Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Vjačeslav Grigorjevič Švarc (22. září [4 října] 1838, Kursk – 29. března [10 dubna] 1869, tamtéž) byl významný a uznávaný ruský malíř, akademik a čestný člen Imperátorské akademie umění. Je chápán jako zakladatel a průkopník historické žánrové malby v ruském umění.

Narodil se do vojenské rodiny. Jeho otec, generálporučík Grigorij Jefimovič Švarc, účastník Vlastenecké války v roce 1812, byl velitelem Džaro-belokanského vojenského okruhu. Otcovi předci pocházeli z Dánska a jeho matkou pak byla Natálie Pavlovna, rozená Jakovlevová.
Vjačeslav Grigorjevič Švarc se narodil 22. září 1838 ve městě Kursk a velkou část svého dětství prožil na Kavkaze, kde jeho otec sloužil jako voják.

V roce 1846 se osmiletý Vjačeslav stěhuje se svojí milovanou matkou do Moskvy, aby zde pokračoval ve vzdělávání. Od útlého dětství se u chlapce projevovalo vyjímečné výtvarné nadání, a proto zde také začíná studovat malířství pod vedením bývalého žáka Moskevské školy kresby S. Ščjogoleva. I v ostatních oborech studia však Vjačeslav vykazoval vynikající výsledky, jeho schopnosti byly skvělé. Již v deseti letech hovořil dobře francouzsky, německy a anglicky, a později se také naučil italštině.

Ještě v roce 1847 byl Švarc navržen ke kariéře u carského dvora, ovšem nakonec neuspěl u zkoušek. V roce 1851, když bylo chlapci třnáct let, je rodiči poslán do Petrohradu, aby zde dále studoval nejprve ve Spešněvově učilišti a o rok později v lyceu cara Alexandra. Tam se mladíkovi podařilo získat pozornost a zájem učitele kreslení Wasilewského, který se rozhodl jeho talent cílevědomně a soustavně rozvíjet. Pod jeho vedením také Vjačeslav Švarc dosáhl prvních významných úspěchů. Dalším z učitelů, kteří se bystrého chlapce ujali, byl A. I. Meščerskij, jenž objasnil mladému umělci základy olejomalby.

24. května 1859 dokončil V. G. Švarc carské lyceum se zlatou medailí a vzápětí vstoupil do služebního poměru ve státní správě jako úředník deváté hodnostní třídy.

V září 1859 nastoupil se svolením svých nadřízených jako posluchač na Petrohradskou univerzitu ke studiu orientálních jazyků. Okamžitě jej zaujaly přednášky profesora N. I. Kostomarova o historii, jíž byl pak během svého života vždy nakloněn a kterou později tak vynikajícím způsobem zobrazil ve svých dílech.

Ještě předtím než vstoupil jako posluchač na univerzitu, začal Švarc navštěvovat také Akademii výtvarných umění, kde se zapsal do skupiny studentů vedených profesorem B. Villevaldem. Zřejmě zejména pod vlivem výše zmíněných přednášek profesora Kostomarova jsou již jeho první díla tématicky orientována na ruské, především středověké dějiny. Jedná se především o monochromatické kresby na lepence. Za jednu z nich, zobrazující setkání knížete Svjatoslava s byzantským císařem Tsimiskiem, získal mladý malíř 18. prosince roku 1859 stříbrnou medaili, což velmi zvýšilo jeho uměleckou prestiž.

24. května 1860 pak Švarc získává další stříbrnou medaili za dílo „Ivan Hrozný v Kazani“. Počátkem roku 1861 pak studium přerušil a po dobu šesti měsíců pobýval v zahraničí, především v Berlíně, kde se dále zdokonaloval v malbě pod vedením profesora Schutze.

Na konci června 1861 Švarc opustil Berlín a navštívil postupně Drážďany, Kolín nad Rýnem, Frankfurt nad Mohanem a Mohuč. Odtud se pak vrací zpět do Petrohradu a vystavuje své nesmírně zajímavé a kvalitní album z cest.

Po návratu ihned začíná pracovat na svém dalším díle zobrazujícím Ivana Hrozného s tělem zabitého syna. Tento karton byl vystaven 23. prosince 1861 v prostorách akademie a 12. ledna 1862 tomuto dílu udělila akademie stříbrnou medaili. Pro Švarce to mohlo být do jisté míry zklamání, nepodařilo se mu totiž získat medaili zlatou a vybočit tak z řady ostatních průměrných studentů.

Ještě téže zimy namaloval Švarc rozměrný obraz na kartónu „Pálení čarodějnic“ na motivy Goetheova Fausta, na němž začal pracovat již v Berlíně. V létě roku 1862 pak ilustruje knihy Lermontova a Tolstého. Měl v úmyslu ilustrovat také „Vzpouru Stěpana Razina“ od profesora Kostomarova, ale tuto práci odložil kvůli své druhé zahraniční cestě.

Touha na vlastní oči spatřit proslulá umělecká centra západní Evropy donutila umělce, aby opustil státní službu a odešel do výsluhy. Na počátku roku 1863 se vydal znovu na cestu. Zamířil nejprve do Německa, kde navštívil Lipsko, Berlín, Drážďany, Frankfurt, Mohuč a Kolín nad Rýnem. Definitivně se však usazuje v Paříži, kde pracuje spolu se slavným koloristou Lefévrem, navštěvuje ateliéry Comtého a Géroma. Vytváří četné skicy a náčrtky nejen za života v Paříži, ale také ze slavného Fontainebleau a Barbizonu. Namaloval zde také několik historických pláten.

Zamýšlenou návštěvu Itálie však Švarc tentokrát nerealizoval a na jaře 1864 se vrátil do Ruska. Tato jeho druhá zahraniční cesta měla pro jeho uměleckou tvorbu velkou hodnotu. Po svém návratu strávil léto u svého otce na venkově, kde se věnoval především malbě krajiny. Díky své francouzské zkušenosti se však poučil z relativního neúspěchu svého „Ivana Hrozného“ z roku 1861 (za kterého ovšem v roce 1864 získal opět stříbrnou medaili). Toto dílo nyní umělec vnímá kriticky, s nově otevřenými obzory. Barvy působí zabláceně a jsou slabé a nevýrazné. Švarc již teď maluje zcela jinak. Ovlivněn zahraničními umělci neváhá použít barvy nebývalé sytosti a mnohem více využít kontrastů a dalších odvážných uměleckých prostředků.

První polovina roku 1865 byla pro umělce mimořádně úspěšná, vystavuje své plátno na akademické výstavě 1865, a tam je vřele přijato. Švarc za ně, jakož i za celkový přínos ruské historické malbě získává titul akademika. Téměř současně je také zvolen za plnoprávného člena ruské Archeologické společnosti, v níž byl po celý svůj život mimořádně aktivní.

Období plné zralosti umělcova výtvarného projevu začalo podzimem roku 1865. V tomto období maluje svá stěžejní díla s dokonalým mistrovstvím. Za všechny můžeme jmenovat například Šachovou hru či Sřelce. V zimě 1865–1866 vytváří impozantní scénu pro drama Smrt Ivana hrozného hraběte Tolstého. Série velkých historických pláten pak pokračuje i v letech 1866 a 1867.

Na začátku roku 1867 odjíždí malíř na svou třetí a poslední zahraniční cestu. Jeho díla jsou odeslána, aby spolu s jinými reprezentovala ruské výtvarné umění na Světové výstavě v Paříži. Získávají tam stříbrnou a zlatou medaili a Švarcovi je udělen také Řád čestné legie – nejvýznamnější francouzské ocenění. Rovněž mezinárodní porota výstavy udělí jeho dílu zlato. V Paříži v té době umělec vytváří také jedno ze svých nejlepších děl, miniaturu patriarchy Nikona. Setkává se také s Meyssonem a pod jeho vlivem poněkud koriguje svou paletu.

Na podzim roku 1867 cestuje z Paříže do Výmaru, kde působí po dobu dvou měsíců. V prosinci 1867 se pak malíř definitivně vrátil do své vlasti. Ještě před odjezdem z Paříže se u něj projeví příznaky nemoci označované tehdy jako „maladie bronzée“, kterou snad můžeme dnes ztotožnit s Addisonovou chorobou, jež je projevem nedostatečné funkce nadledvinek – jde tedy o onemocnění z nedostatku hormonu kortizolu, případně aldosteronu. Obecně se dá říci, že tato nemoc se projevuje celkově se zhoršujícím zdravotním, ale pochopitelně také psychickým stavem.
Akademie výtvarných umění v Petrohradě ocenila Švarcovy zásluhy o ruské umění a svým rozhodnutím ze dne 15. září 1868 jmenovala umělce svým čestným členem. Byla to jistě největší pocta, které se mohlo ruskému umělci v té době dostat.

Ve druhé polovině roku se umělec začal cítit po zdravotní stránce zle. Jeho stav se z nepříliš známých příčin, které však patrně souvisely s výše zmíněnou Addisonovou chorobou, začal prudce zhoršovat a Švarc se rozhodl odpočinout si na zdravém venkovském vzduchu. Navštěvuje svého otce, u nějž tráví následující období. Je zde dokonce veřejně aktivní navzdory tomu, že jeho zdravotní stav je stále více neutěšený. Při jedné ze svých návštěv v Kursku, při níž se již údajně cítil velmi špatně, pak 29. března náhle umírá. Jeho tělo bylo převezeno na panství jeho otce v obci Bělij Koloděz v Kurské gubernii, kde byl tento velký umělec také pochován a kde dodnes můžeme nalézt jeho hrob.

Umělecký přínos a hlavní význam díla Vjačeslava Grigorjeviče Švarce můžeme bezesporu spatřovat především v obnovení a popularizaci ruské historické malby. Jeho díla se vyznačují hlubokou znalostí ruské archeologie a dobových reálií. Přestože jsou vždy v co největší možné míře historicky „správná“ a realistická, vytvářejí zároveň i nepopiratelná nadčasová poselství a otvírají nám výhled do hluboké duše ruského člověka i do duše umělce, o jehož myšlenkách víme bohužel poměrně málo.

Z literatury:

Толстой В., Вячеслав Григорьевич Шварц. 1838-1868, Мoskva, Leningrad 1947.