Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Rafael Santi také Raffaello Sanzi, Raffaello Sanzio, Raffaello Santi, Raffaello da Urbino nebo Rafael Sanzio da Urbino. (6. dubna 1483, Urbino – 6. dubna 1520, Řím) byl italský malíř a architekt florentské školy v období vrcholné renesance.

Rafael Santi di Urbino se narodil v Urbinu 6. dubna 1483. Studoval nejprve u svého otce Giovanniho Santiho. Rodinný dům Rafaelův byl štěstím pro mladého umělce, jeho otec byl jeho požehnáním. Giovanni Santi sice nebyl nejlepším malířem, byl však svému umění zcela oddán. Zasvětil mladičkého Rafaela do všech tajů malířského řemesla. Učednická léta strávil Rafael u Pietra Perugina (vl. jménem Pietri di Cristoforo Vannucci-Peruginy) v Perugii, často označovaném za nejslavnějšího umbrijského malíře. On sám byl starostou města Peruginy a žákem Fiorenza di Lorenza, po krátkou dobu byl také pomocníkem Verrocchiovým. Peruginy pracoval společně s Ghirlandaiem, Rossellim a Botticellim na výzdobě Sixtinské kaple ve Vatikánu. Zde také vzniklo jedno z jeho hlavních děl - Předání klíčů. Že byl Rafael jeho žákem, nejlépe poznáme na jeho obraze Marie s děťátkem a dvěma světicemi, malovaném na topolovém dřevě. Sladké tváře Marie i druhých světic, subtilní zpracování očí i rukou, celá komposice připomíná Peruginův rukopis.

Po pobytu u Peruginiho odchází do Florencie. Zde poznává florentskou renesanci a dobírá se vlastního osobitého stylu. Teď již umělecky nezávislý na Peruginovi a otci si jde svou vlastní cestou. Cestou vedoucích do světlých oblak. I když maluje všední, nenáboženský obraz, mají jeho ženy hlavy madon, vypadají nepřístupně a nedotknutelně, jako nebeské postavy v pozemském okolí. Roku 1508 byl Rafael papežem Juliem II. povolán do Říma, aby freskami vyzdobil reprezentativní prostory papežského paláce. Těmito monumentálními freskami s náměty převážně historickými se Rafael stal předchůdcem malířů historických obrazů. V roce 1514 byl tento velikán pověřen vedením stavby svatopetrského dómu.

Druhým těžištěm Rafaelovy tvorby se staly obrazy madon. Je stěží existuje na světě velká galerie, jež by se nepyšnila jednou Rafaelovou madonou. Nejslavnější madonou je madona Sixtinská. Pochází zřejmě z roku 1513. Je nazvána podle papeže Sixta, který před ní klečí. Obraz je pojat v pyramidální kompozici, matka a dítě se zjevují v nadzemském prosvětlení. Mladá žena s otevřeným a důvěřivým pohledem drží starostlivě a laskavě v náručí dítě, které se dívá vylekaným a bázlivým pohledem. Madona napolo stojí, napolo se vznáší v oblacích. Syna si něžně vine na hruď, zároveň ho však ukazuje s mateřskou pýchou. Tuto „vidinu čisté krásy“ (Puškin) odděluje od diváka zelený závěs rozhrnutý až po okraj obrazu. Dvě lidské bytosti, šťastní svědkové tohoto zjevení, jsou prostředníky mezi nebeskými bytostmi a pozemským světem. Papež Sixtus v kněžském rouchu s jednou rukou na hrudi upírá pohled na Marii, druhou rukou ji upozorňuje na lid. Mladá žena, sv. Barbora, se odvrací se sklopeným pohledem, jako by ji krása Madony oslepovala. Dole, na samém okraji obrazu jsou dva okřídlení baculatí chlapci, kteří si s výrazem nedětské vážnosti uvědomují posvátnost místa a zasněný pohled zdvihají k obloze. Zde se zcela jasně projevil Rafaelův cit pro obrysovou linii. Mimořádná přitažlivost obrazu spočívá v tom, že všechno vznešené a ideální se tu přibližuje k člověku; krása je tu skutečná i nadpozemská. Tento obraz je umístěn v drážďanské Gemäldegalerie. Další ze známých madon jsou uloženy např. v Petrohradě, Londýně, Benátkách, pařížském Louvru, ve vídeňském Kunshistorisches Museum, Berlíně apod. (mj. Madona se stehlíkem, Madona s čelenkou, Madona della Sedia, Madona rodu Alba, Madona v zeleni, Madona s baldachýnem, Madona Conestabile, Madona degli Alberetti Giovanniho Bellini, Madona degli Ansidei, Madona Colonna). Nejdražší obraz na světě, Madona del Granduca, byla již před časem odcizena ve Florencii.

Rafael se nikdy neoženil, i když se traduje, že byl v roce 1514 zasnouben s vnučkou kardinála Marií Bibbienou. Jinou ženou v jeho životě byla patrně La Fornarina, Margerita, dcera pekaře Francesca Lutti ze Sieny. Podle životopisce Giorgia Vasariho zemřel Rafael po příliš bouřlivé noci strávené s Margeritou a následné nevhodné léčbě.

Zemřel v den svých 37. narozenin, byl pohřben v rodném Urbinu a jeho pozůstatky byly roku 1759 přeneseny do římského Pantheonu. Na jeho náhrobku je nápis vytvořený spisovatelem a básníkem kardinálem Pietrem Bembo: „Ille hic est Raffael, timuit quo sospite vinci, rerum magna parens et moriente mori.“ („Zde leží Raffaello, za jehož života se Příroda obávala, že nad ní zvítězí, když zemřel, toužila zemřít s ním“).