Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Henryk Hektor Semiradský /Siemiradzki/ (15. listopadu 1843, Novobělgorod /později Pečeněgy/, Charkovská gubernie – 23. srpna 1902 Střalkovo, nedaleko města Čenstochová, pohřben v Krakově).

Semiradský byl syn plukovního lékaře polského původu. Dětství a dospívání strávil v Charkově. První dovednosti v umění získal za studií místní střední školy pod vedením Brjullovova žáka D. I. Bezperčije, kterého později nazýval svým jediným opravdovým učitelem.

V roce 1860 na naléhání svého otce Semiradský vstoupil na univerzitu v Charkově, na katedru fyziky a matematiky na fakultě přírodních věd. O čtyři roky později však získal titul doktora přírodních věd za práci na téma „instinkty hmyzu." Poté však zanechal své vědecké kariéry a odešel do Petrohradu, kde se po svém příchodu mohl konečně věnovat umění. Semiradský se zde stal studentem umění na Petrohradské akademii umění a školu úspěšně dokončil.

V roce 1870, po ukončení studia, mu byla udělena zlatá medaile ve výtvarné soutěži a stipendium na šestiletý pobyt v zahraničí. Semiradský odcestoval do Mnichova, tehdy po Paříži druhého nejvýznamnějšího uměleckého centra Evropy. V letech 1870 a 1871 zde studoval u Karla von Piloty. Zde maluje svá první velká díla a jejich úspěch mu umožní cestovat dále do Itálie. V roce 1872 se přestěhoval do Říma a zbudoval si ateliér na via Gaeta. V Římě, kde stále žije a dýchá staré umění, zůstal umělec po mnoho let a Rusko navštěvoval jen zřídka, pouze léto většinou trávil na svém statku v Střalkově (Strzałkowo) nedaleko Čenstochové v Polsku. Přesto získal na petrohradské akademii titul malíře a právě z Ruska mu přicházelo velké množství zakázek a objednávek. Také na mezinárodních výstavách byl vždy řazen k ruské malířské škole.

V roce 1878 získal řád francouzské Čestné legie a zlatou medaili na světové výstavě v Paříži za malbu květin ve váze. V letech 1876 až 1879 pracoval na freskách pro chrám Krista Spasitele v Moskvě, což byl jeden z jeho nejrozsáhlejších projektů. V roce 1879 nabídl jedno ze svých nejznámějších děl, obrovské plátno Neronovy pochodně, které namaloval kolem roku 1876, do nově založeného polského Národního muzea. V roce 1894 pak ještě namaloval monumentální oponu krakovského divadla.

Okruh nejoblíbenějších umělcových námětů byl poměrně úzký, jde zejména o klasické scény z dávné historie, včetně vyobrazení každodeního života, tedy nejpopulárnější náměty devatenáctého století a jsou to zejména evangelijní scény, jimž se Semiradský umělecky věnoval po celý život.

Semiradský je řazen mezi nejvýznamější autory klasického akademismu, který v závěru 19. století stál v opozici proti nastupujícímu novému umění. Z toho také vyplývají četné kritiky jeho děl, vedené zejména podle toho, na kterou z nesvářených stran se ten který kritik stavěl. Semiradský byl na jednu stranu oslavován jako malíř monumentálních pláten, jenž dosáhl dokonalého mistrovství, na straně druhé byl také kritizován pro svůj konzervatismus a strach z jakéhokoli inovátorství. Jeho díla jsou někdy označována za živá, jindy naopak za strnulá a bez nápadu. Jisté je to, že zatímco v pozdější době sklízeli vavříny úspěchu především ti, kteří se vydali spletitými cestami nových uměleckých směrů, mnohá díla klasických umělců byla neprávem opomíjena. Semiradského obrazy však své místo v dějinách umění obhájily samy.

Semiradský zemřel za letního pobytu v Střalkově (Strzałkowo) v roce 1902 a byl pohřben původně ve Varšavě, později však byly jeho ostatky přeneseny do národního Pantheonu na Skalce v Krakově.