Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Hanuš Schwaiger se narodil 28. června 1854 v Jindřichově Hradci do zámožné rodiny. Otec Hanuše obchodoval se železem a byl vlastníkem několika domů u nás, a dokonce domu ve Vídni.

Malý Hanuš společně se svými třemi sestrami vyrůstal převážně ve svém rodném městě, ale také na věnném statku své matky. Podle slov svých známých měl již jako dítě velmi bujnou představivost a rozvinuté sociální cítění, ale jinak po všechna léta jeho mládí nic nenasvědčovalo tomu, že bude jednou počítán mezi české výtvarné umělce.

Schwaigerova rodina neprojevovala příliš velké vlastenecké cítění a řadila se spíše k německému obyvatelstvu. Doma mluvili německy, ale ovládali i hovorovou češtinu, kterou využívali především v obchodě a v komunikaci s místním obyvatelstvem. Vůči národnostním otázkám byla Schwaigerova rodina neutrální, kdežto v Jindřichově Hradci v té době již velmi sílilo vlastenecké hnutí. Nejinak tomu bylo na hradeckém gymnáziu, které začal Hanuš navštěvovat v roce 1856.

Dá se spekulovat o tom, že i z tohoto důvodu se řadil spíše k průměrným, ne-li podprůměrným studentům. Situace se ještě zhoršila poté, co přešel na reálku do Budějovic. Naštěstí natrefil na profesora kreslení Friebela, který si ho oblíbil a ve studiu mu pomáhal. Zřejmě až v této době si Schwaiger jistě ujasňuje svůj postoj k výtvarnému umění a věcem s ním spojeným. Již na gymnáziu začal s prvními akvarelovými skicami, ale jeho zájem o malířství nebyl hlubší než na například zájem o hudbu, ke které byl veden už od dětství. Kromě klavírních lekcí začal navštěvovat také lekce výtvarné. Jeho prvním učitelem byl Jan See, který ho seznámil s řemeslem malby.

Po ukončení studií na reálce nastoupil dle otcova přání na vídeňskou obchodní akademii. Studium mu ale nebylo vlastní a touha malovat se u něj projevovala už tak silně, že se věnoval spíše studiu malířství v galeriích a muzeích. Jeho rodiče záhy zjistili, že se syn studiu nevěnuje a s velkým rozhořčením ho povolali zpět do Jindřichova Hradce, kde ho zaměstnali v rodinném obchodě. Doufali, že se v domácím prostředí uklidní a časem si získá vztah k obchodu. Mladý Schwaiger si však již svůj životní cíl našel a po obchodování nezatoužil. Vždy po povinném dopoledni stráveném v obchodě utíkal k malování. Dá se říci, že jeho prvním ateliérem byla půda rodného domu, kde strávil většinu svého volného času. Jako modelky mu sedávaly jeho sestry, které alespoň částečně sympatizovaly s jeho tvůrčí vášní.

Koncem léta 1974 byla situace již neudržitelná. Schwaiger se definitivně rozhodl i přes odpor rodiny opustit dům a vrátil se zpět do Vídně. Tentokrát se už přihlásil na výtvarnou akademii. Po rodinné roztržce byl ale několik prvních měsíců zcela bez prostředků a tak si začal vydělávat hodinami na piano. Konflikt se poměrně brzo urovnal a tak mohl Schwaiger pokračovat ve studiu už za podpory rodiny, s kterou udržoval již poměrně těsné kontakty. Otec se však nikdy zcela nesmířil se synovým životním postojem a své investice do něj považoval téměř za zbytečné.

Ve starších uměleckých statích se často tvrdí, že vídeňská akademie nenechala na mladém umělci příliš výrazné stopy, protože se více naučil studiem holandských žánristů a pozdně gotických německých mistrů. Není to tak úplně pravdou, neboť byl ovlivněn alespoň částečně vídeňským historismem, z kterého vyplynuly některé z jeho výtvarných rysů.

V roce 1879 nakreslil ještě jako žák vídeňské akademie cyklus šesti perokreseb Krysař. Cyklus se na výstavě tak zalíbil jeho profesoru Makartovi, že ho tento koupil. Tím pomohl Hanuši Schwaigrovi z finančních potíží.

Na jaře roku 1881 se mladý malíř rozhodl, že akademii opustí. Zadlužen a úplně bez prostředků se vrátil do Jindřichova Hradce. Ve stejném roce 1881 vznikl akvarel Věčný žid inspirovaný četbou básně. Na otcově statku na venkově začal Hanuš Schwaiger pracovat na rozměrném a postavami přeplněném obraze nazvaném Novokřtěnci, inspirovaném i tentokrát literaturou. V roce 1883 začal malovat pohádkové akvarely. Tak vznikl Člověk je tu (1883) a o dva roky později Krakonoš (1885). Ve střetu s pohádkovým světem se tu malým venkovským dětem, které při hledání hub zabloudily, zjevuje obrovská hlava dobromyslného ducha hor Krakonoše.

V roce 1888 odjel Hanuš Schwaiger do Holandska, kde poznával v galeriích díla slavných Nizozemců, které od mládí obdivoval. V Holandsku navštívil Amsterodam, Gent, Antverpy, Knocke, Utrecht a Bruggy. Vznikla řada figurálních obrazů a záběry architektury a měst. Kromě toho jej vlhké přímořské ovzduší okouzlilo půvabem lomených tónů a ovlivnilo tak další jeho tvorbu.
V létě roku 1889 se na pozvání malíře Joži Úprky vypravil na Slovácko, kde projel několik měst. Na podzim roku 1890 spolu přijeli do Hroznové Lhoty, kde se seznámili s mladou učitelkou Josefínou Kučerovou ze Strážnice – ta se stala po krátké době Schwaigerovou manželkou. Počátkem léta roku 1891 patrně Schwaigra vyslídili jeho věřitelé. Proto se manželé rozhodli ze Slovácka odejít. Pronajali si nadsklepní byt hostince na Říce, kde pobývali převážně v zimních měsících. Jinak jim byla domovem myslivna na Pasekách – na louce, které se od té doby říká Švajgrovka. Z doby pobytu v Bystřici pod Hostýnem pochází Bystřický policajt Ejem, Mlýn ve Chvalčově, Zahrada za valašským statkem, Statek na Rusavě, Valašský dvorek, Bystřice v zimě, Chasník z Rusavy a řada portrétů a studií. Nejvýznamnějším dílem z doby bystřického pobytu ovšem zůstává freskový triptych ve hřbitovní kapli na Loudonském hřbitově. Hanuš Schwaiger je také autorem slunečních hodin a pamětního nápisu na zámku.

V roce 1896 navštívil Hanuš Schwaiger podruhé Belgii a Holandsko. Odtud putoval do Itálie, kde měl okopírovat románské fresky v klášteře ve Veroně. Na motiv těchto fresek vytvořil doma litografii Cyril a Metoděj.

V následujících letech přesídlila rodina do Brna, kde začal Schwaiger vyučovat na tehdy vzniklé technice. Práce ho ale úplně neuspokojovala a tak velmi rád přijal nabídku pražské AVU, která ho žádala, aby se zde stal profesorem.

Formální výraz Schwaigerovi tvorby byl jakýmsi protestem, individuální reakcí na dosavadní akademismus. Jeho styl byl utvářen zejména dle vzoru Nizozemských a Německých mistrů, jak už bylo zmíněno dříve. Součastně se však opíral i o realistický názor, k němuž byl veden svými předlohami, které však také cítil jako klad současného vývoje. Vznikla tak jeho vlastní výrazová forma, která se odlišovala od ostatního dobového výrazu. Opíral se sice o strukturu minulého slohu, ale byl součastně obohacen o silnou výrazovou složku, která čerpala z realismu.

V roce 1906 se přihlásila Schwaigrova nemoc, zhoubný nádor jazyka. Na jaře se podrobil operaci, která skončila podle tehdejších zpráv s dobrým výsledkem, takže se mohli se ženou vypravit v létě ještě jednou do Nizozemí.
Po několika letech se však obtíže začaly vracet a Hanuš Schwaiger se musel podrobit dalším dvěma operacím, které nepřinesly kladný výsledek. Zemřel 17. června 1912 ve věku nedožitých 58 let ve svém bubenečském bytě.