Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Camille Pissarro (10. července 1830 Charlotte Amalie, Ostrov svatého Tomáše – 13. listopadu 1903 Le Havre) byl francouzský impresionistický malíř. Jeho význam není jen v jeho vlastním přínosu pro umění, ale také v jeho patronském přístupu k dalším umělcům kolem něj, zvláště k Paulu Cézannovi. Camille Pissarro byl zdá se člověkem neobyčejné povahy, vždy otevřený a ochotný a svým vlivem a vážností kterou si během svého uměleckého působení získal, dokázal často krotit vášně a neshody ostatních umělců. Vzpomínky, které se na tohoto neobyčejného muže zachovaly hovoří o něm nejen jako o skvělém umělci, ale také dobrém a moudrém člověku.

Francouzský malíř Camille Pissaro se narodil 10. července 1830 v městečku Charlotte Amalie na ostrově Svatý Tomáš na Panenských ostrovech jako Jacob Abraham Camille Pissarro. Ostrov patřil Dánsku, od něhož jej roku 1860 koupily Spojené státy americké. Dnes tvoří součást Panenských ostrovů (Virgin Islands). Jeho otec Abraham Gabriel Pissarro byl sefardským Židem z Portugalska, jeho matka Rachel Manzano-Pomié byla Dominikánkou se španělskými kořeny. Malý Pissarro se na ostrově navštěvovaném mnoha různými obchodníky naučil kromě španělštiny a francouzštiny také anglicky. Jeho rodiče provozovali hokynářství v domě číslo 14 na Dronnigens Gade. Dům, ve kterém se rodinný obchod nacházel, byl později pojmenován The Pissarro Building. Rodina žila v rozlehlém apartmá ve vrchním patře budovy s výhledem na hlavní ulici městečka.

Pissarro poprvé opustil ostrov Sv. Tomáše, když mu bylo dvanáct let. Tehdybyl poslán na internátní školu do Paříže. Zdejší ředitel si povšiml jeho zájmu o umění a poradil mu, ať využije života v tropech ke kreslení kokosových palem. Když se Camillo v roce 1847 vrátil na Ostrov sv. Tomáše, vzal si tuto radu k srdci.

Věnoval svůj veškerý volný čas skicování – a to nejen palem a dalších exotických rostlin, ale i všedního života, který ho obklopoval. Zas a znova kreslil povozy, které po slunných cestách tahali osli či černošské ženy, které na plážích praly prádlo. V těchto kresbách se poprvé objevila jeho povaha prostého a upřímného pozorovatele.

Kdykoli ho otec poslal do přístavu, aby dohlížel na příjezdy obchodních lodí, bral si mladý Camille svůj skicář s sebou. Mezitím, co zapisoval počty beden se zbožím, které byly z lodí vykládány, kreslil skici animovaného života v přístavu a lodí proplouvající kolem dánských pevností na pobřeží. Celých pět let se nadějný umělec snažil najít rovnováhu mezi každodenními povinnostmi a svým koníčkem. Protože se mu nepodařilo získat od rodičů požehnání k tomu, aby svůj život zasvětil umění, utekl z domova a za sebou zanechal pouze vzkaz pro rodiče. Ve společnosti Fritze Melbeye, dánského malíře z Kodaně, se kterým se Camille potkal v přístavu, odplul do Venezuely. Jak později sám řekl: „Dal se na útěk do Caracasu, aby se zbavil předsudků pramenících z buržoazního života."

Jeho rodiče postupně překonali svou nedůvěru k tomu, aby se Pissarro stal malířem, a nakonec ho také v jeho snaze podporovali a přislíbili mu podporu. Camille se vrátil na Ostrov sv. Tomáše, ale hned na to opět svůj domov opustil. Odjel do Paříže za dalším vzděláním a také, aby konečně šel za svým snem.

V roce 1855 se Pissarro rozhodl odejít do Paříže, kde se dal zapsat na École des Beaux-Arts a na Académie Suisse. Mezi jeho největší inspirace tehdy patřil jeho přítel a profesor, velký francouzský krajinář Camille Corot, kterého Pissarro uváděl do katalogu jako svého učitele při výstavách v Salonu v letech 1864 a 1865. Několik let po Pissarrově příjezdu do Paříže se tam přestěhovali i jeho rodiče.

I když se Pissarro pravidelně účastnil výstav v Salonu, v roce 1863 se také zúčastnil legendárního Salonu odmítnutých, Salonu des Refusés. Už tehdy se seznámil s Claude Monetem, Pierre Auguste Renoirem a Alfredem Sisleyem, se kterými maloval v krajině. Společně pak zkoumali vliv světla a barev, nanášeli drobné plochy barev na plátno a o těchto efektech pak společně diskutovali. Jejich umělecký kroužek byl však kvůli válečným událostem roku 1870 rozpuštěn. V tomto roce se také Pissarro naposledy účastnil Salonu.

V červenci 1870 propukla Franko-Pruská válka, a tak byl následujícího září Pissarro nucen uprchnout ze svého domova v Louveciennes. Nejdříve se se svou rodinou skrýval u přátel v Montfoucaltu, v prosinci pak odešli do Londýna tak jako mnozí jeho kolegové umělci, kde se usadili na Westow Hill v Upper Norwoodu. V této době se také Pissarro seznámil s prodejcem umění Paulem Durand-Ruelem, který od něho odkoupil všechny jeho obrazy, které v Londýně namaloval. Po svém návratu v červnu 1871 Pissarro našel svůj dům vydrancovaný pruskými vojáky, s jeho obrazy nenávratně zničenými.

Po návratu do Francie se Pissarro usadil v Pontoise, kde se ve svém domě setkával s mladými malíři, kteří vyhledávali jeho rady. Společně pak zformovali svoje nauky, aby v roce 1874 mohli uspořádat svou společnou výstavu – první impresionistickou. Pissarro se pak společně s Degasem stal hlavním kritikem oficiálního Salonu a obhájcem impresionismu.

Pissarro byl skrze svůj vliv na ostatní malíře považován za otce impresionismu, za svého rádce ho označovali hlavně Paul Gauguin a Paul Cézanne. Byl vždy nadšeným obhájcem impresionistických teorií, do kterých však přinášel mnohé nové myšlenky a zlepšení. Byl přátelský ke všem členům impresionistické skupiny a byl uznávaný například i Edgarem Degasem, který byl znám svou nesmiřitelnou povahou, ke které nebylo lehké se přiblížit. Pissarro rovněž na sklonku života poskytoval rady Henrimu Matissovi a Francisi Picabiovi, kteří byli přáteli jeho synů Luciena a Georgese.

Pissarro byl klíčovou postavou v hnutí impresionistů, i když se téměř neúčastnil jejich setkání v Café Guerbois, nebydlel totiž v Paříži, ale v Louveciennes, vzdáleném třicet kilometrů. Kdykoliv však mezi ně přišel, byl vítán s otevřenou náručí. Jako jediný také vystavoval na všech jejich výstavách. Společně se Sisleym se plně věnoval krajinářství a zobrazování přírody a jeho oblíbeným předmětem byly venkovské scenerie.

Pissarrovo umění charakterizují tiché krajiny a drobné tahy štětcem, jakož i vytříbený cit pro barvu a světlo. Za svá témata si často volil velmi jednoduché předměty, které zachycoval co nejjemnější paletou barev. Pocit intimity a klidu pak jen dotvářel dojem osobního kontaktu malíře se scenerií, inspirovaný uměním Camille Corota.

I když Pissarro na sklonku života trpěl problémy se zrakem, namaloval právě v této době svoje největší díla. Zajímal se také o pointilismus, který zajímavě rozšířil jeho umělecké spektrum. Pointilismus Pissarro nazýval ‚vědeckým impresionismem', který byl jakýmsi opakem ‚romantického impresionismu', který prosazoval například Renoir. S tímto hodnocením nezbývá než plně souhlasit.

Pissarrovou manželkou byla Julie Vellay, která pocházela z Burgundska a byla původně služebnou jeho matky. Z jejich osmi dětí se jich dospělosti dožilo šest (Lucien, Georges, Félix, Ludovic-Rodolphe, Paul Emile a dcera Jeanne), všichni se později věnovali malování. Nejvíce se proslavil jeho syn Lucien, který ve své době platil za velkou malířskou autoritu, o jeho vztahu k otci a názorech na umění svědčí také jejich rozsáhlá korespondence.

Pissarro zemřel na otravu krve 12. listopadu 1903 v Érany-sur-Epte v severní Francii. Byl pohřben na hřbitově Père Lachaise v Paříži.

Literatura:

Bernard B. (red.), Velcí impresionisté, Praha 1997.