Rodon - knihovna, umění, hudba, fotogalerieVzrůst mravnosti a morálky je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti.

Vermeer van Delft Jan Joannes (pokřtěn 31. října 1632, Delft – 15. prosince 1675 tamtéž) byl jedním z největších malířů holandského a evropského barokního umění, přestože jeho díla nelze počítat na stovky a tisíce jako v případě jiných umělců. Vermeer pracoval pomalu a s láskou, přestože po celý život zápasil s obtížnou finanční situací. Vermeerovo zachované dílo tvoří pouhých 37 obrazů, které tudíž patří k nejvzácnějším vůbec. Můžeme směle prohlásit že Vermeer van Delf byl neopakovatelným géniem a jeho díla dnes patří k nejcenějším pokladům světových galerií.

Vermeer van Delft se narodil 31. 10. 1632, nebo o pár dní dříve jako druhé dítě v rodině obchodníka s obrazy – původním jménem Rayniera Janzsona Vose (jméno na Vermeer si později změnil z neznámých důvodů, a to v roce 1651). V roce 1615 si jeho otec vzal v Amsterodamu za ženu Dignu Baltensovou. Vermeerův otec pracoval jako hostinský, po svatbě o sobě tvrdil, že je výrobcem hedvábí. Snad proto se na mnoha Vermeerových obrazech objevují nejrůznější látky a tapiserie. Vermeer starší však také nakupoval a prodával obrazy a byl členem cechu sv. Lukáše. Vermeerovi se odstěhovali do Delftu, kde si v roce 1641 zakoupili na Trhovém náměstí hospodu, kterou Raynier pojmenoval Mechelen, podle malého flanderského městečka v Belgii Malines, odkud pocházel. Nachází se asi 30 km od Bruselu. Reynier si v této hospodě zavedl obchod a jako obchodník s uměleckými předměty a obrazy se kolem roku 1631 stal se členem delfského uměleckého cechu sv. Lukáše. Přátelil se s mnoha umělci – Balthaserem van der Astem, Pietrem Steenwyckem a Petrem Groenwegenem. A právě toto zázemí dalo mladému Vermeerovi poznatky o umění a bohaté zkušenosti.

V jednadvaceti letech, roku 1653 se oženil s Catarine Bolnesovou, která byla katolička. Svědkem u obřadu byl malíř Leonaert Bramer. Catarine měla oproti Vemeerovi, jenž v té době procházel tíživou finanční situací a měl malé úspěchy v malování, dobré finanční zázemí, a to především díky velkému jmění své matky, která vlastnila několik farem. Netrvalo ovšem dlouho a během rovněž Vermeerovi se začalo dařit. S Catarine měli jedenáct dětí, z toho se však delšího věku dožilo jen osm. Z jiných pramenů se ale dozvídáme, že Vermeer měl s Catarinou dokonce patnáct dětí, ovšem i zde se uvádí, že z nich brzy po porodu zemřely čtyři. V tomto období to nebylo ani tak pro Vermeera finančně náročné, i kdyby měl dětí jen patnáct. Dařilo se mu vskutku dobře. Maloval dvě plátna do roka a je též pravděpodobné, že po otci přebral obchod a dostal se jako jeho otec do cechu sv. Lukáše. Takováto situace Vermeerovi dovolila, aby své díla neprodával lacině. Byl si také jist svými schopnostmi, a tak se často stávalo, že kvůli ceně zájemci od něj odcházeli bez uzavření obchodu. Převážně tak svá díla tvořil pro své mecenáše, kteří dokázali ocenit jeho práci.

Vermeerův sklonek života byl těžký. Dostal se do tíživé finanční a životní situace. V roce 1672 vypukla válka mezi Francií a Nizozemím a jako jediná obrana proti postupujícím francouzským vojskům bylo rozhodnuto povolit hráze, a tím způsobit potopu. V oblasti umělých potop měla Vermeerova tchýně mnoho zemědělských farem, a tak rodina ztratila stálý finanční příjem. Vermeer k tomuto období neprodal žádný obraz, a proto nemohl splácet dluhy. Později se Vermeerova žena vyjádřila k situaci takto: „Protože nemohl prodat jediný obraz, a kvůli tomu, že jsme potřebovali veliké množství peněz pro naše děti, peníze, které jsme nemohli splácet, Vermeer upadl do tak těžkých depresí a letargie, že v průběhu dvou dnů pod tíhou situace zemřel.“

Vermeer byl pohřben 15. prosince 1675 v Oude Kerk. Jeho manželka po smrti umělce musela do posledního obrazu všechny prodat pro vyrovnání dluhů, aby na jejich děti nepřipadlo negativní dědictví dluhů.

Na rozdíl od jiných umělců je Vermeerovo dílo poměrně skromné. Ani výběr interiéru Vermeerovi nepřidělával mnoho starostí. Bez jakýchkoliv zábran použil své zákoutí v pracovně u okna hned pro několik svých obrazů, které jsou charakteristický právě tímto oknem a světlem, kterým obrazy dostaly svoji mystickou podobu. Například Mlékařka, Dívka se sklenicí vína, Dívka čtoucí dopis u otevřeného okna, Alegorie víry, Astronom, Dáma píšící dopis se svojí služebnou... Podle mne je to jedinečný důkaz o tom, že se Vermeer zbavil pokrytectví, protože přiznal ve svých dílech, že si zval do ateliéru své modely k témuž oknu, do téhož pokoje – což nám prozrazuje mimo okna i mramorová černobílá dlažba, pravděpodobně carrarský mramor, který byl oblíbený vlivem toskánského umění (například Babtistérium, věž a katerála v Pisse, Rozlehlý hřbitov na Plazza dell Michelangelo, katedrála Santa Maria dell Fiore aj.). Tento mramor můžeme vidět v několika obrazech, které jsem doložila v obrazové dokumentaci spolu s fotografií dlažby z musea v Pisse, jež je ve stejné skladbě černá – bílá z onoho carrarského mramoru.

Jeho ateliér byl pravděpodobně to nejlepší místo pro světlo a kompozici svých obrazů.

Svoje modely nezasazoval do jiného prostředí, jak to známe u jiných tvůrců (Botticelli – Primavera, Gorgono – Snídaně...), ale naopak je ponechal tam, kde je maloval – v pokoji svého ateliéru. Můžeme pozorovat, že podle motivu měnil nábytek a doplňkové předměty – závěs, globus, stojan na malování – v interiéru. Ovšem tyto předměty se objevují stále dokola.

V díle Astronom přidal stůl, globus, velikou skříň na pozadí, která vypovídá o rozvoji užitého umění v Holandsku, modrý závěs, který pak vyměnil za barevný, jejž vidíme v dílech Alegorie hudby a poezie viset na okně, je zde u Astronoma položen ledabyle na stole vedle knih... Naopak u několika obrazů se objevují stejné dekorace – na obraze Žoldák a smějící se dívka na pozadí vidíme geografickou mapu, kterou na nezměněném místě vidíme v díle Alegorie poezie, ovšem i u Dívky čtoucí dopis. Již zmíněný globus, který používá Astronom a Geograf, má věřící dívka z obrazu Alegorie víry jako podpěru pro nohu.

Vermeerovy obrazy byly typické pro holandské umění. Jeho náměty všedního života byly stejné jako náměty jiných umělců. Snad toto byl důvod malého zájmu o jeho osobu, a proto zůstal malíř skrytý. Podpořil to i fakt, že nepatřil k žádné tehdejší škole.

V devatenáctém století o Vermeera stoupl po letech zájem kritiků i veřejnosti. Zasloužil se o to francouzský umělecký kritik Thoré Burger, který roku 1866 na psal o Vermeerovi knihu. V té době bylo holandskému umělci přisuzováno na sedmdesát děl. Postupem času se však po důkladných rozborech přišlo na to, že jich namaloval jen kolem třiceti. A to jen ve velmi krátkém období narozdíl od jeho kolegů, kteří tolik děl malují po celý život.

Mezi nejznámější Vermeerova díla patří bezesporu obraz nazývaný Mlékařka (Děvečka se džbánem mléka). Před sebou zde máme obraz ženy nalévající mléko v místnosti – kuchyni. Ačkoli, jak je zřejmé, jde s velkou pravděpodobností opět o tutéž místnost objevující se na Vermeerových plátnech i v jiných dílech. Napovídá nám tak stejné okno na též straně a stejná světlost v místnosti. To, že jde o stylizování ateliéru do kuchyně, soudíme podle chleba v ošatce, nůše pověšené na skobě hned vedle okna a džbánů a talířů na stole.

Toto dílo bylo namalováno kolem roku 1660. I přes nenáročnost a jednoduchost tématu zde umělec neuvěřitelně věrohodně zachytil jedinečný okamžik tekoucího mléka, dokonale reálné světlo prosvítající oknem do místnosti a dodávající ztvárněné situaci jedinečné kouzlo. Velmi mistrovsky zachycen výraz na ženině tváři – jemně pootevřená ústa a ladnost a věrohodnost postoje s nímž mléko nalévá. Okno, jež nemělo pouze funkci prosvětlit místnost, Vermeer používal pro perspektivu – jako část sestavy prostorových plánů, který nás nasměruje k ohnisku obrazu. Setkáváme se zde i s dalšími efekty, jako snížený strop nebo zvýšená podlaha. Tímto Vermeer povznesl malbu z pouhé reprodukce na reflexní, skutečné dílo. Dalším rysem tohoto díla je způsob, jakým vyjádřil absolutní přesnost ve znázornění textur, barev a tvarů, aniž bychom při pohledu na obraz nabyli dojmu těžkosti a pracnosti.

Používal barvy ve velkém. Byly hutné, a přitom zářivé. Ostré okraje a obrysy záměrně zjemňoval a rozostřoval, ale dojem pevnosti a stabilnosti jim přitom zachoval. Spolu s dokonalou přesností malovaného modelu nám zůstávají Vermeerovy obrazy hluboko v paměti jako symbol dokonalosti a Mlékařku můžeme směle označovat za jedno z největších mistrovských děl všech dob. Díky tomuto dílu máme možnost vidět zcela nově krásu obyčejných, všedních motivů. Tento umělecký skvost bychom v dnešní době nalezli v Rijksmuseu v Amsterodamu..

Dívka s perlou (Děvče s perlovou náušnicí) je bezpochyby nejznámějším Vermeerovým obrazem a patří mezi nejznámější umělecká díla vůbec. Dívka s perlou z roku 1665 má dodnes ve světě výtvarného umění zvláštní postavení. Patří stejně jako Da Vinciho Mona Lisa k magickým portrétům, které jsou po staletí reprodukována a obdivována. Zásluhu na tom má neobyčejně zdařilé vyjádření výrazu tváře dívky, která Vermeerovi stála modelem. Malíři se dokonale propracovanými tahy štětce podařilo vdechnout portrétu život a erotický náboj. Dívka stojící ve světle pootevřeného okna a ohlížející se přes levé rameno má tmavé laní oči, smyslné rty a v uchu perlovou náušnici.

Tento portrét je mimořádný i v tom, že oplývá naprostou barevnou harmonií. Nebeská modř ve velké ploše v kombinaci s téměř zlatým okrem ve stejném kompozičním poměru. Svou úlohu sehrála i tmavá barva na pozadí, která umocňuje tajemnost ženy, která jakoby vstupuje vstříc do světla Vermeerovu ateliéru. Tato intimní chvilka a plachost dívčina pohledu trvá jen zlomek vteřiny, v němž je namalována s láskou, která na nás doslova dýchne. Snad proto tvrdí jedna z teorií, že tato dívka byla umělcovou milenkou.

Koho však Vermeer na obraze zvěčnil? Historici shodně uvádějí tři možné kandidátky. První z nich je nejstarší Vermeerova dcera Marie, jíž v době vzniku obrazu bylo dvanáct let. Podle jiné teorie jde o Magdalenu van Ruijven, dceru Vermeerova mecenáše a obdivovatele jeho díla Petra van Ruijvena. Třetí teorie tvrdí, že kráskou z obrazu je Griet, dcera delftského malíře kachlů, jež ve Vermeerově domácnosti sloužila. Tuto tezi si vybrala i spisovatelka Tracy Chevalier jako podklad pro svůj román, podle něhož Peter Webber natočil film.

Známé dílo Jana Vermeera:

1. Kristus u Marie a Marty 1654/1655, 160 × 142 cm, olej na plátně, National Gallery of Scotland, Edinburg

2. Svatá Praxedis (přisuzováno) 1655, 101,6 × 82,6 cm, olej na plátně, Musée de la Chapelle de la Visitation, Monaco

3. Diana s družkami 1655/1656, 98,5 × 105 cm, olej na plátně, Mauritshuis, Den Haag

4. U kuplířky 1656, 143 × 130 cm, olej na plátně, Gemäldegalerie Alte Meister, Drážďany

5. Spící děvče 1657, 87,6 × 76,5 cm, olej na plátně, Metropolitan Museum of Art, New York

6. Čtenářka u otevřeného okna 1657, 83 × 64,5 cm, olej na plátně, Gemäldegalerie Alte Meister, Drážďany

7. Ulice v Delftu 1657/1658, 54,3 × 44 cm, olej na plátně, Rijksmuseum, Amsterdam

8. Voják a smějící se děvče 1658, 49,2 × 44,4 cm, olej na plátně, Frick Collection, New York

9. Muž a dáma u vína 1658–1660, 66,3 × 76,5 cm, olej na plátně, Staatliche Museen zu Berlin, Preussischer Kulturbesitz, Berlín

10. Děvečka se džbánem mléka 1658–1660, 45,4 × 41 cm, olej na plátně, Rijksmuseum, Amsterdam

11. Děvče se sklenicí vína 1659/1660, 78 × 67,5 cm, olej na plátně, Herzog Anton Ulrich-Museum, Braunschweig

12. Pohled na Delft 1660/1661, 98,5 × 117,5 cm, olej na plátně, Mauritshuis, Den Haag

13. Přerušená hodina hudby 1660/1661, 38,7 × 43,9 cm, olej na plátně, Frick Collection, New York

14. Čtenářka v modrém 1662–1664, 46,5 × 39 cm, olej na plátně, Rijksmuseum Amsterdam

15. Hodina hudby 1662–1665, 74,6 × 64,1 cm, olej na plátně, Buckinghamský palác, Londýn

16. Žena s váhami 1662–1664, 42,5 × 38 cm, olej na plátně, National Gallery of Art, Washington D.C.

17. Hráčka na loutnu u okna 1664, 51,4 × 45,7 cm, olej na plátně, Metropolitan Museum of Art, New York

18. Mladá dáma s perlovým náhrdelníkem 1664, 55 × 45 cm, olej na plátně, Staatliche Museen zu Berlin, Preussischer Kulturbesitz, Berlín

19. Mladá dáma s konvicí vody 1664/1665, 45,7 × 40,6 cm, olej na plátně, Metropolitan Museum of Art, New York

20. Děvče s perlovou náušnicí 1665, 45 × 40 cm, olej na plátně, Mauritshuis, Den Haag

21. Koncert 1665/1666 69 × 63 cm, olej na plátně, Isabella Stewart Gardner Museum, Boston (ukradeno 1990)

22. Psaní dopisu ve žlutém 1665–1670, 45 × 39,9 cm, olej na plátně, National Gallery of Art, Washington D.C.

23. Hlava dívky 1666/1667, 44,5 × 40 cm, olej na plátně, Metropolitan Museum of Art, New York

24. Dívka s flétnou (přisuzováno) 1665/1670, 20 × 17,8 cm, olej na dřevě, National Gallery of Art, Washington D.C.

25. Dívka s červeným kloboukem 1666/1667, 23,2 × 18,1 cm, olej na dřevě, National Gallery of Art, Washington D.C.

26. Dáma se služkou a s dopisem 1667/1668, 89,5 × 78,1 cm, olej na plátně, Frick Collection, New York

27. Astronom 1668, 50,8 × 46,3 cm, olej na plátně, Louvre, Paříž

28. Geograf 1668/1669, 53 × 46,6 cm, olej na plátně, Städelsches Institut, Frankfurt am Main

29. Milostný dopis 1669/1670, 44 × 38,5 cm, olej na plátně, Rijksmuseum, Amsterdam

30. Krajkářka 1669/1670, 24,5 × 21 cm, olej na plátně, Louvre, Paříž

31. Dáma s dopisem a služkou 1670, 71 × 59 cm, olej na plátně, National Gallery of Ireland, Dublin

32. Mladá žena u spinetu 1670, 25,5 × 20 cm, olej na plátně, Wynn Collection, Las Vegas

33. Alegorie víry 1671–1674, 114,3 × 88,9 cm, olej na plátně, Metropolitan Museum of Art, New York

34. Kytaristka 1672 53 × 46,3 cm, olej na plátně, Kenwood House, Londýn

35. Malířství 1666–1673 130 × 110 cm, olej na plátně, Kunsthistorisches Museum, Vídeň

36. Dáma u spinetu 1673–1675 51,7 × 45,2 cm, olej na plátně, National Gallery, Londýn

37. Sedící dáma u spinetu 1673–1675 51,5 × 45,5 cm, olej na plátně National Gallery, Londýn

Nejvýznamnější literatura:

Arthur K. Wheelock. Vermeer: The Complete Works. Harry N. Abrams, 1997.

Arthur K. Wheelock, Ben Broos. Johannes Vermeer. National Gallery of Art, 1995.

Vermeer: The Master of Light and Composition: His Life in Paintings. DK Publishing, 1999.

Everett Fahy, Pierre Rosenberg, Elizabeth Barker, George R. Goldner, Colta Ives, Sabine Rewald, Perrin Stein, Gary Tinterow. The Wrightsman Pictures. Metropolitan Museum of Art, 2005.

Hans Koning. The World of Vermeer, 1632–1675. Time, Inc., 1967.

Hugh Honour, John Fleming. A World History of Art. Laurence King Publishing, 2005.

Ivan Gaskell, Michiel Jonker. Vermeer Studies. National Gallery Washington, 1998.

Jane Louise Carroll, Alison G. Stewart. Saints, Sinners, and Sisters: Gender and Northern Art in Medieval and Early Modern Europe. Ashgate Publishing, Ltd., 2003.

Jean Leymarie. Dutch Painting. Skira, 1956.

Jeroen Giltaij, ‪Peter Hecht. Senses and Sins: Dutch Painters of Daily Life in the Seventeenth Century. Hatje Cantz Publishers, 2004.

John Michael Montias. Vermeer and His Milieu: A Web of Social History. Princeton University Press, 1991.

John Walker. National Gallery of Art: Washington. Harry N. Abrams, 1995.

John Walker. National Gallery of Art: Washington. Harry N. Abrams, 1995.

kolektiv autorů. Malířské umění od A do Z, Dějiny malířského umění od počátků civilizace. Rebo Productions, 2006.

Larry Silver. Peasant Scenes and Landscapes: The Rise of Pictorial Genres in the Antwerp Art Market. University of Pennsylvania Press, 2006.

Lawrence Gowing. Vermeer.. University of California Press, 1997.

Madlyn Millner Kahr. Dutch Painting in the Seventeenth Century. Westview Press, 1993.

Manfred Leier. 100 slavných světových malířů, Žena jako inspirace v malířském umění. Rebo Productions, 2007.

Martin Bailey. Vermeer: Colour Library. Phaidon, 1995.

Michael Wayne Cole, ‪Mary Pardo. Inventions of the Studio, Renaissance to Romanticism‬. UNC Press Books, 2005.

Multiple authors. The Art Book. Phaidon Press, 1999.

Multiple authors. Highlights of Art:Thyssen-Bornemisza Collection. Taschen, 2001.

Norbert Schneider. Vermeer, 1632–1675: Veiled emotions. Taschen, 2000.

Norbert Schneider. Vermeer. Taschen, 2000.

Peter C. Sutton, Lisa Vergara, Ann Jensen Adams. Love Letters: Dutch Genre Paintings in the Age of Vermeer. Frances Lincoln Ltd,, 2003.

Philippe de Montebello and Kathleen Howard. The Metropolitan Museum of Art Guide. Metropolitan Museum of Art, 2000.

Robert Suckale, Manfred Wundram, Andreas Prater, Hermann Bauer, Eva-Gesine Baur, Ingo F. Walther. Masterpieces of Western Art: A History of Art in 900 Individual Studies from the Gothic to the Present Day, Part 1. Taschen, 2002.

Seymour Slive. Dutch Painting, 1600–1800. Yale University Press, 1998.

Sheila D. Muller. Dutch Art: An Encyclopedia. Routledge, 1997.

Susan Woodford. Looking at Pictures. Cambridge University Press, 1983.

Walter Liedtke, Michiel C. Plomp, Axel Ruger. Vermeer and the Delft School. Metropolitan Museum of Art, 2001.

Wayne E. Franits. Dutch Seventeenth-Century Genre Painting: Its Stylistic and Thematic Evolution‎. Yale University Press, 2004.

Wilhelm von Bode. Great Masters of Dutch and Flemish Painting. Duckworth and Co., 1909.

Han van Meegeren

Není bez zajímavosti že se se jménem Jana Vermeera, tohoto jedinečného umělce, pojí také osud jednoho z nejslavnějších padělatelů všech dob. Han van Meegeren, vlastním jménem Henricus Antonius van Meegeren (10. října 1889–30. prosince 1947) byl nizozemský malíř, jeden z největších padělatelů v historii umění. Specializoval se na falšování Vermeera. Meegerenovy padělky představují absolutní vrchol padělatelství uměleckých děl. Byly tak dobré, že největší soudobí znalci i po upozornění, že jde o padělek, a opětovném podrobném prozkoumání díla často trvali na tom, že jde o pravý obraz. Meegeren navíc při své tvorbě padělků postupoval velice chytře. Nekopíroval Vermeerovy obrazy z galerií, místo toho znovu maloval Vermmerovy slavné obrazy, které v průběhu staletí zmizely (v jistém smyslu tedy šlo o původní tvorbu). Namaloval mimo jiné i Emauzské učedníky, kteří byli několik let umístěni v Boymanově muzeu v Rotterdamu jakožto nejvýznamnější exponát muzea a jedna z nejvýznamnějších holandských kulturních památek (dodnes pak existují lidé, kteří odmítají uznat, že jde o padělek).

Meegeren vynalezl mnoho novátorských postupů, jak navodit u nových kreseb a maleb vzhled přirozeného stáří, jež se mezi padělateli používají dodnes. Samotné obrazy maloval na stará plátna z doby, kdy měly být padělané obrazy namalovány. Zdá se, že minimálně u některých případů pro něj jeho tvorba představovala svéráznou pomstu na lidech, které činil zodpovědnými z neúspěchu své vlastní malířské kariéry (soudobí odborníci odmítali jeho tvorbu pro nemoderní styl). Jednalo se o učitele na akademii, kde studoval, a kritiky, kteří strhali jeho díla – jim s gustem prodal nemalou část svých falzifikátů.

Pravděpodobně by nikdy nebyl odhalen, kdyby jeden ze svých nejlepších padělků neprodal Hermannu Göringovi. Padělek Kristus a cizoložnice byl prodán za tehdejších 1 650 000 holandských guldenů, což byla nejvyšší cena, jaká kdy byla za padělek vyplacena. Ekvivalentní cena v anglické měně činila 4 000 000 liber. Po válce byl Meegeren zatčen pro tuto svou činnost jako kolaborant s nacisty, a než by byl odsouzen pro napomáhání vykrádání holandského kulturního dědictví a rozkrádání židovského majetku, přiznal se raději k padělatelství.

Když vyjmenoval všechny své padělky včetně Emauzských učedníků, odborníci se mu vysmáli a u všech obrazů potvrdili pravost. Vážně jej začali brát teprve poté, co ve vězení, přímo před očima soudních znalců namaloval další „Vermeerův obraz“, nicméně většina z nich trvala na pravosti obrazů i nadále. Přišel však poslední Meegerenův triumf – načrtl kresbu, která byla původně na plátně, na které namaloval Emauzské učedníky, a rentgen prokázal, že tato kresba pod vrchní skutečně je. To bylo pro většinu odborníků dostatečným důkazem, že jde o Meegerenův falzifikát, neboť bylo vyloučené, aby mohl zjistit původní kresbu, aniž by obraz sám namaloval. Později přišli experti s dalšími důkazy – Meegeren si sice vytvářel barvy sám pokud možno stejně, jako malíři, které falšoval, nicméně nepodařilo se mu zcela vyhnout tomu, aby se v nich tu a tam neobjevily příměsi v jejich době neexistující. V průběhu deseti let po Meegerenově smrti vzniklo několik složitých chemických analýz, které nade vší pochybnost prokázaly, že obrazy byly namalovány až ve 20. století.

Meegeren je dodnes považován za největšího padělatele obrazů 20. století a jednoho z největších padělatelů historie. Byl jedním ze „sympatických zločinců“. Proces s ním vyvolal obrovský skandál ve světě umění, zničil kariéru řady expertů, kteří uznali jeho obrazy za pravé, a udělal z něj národního hrdinu, který svým padělkem zesměšnil Göringa. Trest, který obdržel, byl v podstatě směšný, uvážíme-li rozsah jeho tvorby a příjmy z ní, a ani si jej neměl odsedět celý, královna dala najevo, že jej hodlá omilostnit. Krátce před tím, než se tak stalo, však zemřel na selhání srdce.