Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Jan Alojzy Matejko (také známý jako Jan Mateyko, 24. června 1838 ‒ 1. listopadu 1893) byl významný polský malíř, jenž proslul svými pozoruhodnými obrazy z bohaté polské historie či politických a vojenských událostí. Mezi jeho nejslavnější práce patří „Bitva u Grunwaldu“ z roku 1878, ale také galerie polských králů. Díky tomuto historickému zaměření, které korespondovalo s potřebou polského diváka připomenout si hrdou minulost země v době jejího rozdělení (mezi Německo, Rusko a Rakousko) a ovládnutí cizí nadvládou, byl a je dosud přijímán jako skutečně národní umělec a jeden z bezesporu nejslavnějších polských umělců vůbec.

Jan Matejko se narodil v tehdy svobodném městě Krakov – staroslavném hlavním městě Polska. Jeho otec Franciszek Ksawery Matejko (vlastně František Xaver Matějka, narozený 1789/1793, zemřel 26. října 1860) byl českým rodákem z Roudnice nad Labem a absolventem gymnázia v Hradci Králové. Po dokončení studia se stal vychovatelem a učitelem hudby. Pracoval nejprve pro rodinu Wodzických v polských Kościelnikách, později se přestěhoval do Krakova, kde se oženil s Joannou Karolinou Rossbergovou (někdy psáno Rozbergovou), která pocházela ze smíšené polsko-německé rodiny. Jan Matejko, budoucí malíř, byl devátým dítětem z celkových jedenácti dětí, které spolu mladí manželé měli. Své dětství prožíval v typickém krakovském měšťanském domě, pro nějž má polština zvláštní termín označující tento typ stavby a životního stylu měšťanů – „kamienica“. Když bylo chlapci sedm let (v roce 1845), zemřela mu matka, a o všechny děti se pak starala jejich teta, matčina sestra Anna Zamojská.

Již v útlém věku se Jan Matejko stal svědkem historických událostí – revolucí v letech 1846 a 1848, a také obléhání Krakova rakouským vojskem, které ukončilo existenci Krakova jako svobodného města. Na těchto událostech se podíleli i jeho dva starší bratři, kteří bojovali proti Rakušanům pod vedením generála Józefa Bema (1794–1850). Jeden z bratrů při obléhání padl a druhý byl donucen odejít do exilu.

Jan Matejko navštěvoval školu svaté Anny, z níž byl však v roce 1851 pro špatné studijní výsledky vyloučen. Již od dětství prokazoval mimořádný umělecký, zejména kreslířský talent, ale, jak se zdá, měl velké potíže v jiných oblastech. Dokonce se nikdy nenaučil dobře žádný cizí jazyk. Jeho mimořádné nadání však umožnilo tuto skutečnost přehlédnout a Jan se stal studentem krakovské umělecké akademie, na níž studoval v letech 1852 ‒ 1858. Mezi jeho učitele patřili skvělí umělci jako polský romantický malíř Wojciech Korneli Stattler (1800 – 1875) a světoznámý malíř historických scén Władysław Łuszczkiewicz (1828 – 1900).

Jako obor svého studia si zvolil historickou malbu: jednak pro svůj vlastní zájem o historii Polska a jistě také pod vlivem těchto schopných pedagogů. Jeho první zásadní školní dílo představoval obraz „Carowie Szujscy przed Zygmuntem III.“ z roku 1853 (vrátil k tomuto tématu znovu před svou smrtí, v roce 1892). Již během studií vystavoval svá díla v krakovské Společnosti přátel výtvarného umění. Studium zakončil v roce 1858 obrazem „Zygmunt I. nadaje szlachectwo profesorom Uniwersytetu Jagiellońskiego“.
Po skončení studia Matejko získal stipendium ke studiu v zahraniční u Hermanna Anschutze (1808 – 1880) na Akademii výtvarných umění v Mnichově, který patřil mezi nejvýznamnější umělecká centra Evropy. V roce 1860 získal další stipendium ke studiu na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Zde však, zdá se, pobyl pouze několik dní, a pro jistý spor s ředitelen Christianem Rubenem (1805 – 1875), známým také z pražské akademie (i zde vstupoval do četných sporů), vídeňskou akademii opustil a usadil se v rodném domě v Krakově. Poté, co si zde otevřel ateliér, nastalo pro něj období, kdy byl příslovečným „hladovějícím umělcem“: sláva se však měla dostavit a skutečně se také nakonec dostavila.

V roce 1860 Matejko vydal velké ilustrované album polských krojů a historických oděvů (Ubiory w Polsce), které odráží umělcův zájem o historii, národní kulturu a historické záznamy všeho druhu. Snažil se tak přiblížit Polákům jejich národní kulturu a posílit tím jejich vlastenecké cítění. Jeho vlastní finanční situace se poněkud zlepšila prodejem dvou obrazů („Zabicie Wapowskiego w czasie koronacji Henryka Walezego“, 1861 a „Jan Kochanowski nad zwłokami Urszulki“, 1862), čímž do značné míry vyřešil své nemalé dluhy. Jeho umělecký projev se stal vyspělejším, nemaloval již pouhé historické ilustrace, nýbrž naplňoval svá plátna filosofickým a morálním podtextem. Stal se skutečným mistrem.

Polského lednového povstání v roce 1863 se Jan Matejko nezúčastnil kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu. Povstání nicméně věnoval všechny své úspory a osobně dopravoval zbraně a další potřebné věci bojujícím povstalcům. Jeho obraz „Kazanie Skargi“, dokončený v roce 1864, byl s velkým úspěchem vystaven v galerii krakovské Společnosti přátel umění a přinesl umělci značnou publicitu. Dne 5. listopadu téhož roku 1864 byl oceněn jeho přínos pro „znovuobjevení historické malby“ ‒ následovalo jmenování členem Krakovské vědecké společnosti (Towarzystwo Naukowe Krakowskie). Brzy poté (21. listopadu 1864) se oženil s Teodorou Giebultowskou, s níž měl pět dětí: Beátu, Helenu, Tadeusze, Jerzyho a Reginu. Jejich dcera Helena (Helena Unierzyska rozená Matejko,1867–1932), která byla rovněž významnou malířkou, se vepsala do historie svou obětavou pomocí obětem první světové války, za což byla vyznamenána druhým polským prezidentem Stanisławem Wojciechowským (1869–1953) Křížem nezávislosti.
Jan Matejko si postupně vydobyl mezinárodní uznání. V roce 1865 jeho obraz „Skargovo kázání“ (Kazanie Skargi) získal zlatou medaili na výročním Pařížském salonu. Brzy poté jej koupil hrabě Maurycy Potocki za vysokou cenu deset tisíc zlatých. S dalším obrazem „Rejtan, úpadek Polska“ (Rejtan. Upadek Polski) získal zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži a od rakouského císaře Františka Josefa I. cenu 50 tisíc franků.

Jeho další hlavní obraz „Unia Lubelska“, vytvořený v letech 1867 až 1869, mu opět přinesl v Paříži slávu a ovace ‒ a získal za něj také kříž francouzské Čestné legie. Dílo bylo zakoupeno Haličským Sejmem. Následovalo neméně slavné dílo „Stefan Batory pod Pskowem“, dokončené v roce 1871. V roce 1872 Jan Matejko navštívil osmanský Istanbul a po svém návratu do Krakova namaloval plátno „Astronom Kopernik, czyli rozmowa z Bogiem“, které bylo zakoupeno Jagellonskou univerzitou.

Během úspěšné výstavy v Praze roku 1872 mu bylo nabídnuto místo ředitele Akademie výtvarných umění v Praze, a brzy poté, podobné postavení na krakovské Škole výtvarných umění. Po krátkém váhání nakonec přijal nabídku v domovském Krakově ‒ po mnoho let pak působil jako rektor Akademie výtvarných umění. V roce 1874 namaloval obraz „Zawieszenie dzwonu Zygmunta“ a v roce 1878 dokončil další mistrovské dílo, „Bitvu u Grunwaldu“. V tomto roce také obdržel „čestnou velkolepou zlatou medaili“ v Paříži a městská rada v Krakově mu propůjčila obřadní žezlo, které mělo symbolizovat jeho „královské postavení ve výtvarném umění“.

V roce 1879 skončil práci na obraze „Rok 1863 – Polonia“, který vyjadřoval jeho názor na lednové povstání z tohoto roku. Na obraze začal pracovat již v roce 1864, a jak již bylo řečeno, povstání sám prožil a ztratil při něm několik přátel a rodinných příslušníků.

V letech 1880 až 1882 maloval další historické plátno „Pruský hold“ (Hołd Pruski), které Matejko věnoval „polskému národu“, což mu mimo jiné vyneslo čestné občanství města Krakova a jedno z náměstí ve městě bylo také pojmenováno jeho jménem. V roce 1883 dokončil obraz „Sobieský u Vídně“ (Sobieski pod Wiedniem), jenž byl později věnován jako dar Poláků papeži Lvu XIII. A Matejko, který byl jedním z členů skupiny, jež obraz do Říma odvezla, byl pasován na rytíře s hvězdou řádu Pia IX.

V této době se Matejko také věnoval veřejnému životu. Často se vyslovoval k politickým otázkám, zejména k polsko-ruským vztahům. Zasazoval se také ‒ a sám se aktivně podílel ‒ na obnově historických památek v centru Krakova. V roce 1886 dokončil obraz se zaměřením nikoli na polskou, ale francouzskou historii zobrazující Johanku z Arku. Následujícího roku Matejko získal titul doktora filosofie honoris causa na Jagellonské univerzitě a rakouské ocenění Litteris et Artibus. V roce 1888 dokončil obraz „Bitva u Racławic“ (Bitwa pod Racławicami).

V letech 1888 až 1889, snad aby ospravedlnil svůj nový akademický titul, vydal cyklus dvanácti skic s doprovodným komentářem, nazvaný „Dějiny civilizace v Polsku“ (Dzieje Cywilizacji w Polsce). V letech 1890 až 1892 publikoval další cyklus skic, tentokrát polských králů (Poczet Krolow i Książąt Polskich ‒ Společenství polských králů a knížat), který se v průběhu let stal natolik populárním, že je dnes vnímán jako soubor kanonických portrétů. Začal ještě pracovat na dalším velkém plátně zobrazujícím přísahu Jan Kazimierzského (Sluby Jana Kazimierza), ale toto dílo zůstalo nedokončeno. Rok před svou smrtí, v roce 1892, ještě dokončil svůj autoportrét.
Jan Matejko zemřel 1. listopadu 1893 na vnitřní krvácení, které u něj propuklo 30. října, a bylo způsobeno dlouhodobým onemocněním žaludečními vředy, které umělce pronásledovalo po značnou část života. Jeho pohřeb na krakovském Rakowickém hřbitově přilákal davy lidí, kteří se přišli rozloučit s národním umělcem; pohřeb se tak stal také manifestací polského národního cítění. O umělcově smrti informovaly na tři desítky evropských deníků.

Matejkovy obrazy si pro svůj vlastenecký náboj vysloužily cenzuru, a to jak v Rakousku, tak také v Ruské říši. Později plánovalo zničit Matejkovo dílo Německo, zejména obrazy „Bitva u Grunwaldu“ a „Pruský hold“ (Hołd Pruski), které nacistické úřady považovaly za hrubý útok na německý pohled na historii. Matejkovi obrazy tak byly zařazeny na dlouhý seznam dě, která měla být v Polsku zničena, oba však byly zachráněny a ukryty po celou dobu války členy polského protinacistického odporu.

Většina malířových děl je věnována slavným událostem z polské historie. Matejko studoval historické prameny a s pomocí svých rozsáhlých znalostí historických reálií se pokoušel přesně rekonstruovat historický okamžik, a to do každého detailu. Jeho nejstarší díla ničím nevybočují z běžné žánrové a historické malby, tolik oblíbené v celé Evropě. Později ale, počínaje obrazem „Stańczyk“ (1862), umělec předává divákovi také jasné vlastenecké, morální a filosofické poselství. „Stańczyk“, skutečná postava polské historie, totiž králův šašek, sedí jako symbol svědomí země sám v místnosti zády k bavící se společnosti.
Mimo historická plátna vytvořil Jan Matejko také celou řadu portrétů ‒ portrétoval rektory Jagellonské univerzity Józefa Szujku a Stanisława Tarnowského. Namaloval také celou řadu portrétů své rodiny, příbuzných. Celkově je Jan Matejko autorem tří set dvaceti dodnes zachovaných olejomaleb a několika tisíc kreseb a akvarelů. Mimo to také navrhl polychromie pro baziliku Panny Marie v Krakově realizované v letech 1889 až 1891.

Jeho obrazy jsou dnes k vidění v mnoha polských muzeích včetně Národního muzea ve Varšavě, Národního muzea v Krakově, Národního muzea v Poznani a Národního muzea ve Vratislavi. Krakovské muzeum pečuje o zvláštní expozici věnovanou tomuto umělci (Dom Jana Matejki) v jeho rodném domě a ateliéru na ulici Floriańská, která byla otevřena již v roce 1898. Další podobné muzeum (Dworek Jana Matejki) nalezneme v Krzesławicích, kde Matejko získal v roce 1865 panství – venkovskou usedlost.

Matejko po sobě zanechal více jak osmdesát žáků, které ovlivnil zejména za svého působení ve funkci ředitele krakovské umělecké školy. Jeho odkaz v polském výtvarném umění byl natolik silný a jedinečný, že se o kruhu jeho žáků a následovníků často hovořilo a hovoří jako o takzvané „Matejkově škole“. Mezi nejúspěšnější Matejkovi žáky patří mimo jiné umělci Mauryce Gottlieb, Efraim Moses Lilien, Jacek Malczewski, Józef Mehoffer, Antoni Piotrowski, Witold Pruszkowski, Leon Wyczółkowski a Stanisław Wyspiański.

Nejznámější díla

• Stanczyk (1862)

• Skargovo kázání (1864)

• Polonia, rok 1863 (1864,1879)

• Stefan Batory u Pskova (1872)

• Astronom Kopernik aneb rozmluva s Bohem (1872)

• Zavěšení zvonu Zikmund (1874)

• Bitva u Grunvaldu (1878)

• Pruský hold (1882)

• Jan Sobieski u Vídně (1883)

• Wernyhora (1883-1884)

• Bitva u Raclavic (1888)

• Přijetí křesťanství (1889)

• Cyklus Dějiny civilizace v Polsku (1888)

Literatura:

Jarosław Krawczyk: Matejko i historia. Warszawa: Instytut Sztuki PAN, 1990.

Stanisława Serafińska: Jan Matejko: Wspomnienia rodzinne. Kraków: Wydawnictwo Literackie, 1958.

Marek Henryk Słoczyński: Matejko. Wrocław: Wydawnictwo Dolnośląskie, 2000.

Mieczysław Treter: Matejko: Osobowość artysty, twórczość, forma i styl. Lwów: Książnica Atlas, 1939.