Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Giovanni Battista Tiepolo (5. března 1696 – 27. března 1770), také známý jako Gianbattista nebo Giambattista Tiepolo, byl italský malíř a grafik z Benátské republiky. Společně s Rembrandtem van Rijnem a Paulem Rubensem je počítán mezi největší osobnosti barokního malířství. Je zařazován mezi tvůrce vrcholného či pozdního baroka. Jednalo se o velmi plodného umělce, jenž působil nejen v Itálii, ale také ve Španělsku a německých zemích. Významný britský historik umění sir Michael Levey (1927–2008) o Tiepolovi prohlásil, že byl „největším vizuálním umělcem 18. století a rovněž nejschopnějším řemeslníkem“.

Baroko či knižně barok (zřejmě z port. pérola barroca – perla nepravidelného tvaru) je umělecko-kulturní směr, který vládl v Evropě v letech 1600 a 1750. Vznikl v Itálii a rozšířil se po celé Evropě a v jejích tehdejších koloniích. Slovem baroko se pak označuje i toto období. Základní teze a formy barokního umění jsou zakódovány již v umění předcházejících epoch, tedy renesance a manýrismu. Barokní umělci pokračovali v cestě nastolené velkými renesančními reformátory, kladoucí si za cíl co nejlépe zobrazit realitu a nadále ji rozvíjeli. Pro barokní malbu je do značné míry typická majestátnost či monumentálnost zobrazovaných scén, stejně tak jako zdánlivě protichůdný důraz na duchovní intimitu zobrazovaných postav.

Barokní umění bývá často označováno za vrchol evropské sakrální malby, což do jisté míry koresponduje s politickým a církevním vývojem doby, v níž vznikalo. Třicetiletá válka (1618–1648), reformace a protireformace, stejně tak jako nové vzepětí zbožnosti v Evropě, které s sebou tyto události přinášely, vytvořilo požadavek na zcela nové sakrální umění, které by více odráželo proměněné estetické i duchovní vnímání člověka. Evropské země vstupovaly do nového Zlatého věku, který mělo pohánět bohatství nově získaných kolonií v Americe i Asii. Prostředky věnovanými na církevní umění nebylo potřeba šetřit. Barokní umění se tak mimo jiné stává prvním do jisté míry globálním světovým uměleckým směrem. Barokní památky tak nenalézáme pouze v Evropě. Jedny z největších skvostů barokní architektury i malířství vznikají i na půdě tehdy převážně španělské Ameriky, na Filipínách či na asijské pevnině. Do samého závěru tohoto „španělského věku“ vstoupil i neobyčejně talentovaný umělec Giovanni Battista Tiepolo.

Tiepolo se narodil v Benátkách jako nejmladší ze šesti dětí manželů Domenica a Orsetty Tiepolových. Jeho otec se věnoval drobnému námořnímu obchodu ‒ byl lodním přepravcem. Patřil k rodině, která nesla prestižní patricijské jméno Tiepolo, neměla však v této větvi nárok na šlechtický titul. Rodinní příbuzní ale ke šlechtickému stavu patřili, takže většina dětí Domenica Tiepola měla poměrně významné a vysoko postavené kmotry. I malý Gianbattista byl původně pojmenován po svém kmotrovi, benátském šlechtici se jménem Giovanni Battista Doria. Budoucí malíř Tiepolo byl pokřtěn 16. dubna 1696 v místním kostele San Pietro di Castello, který byl tehdy ještě oficiálně benátskou katedrálou. Jeho otec však velmi záhy, přesněji o rok později v roce 1697 zemřel, a Tiepolova matka byla nucena postarat se o všechny své děti sama, což byla nesnadná situace, přestože mohla počítat s jistou podporou manželových aristokratických příbuzných. Tiepolovo dětství tak pravděpodobně nebylo příliš radostné, i když se nedochovaly žádné informace o tom, že by rodina trpěla bídou.

V roce 1710 se Tiepolo stal žákem Gregoria Lazzariniho (1657–1730), úspěšného malíře sakrálních, mytologických a historických námětů. Byl to zřejmě on, kdo vedl mladého malíře ke studiu děl současných umělců, jakými byli Sebastiano Ricci (1659–1734) nebo Giovanni Battista Piazetta (1682–1754), a také k seznámení se s největšími díly jeho slavných benátských předchůdců Tintoretta (1518–1594) a Veroneseho (1528–1588). V jeho životopisu nalézáme tvrzení, že se Tiepolo velmi záhy odchýlil od stylu a způsobu práce svého mistra, a začal rozvíjet svou vlastní uměleckou cestu založenou na daleko energičtějším a vášnivějším způsobu malby. Umělcovým nejstarším známým dílem je vyobrazení apoštolů na parapetech jako součást výzdoby kostela Ospedoletto v Benátkách z roku 1715 či z počátku roku následujícího.

V roce 1719 se Tiepolo oženil s Marií Cecílií Guardi, sestrou dvou tehdejších benátských malířů Francesca a Giovanniho Antonia Guardiů. Manželství bylo šťastné a také velmi plodné: manželé Tiepolovi přivedli na svět postupně devět dětí, z nichž čtyři dcery a tři synové přežili dětství. Je potřeba si uvědomit že dětská úmrtnost byla v té době, stejně tak jako v předcházejících staletích značně vysoká a dospělosti se obvykle dožili pouze dvě děti z pěti. Dva z Tiepolových synů, Domenico (1727–1804) a Lorenzo (1736–1776), se stali také umělci a pomáhali otcovi v jeho dílně jako jeho asistenti. Později dosáhli oba dva rovněž samostatného uznání. Jeho třetí syn se stal knězem.

Významné zakázky získal Tiepolo ve dvacátých letech 18. století od benátské patricijské rodiny Dolfinů. Dioniso Dolfin který byl arcibiskupem v Udine v kraji Friuli, mu zadal výzdobu arcibiskupské kaple v Udine a následně si u Tiepola objednal sérii pláten zobrazující výjevy ze Starého zákona, zejména Abrahama. Tuto práci Tiepolo dokončil postupně v letech 1726 až 1728. Tato díla vzbudila velký ohlas a zajistila umělci další přízeň patricijské rodiny, včetně první skutečně významné zakázky v samotných Benátkách. V letech 1727 až 1729 pracoval na výzdobě stropu vstupní haly paláce Dolfinů na kanálu Grande. Námětem této práce byli především bitvy a císařské triumfy z doby starověkého Říma.

Už jeho raná mistrovská díla plná světla mu přinesla uznání a Tiepolo získával stále více zakázek. Tiepolo maloval velká plátna pro kostely Veloranuova (1735–1740), Scuola dei Carmini (1740–1747) a Chiesa degli Scalzi v Cannaregiu (1743–1744). Dále maloval stropy paláců Archinto a Casati-Dugnani v Miláně (1731), strop kaple Colleoni v Bergamu (1732–1733), strop kostela Santa Maria del Rosario v Benátkách (1737–1739), strop a stěny v Palazzo Clerici v Miláně (1740) a desítky dalších více či méně významných děl.

Tiepolo se věnoval také grafice: vytvořil dvě sady leptů s názvy Capricci (1740–1742) a Scherzi di Fantasia (1743–1757). Deset listů série Caprissi byli poprvé zveřejněny Antonem Mariou Zanettim jako součást rozsáhlejší kompilace rytin. Samostatně byly vydány až v roce 1785. Stejně tak jako druhá série i Capricci představují především fantastické výjevy. Scherzi di Fantasia dlouho kolovaly mezi umělcovými přáteli a veřejně byly vydány rovněž až po umělcově smrti doplněné o čísla a názvy, které přidal Tiepolův syn Domenico.

V polovině osmnáctého století Tiepolovu pověst po Evropě značně vylepšil jeho přítel Francesco Algarotti (1712–1764), jenž významnou měrou přispěl k propagaci přítelova díla. Také patrně jeho prostřednictvím získal Tiepolo zakázku od Karla Filipa von Greiffenklau z Würzburgu, kam přicestoval v roce 1750 a pobýval zde celé tři roky. Jeho práce zde spočívala především ve výzdobě tzv. Nové rezidence dostavěné v roce 1744. Nejprve spolu se svými syny Dominicem a Lorenzem vyzdobil Kaisersaal (Císařský sál) a poté byl vyzván, aby předložil návrh na výzdobu monumentálního vstupního sálu a schodiště (Treppenhaus) navrženého Balthasarem Neumannem (1687–1753). Jde o impozantní fresku na ploše větší než 677 metrů čtverečních, kterou Tiepolo dokončil v roce 1753. Námět představuje rozsáhlá alegorická scéna, na níž nalezneme personifikace nebeských těles a kontinentů. V díle jsou rovněž skryty četné portréty současníků včetně mecenáše biskupa Karla Filipa, malíře Antonia Bossiho, architekta Balthasara Neumanna, umělcových synů i vlastního autoportrétu.

Do domovských Benátek se Tiepolo vrátil v roce 1753.  Poptávka po jeho práci byla v Benátkách obrovská. Jeho sláva se však šířila celou severní Itálií – byl také zvolen hlavou akademie v Padově. V Benátkách Tiepolo pracoval na svých dalších slavných freskách, dokončil Triumf víry v Chiesa della Pieta, fresky pro CaʼRezzonico a vytvořil také řadu výzdob patricijských vil v Benátském zázemí, jako je například Villa Valmarana ve Vicenze.

Namaloval také fresky v benátském Palazzo Labia, v nichž vylíčil scény za života egyptské královny Kleopatry: Setkání Antonia a Kleopatry a Kleopatřinu hostinu. Na tomto díle spolupracoval s Girolamem Mengozzim Colonnou (1688–1774) ‒ toto spojení s umělcem, jehož silnou stránkou byly architektonické detaily, se ukázalo neuvěřitelně plodným, a oba umělci spolupracovali často i nadále. Není možno si nepovšimnout, že Kleopatřina hostina silně připomíná Veroneseho Svatbu v Káni a inspirace tímto dílem je nesporná.

V roce 1761 pověřil Karel III. Tiepola vytvořením stropní fresky pro korunovační sál královského paláce v Madridu. Jde o rozměrný velkolepý chvalozpěv na téma Apoteóza Španělska (Sláva Španělska, alegorie Statečnosti a Víry) – alegorické zobrazení oslavující nadvládu Španělska v Americe i ve světě. Tiepolo rovněž vymaloval i další stropy v tomto paláci, což ještě dále upevnilo jeho prestiž dvorního umělce a přineslo mu mnoho nových zakázek. V závěru života se však setkal s nečekanou žárlivostí a pomluvami od svého uměleckého rivala tvořícího v duchu nastupujícího neoklasicismu Antona Raphaela Mengse (1728–1779). Na jeho popud například králův zpovědník Joaquim de Electa nahradil sérii Tiepolových pláten v kostele San Pascual v Aranjuez obrazy doporučenými Mengsem.

Tiepolo zemřel v Madridu 27. března 1770 a s jeho smrtí jakoby symbolicky skončila i doba baroka. Umělci, kteří jej na výsluní evropského malířství nahradili, tvořili již ve zcela jiném duchu neoklasicismu. Přicházela doba osvícenství a barokní vzepjetí nádhery ale také duchovnosti nahradili zcela jiné hodnoty.

Výběr nejvýznamnějších děl

Únos Európé (1720–1722) 

Alexandr a Kampaspes v Apellově dílně (1725–1726)

Nalezení Mojžíše (1740)

Apollón a Dafné (1743–1744)

Fresky v paláci Labia ‒ Setkání Antonia s Kleopatrou (1747–1750) 

Klanění tří králů (1753)

Dívka hrající na mandolínu (1758–1760)

Sláva Španělska, alegorie Statečnosti a Víry (1762–1766)

Literatura

Barcham, William L., Giambattista Tiepolo. Thames and Hudson, 1992.

Rizzi, Aldo, The etchings of the Tiepolos. Electa 1971.

Aldo Rizzi, Il Tiepolo allʼArcivescovado di Udine, Milano 1965.