře rozpoznal talent a schopnosti nenápadného žáčka a dal Gérômovi vše, co mohl. Vzal také svého žáka jako společníka na cestu do Itálie, kde spolu pobývali v letech 1843 a 1844. Tehdy sotva dvacetiletý Gérôme navštívil se svým učitelem všechna věhlasná střediska italského umění, ke kterým putovali a putují celé generace umělců – Florencii, Řím a Vatikán, ale také Pompeje. Náhlá nemoc provázená vysokými a životu nebezpečnými horečkami donutila však mladého umělce svého učitele opustit a vrátit se do vlasti.

Není bez zajímavosti, že mezi dlouhou řadou slavných jmen žáků Paula Delaroche nacházíme i jméno dalšího velikána francouzského umění Jean-Françoise Milleta (4. října 1814 – 20. ledna 1875), který byl spolu s Camillem Corotem vůdčím představitelem tzv. barbizonské školy, přímého předchůdce impresionismu. Jean-Léon Gérôme Milleta jistě znal, i když Milletova studia u Paula Delaroche skončila téměř rok před Gérômovým příchodem do Paříže.

V roce 1844 se tedy dvacetiletý Jean-Léon Gérôme vrací kvůli nemoci do Paříže a spolu s dalšími osiřelými žáky Paula Delaroche přestupuje i on do ateliéru Charlese Gleyrea. Marc Gabriel Charles Gleyre (2. května 1806, Chevilly, kanton Vaud, Švýcarsko – 5. května 1874, Paříž, Francie) byl švýcarský malíř žijící ve Francii, který se daleko více než svojí tvorbou, ač velmi dobrou, proslavil jako učitel mnoha slavných umělců. A zde opět nalézáme kromě jména Gérôme celou řadu slavných jmen z „druhého tábora“, za všechny můžeme jmenovat Édouarda Maneta, Claude Moneta či Auguste Renoira.

V pozdějších dobách historici umění často a rádi zdůvodňovali konflikt mezi moderním uměním a akademismem sociální bariérou, nebo lépe řečeno příslušností k té či oné uzavřené společenské skupině či třídě. Nic není dále od pravdy. Gérôme už jako student i později mohl, a také vskutku znal, názory moderních umělců, kteří byli jeho vrstevníky nejen věkem. V ateliérech svých učitelů, v salonech svých přátel mohl vidět a sledovat vznik moderního umění doslova krok za krokem. To, že se k němu, ostatně jako mnozí další umělci, nikdy nepřiklonil, bylo čistě otázkou jeho osobního uměleckého názoru.

V ateliéru Charlese Gleyrea nepobyl však umělec příliš dlouho, ještě ve stejném roce 1844 nastupuje ke studiu na nejprestižnější francouzské umělecké škole École des Beaux-Arts – tedy pařížské umělecké akademii. Tato škola, jejíž impozantní budovy nalezneme naproti Louvru na levém břehu Seiny, byla založena jako Académie des Beaux-Arts již v roce 1648 kardinálem Mazarinem a nepřerušeně působí až do dnešních dnů. Při studiu na této škole zpočátku Gérôme příliš nevynikal. V roce 1846 se pokušel o účast v prestižní soutěži o Prix de Rome, tzv. Římskou cenu, ale při finální zkoušce náhle selhal. Jeho kresba lidské postavy byla uznána jako nedostatečná.

Umělec byl tímto neúspěchem zklamán a snad i uražen – rozhodl se tuto kresbu použít ve svém obrazu Mladí Řekové u kohoutích zápasů, při němž mimo jiné uplatnil své čerstvě nabyté znalosti řeckého a římského sochařství, které se stalo jeho nejnovějším objektem zájmu. Sám byl později velmi dobrým sochařem. S tímto obrazem, jímž obeslal pařížský salon v roce 1847, sklidil ohromující úspěch a ovace. Přestože získal „pouze“ bronzovou medaili, jeho obraz se stal největší atrakcí pro publikum.

Opětovně již neusiloval o získání Římské ceny. V následujícím roce 1848 vystavil na Salonu obrazy Panna Maria s Ježíškem a Anakreon s Bakchem a Kupidem. Za tyto obrazy obdržel stříbrnou medaili. V roce 1849 namaloval slavný obraz V Interiéru a Portrét dámy. V roce 1851 získal významnou a lukrativní zakázku – vyzdobil vázy pro britskou královnu Viktorii a jejího manžela prince Alberta.

V roce 1852 obdržel Gérôme stipendium od Alfréda Comte de Emiliene Nieuwerkerke, pověřence pro krásná umění u dvora Napoleona III., na vyhotovení velkého historického plátna Augustova legie. V tomto období můžeme sledovat v umělcově tvorbě kombinaci dvou stěžejních námětů, narození Krista a podmaněných národů vzdávajících hold Augustovi. Prostředky, které mu byly přiděleny dvorem, byly patrně značné. Gérôme v roce 1853 za tyto prostředky cestuje do Konstantinopole – společně se svým přítelem, hercem Edmondem Gotem, kterého na cestu pozval. Byl to první z jeho cest ndo Orientu. Hned následujícího roku 1854 cestuje opět do Turecka a na Balkán k Dunaji.

Zájem o Orient byl tehdy všeobecně rozšířenou až módní záležitostí. Nebylo šlechtického sídla či zámožnějšího měšťanského domu, kde by se nenácházel nějaký ten „sběratelský kousek“ východní provenience, ať již pravý či falešný. V případě Jean-Léon Gérôma však šlo o něco více než o povrchní zájem. Přesto, že se poměrně záhy stal slušně vydělávajícím umělcem, zůstal patrně duší snílkem, který se rád zatoulal v pestrobarevných bazarech milovaného orientu.

V roce 1854 získal další významnou zakázku. Byl pověřen k tomu určenou komisí výzdobou kaple svatého Jeronýma v kostele sv. Severina v Paříži. Zde, na sérii výjevů ze života svatého Jeronýma, můžeme snad nejjasněji pozorovat vliv umělcova velkého vzoru Ingrese, který je rozeznatelný na téměř všech Gérômových náboženských dílech.

Jean Auguste Dominique Ingres (29. srpna 1780, Montauban, Francie – 14. ledna 1867, Paříž) byl francouzský malíř, vůdčí představitel klasicismu v malbě. Sám sebe považoval především za malíře historických výjevů, za jeho nejvýznamnější odkaz jsou však dnes považovány především jeho portréty. Jeho schopnost sloučit dva protipóly, tradicionalismus a novátorství, dávala a dává francouzskému malířství neustálé podněty. Gérôme zdá se Ingrese velmi obdivoval, aniž by však kdy sklouznul k prosté nápodobě. Je také nepochybné, že se oba umělci, značně rozdílní svým věkem, znali.

V roce 1856 poprvé navštěvuje Egypt, bude se sem vracet během svého nadcházejícícho života ještě několikrát.

Jeho pověst vzrostla na Salonu roce 1857, kde vystavoval obrazy Souboj po plese, Egyptští zajatci překračující poušť nebo obraz Memnon a Sesostris. V roce 1858 se podílel na výzdobě pařížského paláce prince Napoleona Josepha Charlesa Bonaparta, který od něj zakoupil mimo jiné jeho obraz Řecký interiér z roku 1850. Celý palác byl vyzdoben ve stylu maleb nalezených v Pompejích. Na výslovné princovo přání se zde nacházela také Gérômem vytvořená kopie nástěné malby z tamního veřejného domu.

Jean-Léon Gérôme se v polovině šedesátých let nadmíru dobře oženil. Jeho ženou se stala dcera věhlasného obchodníka s uměním Adolpha Goupila Marie (1842–1912). Jejího otce si umělci ze zjevných důvodů všemožně předcházeli a zlé jazyky Paříže měly tento sňatek pochopitelně Gérômovi za zlé jako čistou vypočítavost. Zdá se ale, že se umělec oženil ze skutečné lásky – z harmonického vztahu, který byl prost všech tehdy běžných afér a skandálů, vzešlo postupně pět dětí, čtyři dcery a syn.

Po svatbě se Jean-Léon s Marií přestěhovali do prostorného domu v Rue de Bruxelles v blízkosti hudebního pavilonu Folies Bergère. Tento dům umělec dále rozšířil, vybudoval zde sochařský a malířský ateliér v patře, stáje a rozsáhlé rodinné zázemí.

Na pátý pokus byl Jean-Léon Gérôme v roce 1865 zvolen členem Institutu de France. V roce 1867 byl povýšen na důstojníka čestné legie a v roce 1869 byl zvolen čestným členem Britské královské akademie. Ve stejném roce mu pruský král Vilém I. udělil Velký řád červené orlice třetí třídy. O jeho společenské postavení svědčí i to, že byl spolu s dalšími nejvýznamnějšími francouzskými umělci pozván k slavnostnímu otevření Suezského průplavu, rovněž v roce 1869.

V závěru života se věnoval především vážnějším tématům, jakým je např. Smrt Caesara (1867). Ještě v letech 1874 a znovu v roce 1896 triumfuje na Salonu. Jean-Léon Gérôme se stále více věnoval především své rodině, i když je jisté, že s profesionálním zájmem sledoval nastupující nové umělecké směry. Do konce života však patřil k zapřísáhlým odpůrcům impresionismu. Je známo, že obdivoval fotografii a sám ji využíval ke své práci. Doslova řekl: „Díky za fotografii, pravda bude konečně ukázána.“ V roce 1875 byl jmenován profesorem na École des Beaux Arts. Jeho žáky se stala celá generace malířů a není jednoho z nich, kdo by o svém učiteli mluvil jinak než s obdivem.

Jean-Léon Gérôme zemřel ve svém ateliéru dne 10. ledna 1904. Byl nalezen před portrétem Rembrandta a blízko svého obrazu Pravda. Na jeho vlastní žádost byl jeho pohřeb velmi prostý a bez květin a hudby. Ovšem veřejné vzpomínkové tryzny se zůčastnily tisíce lidí, včetně předních představitelů politiky, vědy a umění.

Jean-Léon Gérôme byl pohřben na hřbitově na Montmartru v Paříži vedle svého syna Jeana, který zemřel v roce 1891.

Nejslavnější díla:

• Kohoutí zápas (1847)

• Řecký interiér (1848)

• Anakreon, Bacchus a Kupido (1848)

• Noc (kolem 1850)

• Augustova legie (1852–55)

• Souboj po plese (1857)

• Moliére a Ludvík XIII. (1859)

• Diogénés (1860)

• Fryné před areopagem (1861)

• Smrt Caesara (1865)

• Napoleon před sfingami (1867-58)

• Police verso (1874)

• Velký bazén v Brousse (1885)

• Autoportrét (1886)

• Parní lázeň (1889)

• Pygmalion a Galatea (1890)

• Prohlídka otrokyně (1890)

• Ženy v lázni (1895)

• Koupající se ženy (1898)

Mezi jeho žáky patřili:

• Dagnan-Bouveret

• Georges Ferdinand Bigot

• Frank Boggs

• Frederick Arthur Bridgman

• Dennis Miller Bunker

• Kenyon Cox

• William DeLeftwich Dodge

• Wynford Dewhurst

• Lecomte du Nouy

• Thomas Eakins

• Wyatt Eaton

• Delphin Enjolras

• Alexander Harrison

• Vlastimil Hofmann

• Vojtěch Hynais

• Robert Lee MacCameron

• Siddons Mowbran

• Aloysius O'Kelly

• Lawton Parker

• Paul Peel

• Harper Pennington

• William Picknell

• Julius Stewart

• Abbott Handerson Thayer

• Vasilij Vasiljevič Vereščagin

• Douglas Volk

• Julian Alden Weir

 Literatura:

• Ackerman, Gerald (1986), The life and work of Jean-Léon Gérôme; catalogue raisonné. Sotheby's Publications.

• Ackerman, Gerald (2000), Jean-Léon Gérôme. Monographie révisée, catalogie raisonné mis a jour. ACR.

• Benezit E., Dictionnaire des Peintres, Sculpteurs, Dessinateurs et Graveurs, Librairie Gründ, Paris, 1976.

• Laurence des Cars, Dominque de Font-Rélaux and Édouard Papet (ed.), The Spectacular Art of Jean-Léon Gérôme, (1824–1904), Paris: SKIRA, 2010

• Scott C. Allan and Mary Morton (ed.), Reconsidering Gérôme, Los Angeles: J. Paul Getty Museum, 2010, in: Art Bulletin 94 (2012), No. 2, s. 312–316.

• Turner, J., Grove Dictionary of Art, Oxford University Press, USA; new edition (January 2, 1996).

• Catalogue of the exhibition in the Musée de Vésoul (August 1981). Jean-Léon Gérôme: peintre, sculpteur et graveur; ses oeuvres conservées dans les collections françaises et privées. Ville de Vésoul

• La Vie et l’œuvre de Jean-Léon Gérôme, Gerald Ackerman, ACR Édition, collection „les orientalistes“, 2000.

• Jean-Léon Gérôme, Monographie révisée, Catalogue raisonné mis à jour, Gerald Ackerman, ACR Éditions, (1986), 2000.

• Jean-Léon Gérôme, 1824–1904: peintre, sculpteur et graveur, ses œuvres conservées dans les collections françaises publiques et privées, Gilles Cugnier, Gerald Ackerman, catalogue exposition, Musée Georges-Garret, Vesoul, 1981.

• Jean-Léon Gérôme (1824–1904), l'histoire en spectacle, Laurence des Cars, Dominique de Font-Réaulx, Edouard Papet, Éditions Musée d᾽Orsay et Skira-Flammarion, 2010.

• Les orientalistes – peintres voyageurs, Lynne Thornton, ACR Éditions, Poche couleur, 1993, 1994.

• La femme dans la peinture orientaliste, Lynne Thornton, ACR Éditions, Poche couleur, 1993,1994.

• Dictionnaire culturel de l᾽orientalisme, Christine Peltre, Éditions Hazan, 2008.

• Gérôme, peintre de 1001 histoires, Le Petit Léonard no 153, Éditions Faton, décembre 2010.

• Jean-Léon Gérôme, l᾽histoire en spectacle, Dossier de l᾽art no 6, éditions Faton, 2010.